Restaurace na Malé Straně, kam mě Ondřej pozval na naši druhou schůzku, se tehdy topila ve zdánlivém přepychu: tlumené světlo, nepostřehnutelní číšníci klouzající mezi stoly skoro jako duchové, ticho přerušované jen decentními tóny klavíru. Ondřej byl do té scény jako stvořený oblek na míru z vinohradského krejčovství, výrazný švýcarský hodinky, lehce pobavený úsměv muže, který je zvyklý být středem pozornosti všude, kam přijde.
Vyber si, na co máš chuť, pronesl ledabyle, aniž by se podíval do menu. Nesnáším, když se žena v něčem omezuje.
Ta slova zněla jako něco z pohádky o štědrém princi, ale uvnitř mě zahlodal neklid. Možná to dělalo, jak se na mě zkoumavě díval, nebo jak až příliš rád vykládal o bývalých, podle všeho ženách, které v něm vždy viděly hlavně peněženku.
Objednala jsem si salát s kachnou a sklenku ryzlinku. Ondřej to pojal ve velkém: biftek, tatarák, láhev drahého svatovavřineckého. Povídal o podnikání, stěžoval si na povrchní lidi, mudroval o hodnotách a duševní blízkosti. Byla jsem posluchač, kývala jsem hlavou, ale měla jsem pocit, že nejsem na rande, ale spíš na nějaké zkoušce, kde mi každou chvíli položí chyták.
Divadlo pro jednoho
Když přinesli účet v černé kožené složce, Ondřej neztratil nit myšlenek, pokračoval v úvahách o úpadku morálky a jakoby mimochodem pátral ve vnitřní kapse saka, pak v druhé, nakonec i po kapsách kalhot. Najednou jeho jistotu vystřídala okázalá rozpačitost.
To snad není možné…, řekl s pohledem upřeným do mých očí. Nechal jsem peněženku buď v kanceláři, nebo v druhém autě.
Rozpačitě rozhodil ruce, ale žádnou opravdovou obavu jsem v něm nepoznala. Nevyzval číšníka, aby ještě počkal, nešel na telefon řešit převod, prostě se jen díval, jak zareaguju.
To je trapná situace, viď? pokračoval, pohodlně se opřel a hrál si s náramkem hodinek. Můžeš to zaplatit? Vrátím ti to hned, nebo příště vezmu účet já, se vším všudy.
V tu chvíli bylo vše jasné: žádné zapomnění, ale dobře promyšlený test, o kterém půl večera sám vykládal.
Na podobné příběhy jsem narážela na diskusních fórech nebo v béčkových seriálech pro ženy, ale nikdy mě nenapadlo, že to zažiju na vlastní kůži, natož od muže, co vypadá úspěšně a dospěle.
Jak primitivní byla vlastně ta jeho logika jestli žena bez řečí zaplatí za oba, je hodná”, poslušná, ochotná táhnout, zachraňovat. Odmítne-li, je to vypočítavka, která jde jen po penězích. Najednou naproti mně neseděl podnikatel, ale nejistý manipulátor, co si hraje na zkoušení ženských duší.
Byl přesvědčený, že má vyhráno, že perspektiva vztahu s výhodnou partii mě donutí mlčky z kabelky vytáhnout platební kartu.
Studený kalkul
Pomalu jsem, klidně otevřela kabelku. Ondřej znatelně polevil, jeho plán, myslel si, funguje.
Samozřejmě, není problém, usmála jsem se a zavolala číšníka.
Prosím, rozdělte nám účet, pronesla jsem zřetelně. Zaplatím svoje. A steak, víno a dezert by měl být na pánovi, ten si je také objednal.
Jeho úsměv zmizel.
Jak to jako myslíš? zasyčel, když se ke mně naklonil. Vždyť nemám peněženku.
To chápu, kývla jsem a přiložila mobil k terminálu. Ale jsme si cizí, platit za sebe je normální. Večeři muže, který mě pozval do drahé restaurace a objednal nejdražší jídla, fakt platit nebudu. Jsi dospělý, určitě si poradíš.
Číšník zůstal stát, rozpačitě přejížděl pohledem mezi námi. Ondřej rudnul a jeho naleštěná image rychle opadávala.
Tohle myslíš vážně? znovu skoro zašeptal. Kvůli pár korunám? Však bych ti je vrátil, jen jsem tě chtěl otestovat…
A už jsi mě otestoval, vstala jsem od stolu. Jsem člověk, kterým nebude někdo manipulovat.
Vyrazila jsem ke dveřím, cítila jsem ale, že tečku tomu večeru dávám až teď. On seděl dál, bez zaplaceného účtu a peněženky, zaskočený, ponížený.
Vrátila jsem se ještě ke stolu, vytáhla z peněženky pár pokrčených stokorun a navrch přisypala hromádku drobných, co mi normálně jen cinkají na dně kabelky.
A víš co, dodala jsem. Jestli máš peněženku v jiném autě, tak na tramvaj ti taky chybí, že?
Položila jsem peníze ke sklence jeho drahého vína.
To je na lístek. Neměj strach, dojedeš domů. Ber to jako můj dar pro tvé ‘výzkumy’ ženské duše.
Několik lidí od vedlejších stolů se zvědavě otočilo. Ondřej v tu chvíli vypadal, jako bych ho uhodila přes tvář.
Vyšla jsem do večerní Prahy.
Celý večer mě stál jen salát a sklenku vína malá cena za to, že jsem včas poznala, s kým mám tu čest, a ušetřila si měsíce, ne-li roky života. Snad mu to něco dalo, i když tomu u podobných lidí příliš nevěřím.
A co byste udělali vy na mém místě? Snažili se zachránit zapomětlivého společníka, nebo byste zůstali pevní, i kdyby to znělo trochu nevlídně?
