Hele, tak ti musím něco vyprávět, co se mi nedávno stalo. Zavolala mi jedna dávná teta a pozvala mě na svatbu své dcery mé dávno neviděné sestřenice, kterou jsem naposledy viděla, když jí bylo šest. Teda, jí bylo šest.
Upřímně, že bych byla zrovna rodinný typ, to se říct nedá, ale tentokrát jsem se z toho nějak nevyvlíkla.
Aspoň jednou za dvacet let bychom se mohli vidět! Jen se zkus neukázat, hrozila mi teta svým typickým tónem.
A tak přišlo slavnostní oznámení s holubičkama a růžičkama od Světlany a Anatola, pak mi to pro jistotu ještě připomněla dva dny předem takže nebylo cesty zpět.
No co, říkala jsem si, že mám sobotu ztracenou, ale nedá se nic dělat. S kytkou v ruce, horší náladou a plánem po hodině nenápadně zmizet po anglicku, dorazím do restaurace v Brně, vlezu do sálu na hostinu a posadí mě ke stolu k partě mladých kluků kamarádů ženicha. Po pár panácích se rozjedou, začnou mě vychvalovat, jak mám být skvělá teta nevěsty, že tetičkám rozhodně nevypadám, a že bychom to měli pořádně rozjet. Tak jsme taky začali.
Nevěstu bych nepoznala ani náhodou: z tmavé myšky se mezitím stala vnadná blondýna s výstavním dekoltem. Líbila se mi dřív, musím říct.
Celkem to bylo takové rozpačité: hafo zamračených tet a strýců, ženich s vyděšenýma očima, nevěsta si převzala svou krásu a dekolt do plného vlastnictví a kdybychom nebyli tak skvělá partička, připomínalo by to spíš kar než svatbu. Tety koukaly dost nevraživě.
První kolo přípitků mi uteklo, dorazím akorát na druhé. Moderátor si rychle zjistil, kdo jsem, a radostně prohlásil:
A teď prosíme o gratulaci mladou a krásnou tetu nevěsty!
Tak jsem slavnostně povídala:
Milá Světlano, milý Anatole!
Ono to ani předtím moc nežilo, ale teď to ticho bys mohla krájet. A v tu chvíli mi došlo, že jsem vlastně svou tetu celou dobu nezahlédla a pochybuju, že by se změnila natolik, abych ji nepoznala.
Nevěsta je Ludmila, sykla na mě teta v růžovém naproti mně. A ženich je Ondřej.
Cože Ludmila? Jaký Ondřej?
To je pořád tak, že se někdo přijde zadarmo najíst a napít na cizí svatbu, přisadila si teta. Nám takhle na odvod do armády taky jeden přišel, sotva jsme se ho zbavili. Lidi dneska fakt nemaj stud ani svědomí.
No, a v tu chvíli jsem pochopila, že o zábavu je postaráno. Hosté začali nabírat podivný lesk v očích a někteří už se i zvedali ze židlí. Zatím si sice nikdo neshrnoval rukávy, ale k tomu by asi došlo.
Ale vždyť já tu mám pozvánku! vykřikla jsem, fakt jsem vykřikla, šermuju tou pozvánkou. Tady je to napsané: Světlana a Anatol, tahle restaurace, tenhle sál.
Spása přišla v podobě číšníka.
Slečno, máme tu ještě jeden sál, nahoře ve druhém patře, třeba jste spíš tam?
Jasně, určitě chce do druhého sálu, zadarmo podlejzat na hostiny! Tady se zapíše, tam dojí. Prosím vás, kde se tohle v lidech bere? Dobrodružka! rozčilovala se teta v růžovém.
A drzost, Ireno, je taky štěstí, přidala se další teta v zeleném, kterou bych nikomu nepřála za sousedku.
Fakt musím říct, že nevypadám jako nějaká pochybná existence, ani typ, co chodí zadarmo na svatby. I když pohled zvenčí je občas jiný, co si budem. Parta ženichových kamarádů se mě zastala, takže to hned schytali od tety v fialovém:
To se podívejte, už si namotala chlapy!
A teta v růžovém ještě přihodila:
Přesně taková ukradla našemu hlavnímu účetnímu manžela. Jen se otočte, hned vám podrazí nohy, potvora.
Nikdy jsem nikomu manžela neukradla, ale v tu chvíli jsem se fakt cítila jako rozvracečka rodin. Dokonce už jsem se začala dívat po těch mužích, jestli by aspoň nějaký stál za to když už mě tady mají za zlodějku všeho, co má kalhoty.
Naštěstí číšník doběhl do druhého sálu a přivedl moji tetu, která pochytila situaci během vteřiny, hned se dušovala, že mě zná odmalička. Při tom na mě mrkala a mrkala i na ostatní, jako by naznačovala, že mám s hlavou potíže už dlouho.
Každopádně mě odvedli do jiného sálu, kde na mě opravdu čekala opálená kráska Světlana a nějaký Anatol, a hned mě začali hostit panáky na uvítanou.
Ještě dobře, že jsem nestihla předat ten dárek.
Ale domů mě nakonec doprovodila parta těch kluků z první tedy cizí svatbyZbytek večera už šel jako po másle. Světlana byla sice opálená až podezřele, ale místo vyčítání mě objala tak pevně, že mi málem praskly kosti, a hned mi zabránila předvést gratulaci, co jsem měla připravenou “prý počká, až budou všichni dostatečně opilí, protože až pak to bude mít ten pravý šmrnc.” Anatol mi mezitím nalil něco, čemu říkal domácí koňak, ale chutnalo to spíš jako ruský moonshine a málem mi shořely vnitřnosti.
Začali jsme tancovat, bavit se a smát, a já se postupně smířila s tím, že na tuhle svatbu rozhodně jen tak nezapomenu. V jednu chvíli jsem dokonce zaznamenala, že vedle v sále už nikdo nedupá, zato se z baru ozývalo zuřivé diskutování o nevítaných hostech a nedopitém víně. Naučila jsem se pár nových ukrajinských sprosťáren (Světlana byla překvapivě vzdělaná v oborech života, které jsme v naší větvi nikdy nesdílely), a když přišlo na to, kdo půjde na parket tančit sólo, ukázaly všechny oči na mě.
A právě tam, v záři diskokoule a mezi lidmi, které jsem před pár hodinami ani neznala, mi najednou došlo, že nejhezčí rodinné historky vznikají ve chvílích, kdy vůbec netušíš, do čeho ses to zase namočila a že i když tě na začátku všichni považují za vetřelce, ve finále jsi stejně jen další dobrá duše toužící po chvilce radosti a domácí vodce. Prostě jsem se rozesmála a zatančila si a bylo mi úplně jedno, jestli zítra v rodinných kruzích přibude další legenda.
Kdyby tušily všechny ty tety z prvního sálu, jak vypadá pravá svatba, asi by si taky odskočily podívat se k nám. Ale to už byl jejich problém, ne můj.
A jestli mě tam příště zase pozvou, tentokrát si vezmu na gratulaci aspoň univerzální jmenovku. Pro jistotu.
