8. května
Dnes se mi zase vrátily vzpomínky na tu dobu, kdy jsme poprvé drželi naši dceru v náručí. Jana ji tiskla k sobě, líbala a v duchu si říkala: Komu se asi podobá? A jen si povzdechla. I sousedé se divili a ptali se na totéž. Nevím, jestli někdo poštval mě proti Janě, nebo jestli Jana sama začala něco tušit, nebo jestli jsem si ty pochybnosti vytvořil já. Ale jednoho dne jsem přišel z práce domů, zamračený.
Vítku, co s tím budeme dělat? Je to moc brzo. Maruška má teprve necelé tři roky, teprve nedávno jsme odbourali pleny. A já si ani nestihla odpočinout.
Z jednoho mateřství do druhého, stýskala si Jana. Maruška je ještě malá, pořád chce na ruku. Jak ji budu zvedat s břichem?
Budeme čtyři, a ty jsi jediný, kdo pracuje. Nechceš s druhým dítětem ještě chvíli počkat? zeptala se opatrně. Ihned jsem zpozorněl.
Co tě to napadlo? Vypusť to z hlavy, řekl jsem tvrději, než jsem chtěl. Promiň, je to na mně, zvládneme to. Najdu ještě nějakou brigádu.
Pokud to bude zase holčička, nebude žádný problém. Spoustu oblečení zůstalo po starší. Ani kočárek kupovat nemusíme.
Rozdíl mezi nimi nebude velký, budou si blízké. A kdyby to byl kluk… Na chvíli jsem se odmlčel. Tak zažádám o větší byt. Usmál jsem se na Janu.
A tím bylo rozhodnuto. Januš svou Marušku zbožňovala a hýčkala. Byla první, vytoužená po letech.
Nedokázala si odpustit vzít ji na ruce, i když už začínala být bříško znatelné. V koutku duše jsem doufal, že to druhé dítě, které se tak překvapivě ozvalo, nemusí být až takovou samozřejmostí, radši jsem si to nepřipouštěl.
Příroda však rozhodla jinak. Těhotenství probíhalo bez problémů a ve správný čas přišla na svět druhá dcerka.
Když ji poprvé přinesli Janě na krmení, trochu ji zarazily světlé vlásky holčičky. Já i Jana máme tmavé vlasy.
I Maruška měla po narození vlasy černé jak uhel. Později jí trochu zesvětlaly. Třeba se to u této obrátí, pomyslela si Jana.
Modré oči a alabastrová pleť té malé vyvolala obdiv u všech, kdo ji viděli. Nad jménem jsme nijak zvlášť nepřemýšleli, pojmenovali jsme ji Růženka.
To jméno není úplně obvyklé, a holky tak budou mít stejná iniciála. V tom jsme viděli nějaký osobitý smysl.
Nikdo si nedokázal vysvětlit, jak to, že se nám narodily dvě tolik rozdílné dcery. Růženka byla jiná nejen než Maruška, ale i než my s Janou.
A čím více rostla, tím víc byl ten rozdíl patrnější. Jako by ji k nám zavál nějaký cizí vítr.
Postupně jí skutečně vlasy ztmavly do světle hněda. Klidná, dobrácká, dívala se na svět velkýma modrýma očima.
Jana ji chovala, líbala a pořád jí vrtalo hlavou: Po kom je vlastně? znovu a znovu si povzdechla. Lidé se vyptávali.
Nevím, kde se v mé hlavě vzaly ty pochyby. Možná vzpomínka na Janina spolužáka, blonďáka, který okolo ní dřív tancoval. Anebo to bylo spíš pocitem, že dítě vypadá tak cize?
A jestli opravdu nebyla věrná anebo došlo k záměně v porodnici? Vím, že se to stává, i když vzácně.
Nikdy jsem ti nebyla nevěrná. Je to naše dcera, nikdo ji nevyměnil, plakala a bránila se Jana, zlomená mou nedůvěrou.
Začali jsme se den za dnem hádat. Schylovalo se k rozchodu. Jana už si začala balit věci. Až pak jsem přišel k rozumu. Měl jsem ji rád. Kdyby odešla, odnesla by obě děti. Zůstal bych sám, toho jsem se bál. Jen jsem potřeboval znát pravdu.
Bolelo mě neustále slyšet: Kdo je to ta vaše bledulka? Ani po tatínkovi, ani po mamince…
Připadalo mi, že mi rostou parohy rovnou z čela. S Janou jsme se domluvili, že uděláme test otcovství. Jana znovu propukla v pláč.
Jak tu mám zůstat, když mi nevěříš? Chceš dělat test? Klidně udělej test i Marušce, třeba jsem i ji podvedla. Bude lepší, když se rozejdeme.
Vzal jsem odebrané sliny Růženky a vlasy Marušky, vše jsem osobně zanášel do laboratoře.
Bez přestání jsem se laborantů vyptával, zda se nemohou splést, zda někdo nemůže zaměnit vzorky či výsledek.
Ujišťovali mě, že to nelze. Tím jsem se trochu uklidnil.
Holky slyšely naše hádky. I když Růžence byly čtyři, věděla, že rodiče se kvůli ní hádají.
A Maruška jí to řekla rovnou:
Ty nejsi moje sestra, tebe nám někdo podstrčil. Kvůli tobě se máma s tátou hádají a chtějí se rozvést.
Růženka se rozplakala. Ani máma ji ten den nedokázala utišit v náručí.
Maruška přemýšlela, jak by se sestřičky zbavila, aby už nebyly důvody ke sporům rodičů.
Jednou šla Jana na nákup a trochu se zdržela. Já byl v práci. Maruška oblekla sestřičku a navrhla jí, že půjdou na procházku. Odvedla ji co nejdál od domova.
Když se Jana vrátila a dcerky doma nebyly, vyběhla na dvorek, ale marně.
Sousedka z přízemí je prý viděla jít pryč, ale pospíchala na svůj oblíbený kriminál, tak se nezeptala.
Jana v panice pobíhala po okolí. Když jsem přijel z práce, začali jsme hledat spolu. Blížil se večer a pořád nic.
Zavolali jsme policii. Za hodinu byli obě nalezeny. První Růženku nějaká paní zatelefonovala, že na lavičce brečí malá holčička.
Krátce poté našli i Marušku ztratila se ve tmě, nenašla cestu domů.
Rodiče měli takovou radost, že na holky ani nebyl křik. Maruška samozřejmě nepřiznala, že chtěla Růženku opustit.
Ale mezi mnou a Janou bylo znovu napětí, výčitky že Jana nechala děti samotné, Jana zas mě, že jsem doma málo.
Naštěstí nám přišly výsledky testu. Výsledek potvrzoval, že jsem otcem obou dívek. O žádné nevěře nemohla být řeč.
Vysvětlili nám, že se tak mohou projevit dávné geny. Někdy prý i světlejší ženy rodí tmavší děti a obráceně, to je stará záhada.
Pomaloučku mezi námi zase zavládl klid. Ale Růženka zůstávala tak trochu opodál.
Sestry se nepřátelily. Maruška v sobě nadále nesla nespokojenost se svou mladší sestrou. Při hádkách jí opakovala, že není její sestra.
Mně kupují nové šaty a ty nosíš moje odrbané, protože nejsi vlastní, říkala škodolibě.
Růženka tiše plakala, ale nikdy si mámě nepostěžovala. Maruška si často vymýšlela různé lotroviny, za které obviňovala mladší sestru.
Po kom jsi, holka neposedná? Vem si příklad z Marušky, ta je hodná a klidná, povzdechla si máma, když už nevěděla, jak situaci řešit.
Po těchto slovech si Růženka pomyslela, že stěžovat si nemá smysl. Máma má ráda jen Marušku.
Sedávala pak v koutě, zavírala oči a představovala si, že pokud ona nevidí sebe ani pokoj, není vlastně vůbec tady.
Tak se chránila před máminým odsuzujícím pohledem, před křivdami Maruščiných slov.
Maruška ukončila jako první základní školu, ale o studium na vysoké nestála. Nač by hezká holka ztrácela čas?
Na tancovačce si našla kluka a brzy se za něj provdala. Měl byt a pracoval s otcem ve firmě, kde se prodávaly dovážené ojetiny.
Jana měla Růženku ráda, ale neustále jí dávala Marušku za vzor.
Růženka měla po celý život pocit, že ji porovnávají, a nikdy ve svůj prospěch. V hlavě jí zůstala slova Marušky z dětství a prožívala to znovu, když opravdu nosila její staré šaty.
Podívej se na Marušku, ta si uměla najít skvělého žáka, poznamenávala máma. Měla bys jít taky mezi kluky, ne jen sedět doma a pořád kreslit.
V jedenácté třídě si jí poprvé všiml kluk. Růženka mu popravdě odpověděla na pozvání. Tak moc ji lákala vidina opravdové lásky.
Netušila, že je těhotná, dokud to nebylo víc než jasné. Zjistila to, zalekla se, svěřila se klukovi.
Měl ji rád, slíbili si, že to řekne doma. Tak se o jejich vztahu dozvěděl i klukův otec, a brzy i všichni ostatní.
Jeho matka si to s námi přišla vyříkat, že prý nemáme Růženku vést k tomu, aby zničila život jejímu jedinému synovi, a abychom ji poslali na potrat.
Za dceru se však nečekaně postavil právě já. Možná jsem najednou doma zahlédl všechny ty své staré chyby, možná jsem jí zkrátka litoval.
Ať si ho nechá, řekl jsem. Nechci, aby si zničila život, už tak si toho prožila dost. Když se vám nelíbí, vychováme vnuka bez vás.
Tchán odvezl svého syna do Brna k tetě. Růženku jsme dali na individuální studium.
Škola všechno zametla pod koberec, dokud se to nedostalo na kraj a nezačali řešit selhání učitelů. Dívka dělala maturity doma, pod dohledem paní učitelky.
Paní od angličtiny měla srdce, pomáhala jí s otázkami. Růženka maturovala s výbornou.
Ale byla to jen úleva z povinnosti přivede na svět dítě a dál bude doma.
Brzy náhle zemřel tchán. Dělal hodně, problémy se kupily, srdce nevydrželo. Po práci si šel lehnout, a už ho nikdo nevzbudil.
Byl ještě teplý, když u něj máma večer v kuchyni stála s večeří.
Pohřeb už Růženka nestihla, právě totiž začala rodit. Ve stejný den, kdy nás opustil otec, přišel na svět vnuk.
Měl světlé vlasy a oči modré jako nebe, jako ona.
Na pohřeb nemohla, byla s miminkem v porodnici. Máma byla černá od žalu, na propouštění přišla bez zájmu. Doma jí vyčítala, že právě kvůli ní přišly ty všechna trápení.
Ale vnuka si zamilovala.
Neb bylo těžké nemilovat andělsky krásného hošíka? Jen ji děsilo, že s dcerou už nikdo nikdy nezaloží rodinu.
Mně už nikdo není třeba. Vlastní otec pochyboval, cizí pak mého syna milovat nebude, odpověděla jí Růženka.
Hošík vyrostl v bystrého, klidného chlapce. Bylo mu pět, když nám do života znovu vstoupila Maruška.
Na rozdíl od sestry nemohla mít dítě, manželovi rodiče snili o vnukovi. Proto začal hledat jinou ženu.
Manžel zašel, domů už jen zřídka. Rozvod na dohled. A kam by šla? Do starého bytu? To ne. Tam už beztak bydlela nenáviděná Růženka s klukem. Kluka dali do školky, Růženka si udělala rekvalifikaci na kadeřnici a pracovala.
Maruška vymyslela, že nejlepší bude, když bratra ujme nějaký pořádný muž. Sebe by nemohla zlákat ani vést za ruku, to už nešlo.
Do jejich bytu často chodíval opravář počítačů, mladý sympaťák, svobodný.
Maruška by si s ním ráda začala románek, ale byl chladný, a dokonce jí dal najevo, že o ni nestojí.
Napadlo ji tedy dát dohromady Růženku s ním. Řekla sestře, že ji chce s někým seznámit, vysvětlovala, že dítě potřebuje otce.
Byla si jistá, že ho Růženka nezaujme. Že působí nešikovně, směšně. Že muž bude čekat na ni a ne na Růženku. Věřila, že muži přeci nemají rádi silnější ženy s dítětem. Vrátí se tedy k ní.
A kdyby nahodou Růženka zaujala, mladší sestra odejde z bytu a Maruška se zpátky přistěhuje k mámě. V každém případě vyhraje.
Růženka se hezky upravila, sice se nemalovala, ale aspoň upravila vlasy. Taková je přece ona.
V kavárně ho poznala okamžitě. Seděl sám, koukal do mobilu.
Jste David? oslovila ho.
Ano, a kdo jste vy?
Já jsem sestra Marušky Růženka.
Byl překvapený, ale pozval ji na kávu.
Tady mají výborné zákusky, chcete si dát? zeptal se.
Jak to víte?
Já sem občas chodím na schůzky s klienty. Znovu koukal do mobilu a marně se dovolával Marušky.
Růženka ho pozorovala. Propadlé oči, strniště na bradě, dlouhé rozcuchané vlasy.
Chtěla ho ostříhat. Nevěděla, jak se má chovat, David ji skoro nevnímal.
Nevadím vám? zeptala se nakonec.
Ne. A vaše sestra nepřijde? zeptal se on.
Nerozumím tomu. Maruška říkala, že tu budete čekat na mě. Možná bych měla odejít.
Přinesli jim kávu.
Když už jste tady, pojďme si ji dát.
Ne, děkuji. Růženka odsouvala talířek se zákuskem.
Bojíte se, že přiberete? Vypadáte skvěle, sluší vám to, řekl David.
Ale muži mají rádi štíhlé dívky.
Kdo vám to řekl? Co o mužích víte?
Vlastně nic, přiznala. Mám syna. Je mu pět. Maruška vám to neříkala? řekla najednou.
Měla? podivil se David.
Navzdory jejím námitkám, když se doslechl o chlapci, šel ji David doprovodit domů.
Šli a povídali si. Víc mluvil David, Růženka ho pozorně poslouchala. U domu si vyžádal její číslo.
Na co? divila se.
Chci si s tebou dál povídat. O sobě jsem už povídal dost.
Ale zavolal až za týden.
Promiň, moc práce. Dneska večer mám volno. Sejdeme se?
Tato přímost Růženku zarazila. Ale rozhodla se mu dát šanci.
Seděli v kavárně, Růženka postupně vyprávěla, jak vyrůstala, jak se doma hádali kvůli ní.
Sama se díky tomu v lecčem našla, jako by svůj život sledovala jeho očima.
Když vyšli ven, přiběhl k nim toulavý pes. Vlezli do večerky, David mu koupil chleba a salám.
U pokladny paní důchodkyně dlouho počítala drobné na pár věcí. David za ni zaplatil a dal jí čokoládu, salám a nanuk.
Opravdu i ten nanuk? žertovala Růženka.
Víš, měla jsem bábu, milovala nanuky, ale nekupovala si je, škoda jí byla peněz.
Takže teď jsi se mnou z lítosti jako s tím psem a tou babčou? zeptala se Růženka.
Ne, prosím tě. Jsi mi hrozně sympatická. Jsi čistá, milá. Ale zvířat i starých lidí mi je vážně líto. Mám koruny, proč bych nepomohl?
Pes snědl chleba se salámem a odběhl pryč.
Jak dopadlo rande? volala večer Maruška.
Dobře, odpověděla jí Růženka.
A v čem dobře?
S Davidem se scházíme. Děkuji, že jste nás seznámili.
Fakt? Tobě se ten hrubián líbí?
Je moc hodný. S ním je mi dobře. Řekl mi, že se mu líbím.
Maruška něco zabručela a položila. Později přišla k nám domů.
Uložil jsem vnuka a šel za ženami do kuchyně. Zaslechl jsem jejich rozhovor.
Má ta husa vždycky štěstí! Já ho chtěla zesměšnit za to, že mě odmítl a on se zamiluje do té krávy.
Co to povídáš? Vždyť máš manžela, divila se Jana.
Manžel! On si hledá náhradu, rozvod je otázkou času. Co s tím mám dělat, mámo?
Třeba si to jen myslíš.
Ne, mámo. Proč to je? Tlustá, blbá, v cizích vlasech se šťourá. Ani dítě mít nemůže. Měl by mě milovat. Já mu to zařídila. Kdybych ji tenkrát nezachránila!
Kdybys co? Co jsi…
Nad tím vším matka dostala slabost. Rychle jsme volali sanitku.
Zásah lékařů ji zachránil. Následky mrtvice nebyly fatální.
Za dva měsíce se Růženka provdala za Davida a spolu se synkem se přestěhovala k němu.
Máma zůstala sama, já jsem za ní chodil téměř denně. Maruška se pohádala se všemi a odjela hledat štěstí neznámo kam…
Tolik let to trvalo a teprve dnes chápu: Děti nejsou hloupé, i když si dospělí myslí, že neslyší a nerozumí, když se u nich hádáme. Děti vnímají všechno a učí se podle nás.
Mezi sourozenci může být soupeření a bolest, která se táhne celý život. Ale závist a pomsta vždycky zasáhne i toho, kdo ji vymýšlí.
Vždyť děti nikdy neposlouchají, co říkají rodiče, ale nikdy se nemýlí, když opakují jejich činy.
A hlavně to, co říkáme dcerám, ať už je to podpora nebo obviňování, formuje jejich vztah k sobě i k ostatním.
Přeji svým dětem, aby jejich slova byla laskavější, než byla ta naše.
V. NěmecJednou, když jsem byl s vnukem na hřišti, přiběhl za mnou zadýchaný. V očích měl radost a ruce plné kaštanů.
Dědo, postavíme kaštanovou rodinu? Podívej, tohle je máma, tohle já, tady David… a tady… chvilku váhal a položil trochu menší, svraštělý kaštan stranou. Tady je Maruška. Bude se na nás dívat ze stromu, jako ptáček. Rozesmál se, postavil kaštánky do řady a v očích mu hrálo slunce.
Seděl jsem tam a díval se na tu drobnou armádu. V tom okamžiku jsem pochopil, že rodinné jizvy se nemusejí navždy předávat dál. Občas stačí kaštanový domeček, dětský smích a je zase možné začít od začátku.
Doma visela na lednici nová fotografie. Růženka, David a jejich kluk v parku, drží se za ruce. Máma sedí v křesle, pozoruje všechny tři a poprvé po dlouhých letech se jemně usmívá. Je na čase nechat staré příběhy odejít a věřit, že to, co bylo zlomené, jednou znovu rozkvete.
Věci už nejsou dokonalé, možná nikdy nebudou ale když večer slyším smích za dveřmi a cítím vůni čerstvě upečeného koláče, vím, že domov je znovu místem, kam stojí za to vracet se. A i když si každý neseme kousek své bolesti, dnes už vím, že láska si nakonec najde cestu i přes všechny dávné pochyby a bouře.
A když zavřu oči, slyším v chodbě kroky vnoučete, jak šeptá: Dědo, povídej mi pohádku. A já začínám vyprávět tentokrát o tom, jak odpustit a jak znovu přijímat. Protože právě v tom je ta největší síla rodiny.
A tak s odvahou odpouštět a touhou opravovat vše ztracené příběh na čas končí. Ale doma, mezi kaštánky s očima z hřebíčků, žije navždy dál.
