Ne taková Anička
Aničko! Zase?! Proboha, ty nejsi dítě, ty jsi samá pohroma! Jak se ti tohle pořád stává?!
Mami, já nevím. Ono to samo…
Maminka stahovala z Aničky špinavý kabátek a promočené kozačky, sundávala jí zimní čepici, která přišla o bambuli.
Všechny děti jsou nějaké, ale ty… Aničko! Kolikrát už?
Anča koukala na ošoupaný spodní lem šatů a tiše vzdychla.
A přitom to bylo tak zábavné! Mašinka se nám povedla skvěle! Jen škoda, že Pavelka táhnul trochu moc za lem proto se šaty roztrhly. A paní učitelka Kateřina říkala, že to rozhodně zašívat nebude, ať to udělá maminka. Má pravdu! Ale potom jsem musela sedět od svačiny až do večera v rohu na židli. Přece nebudu ukazovat kalhotky klukům! To by bylo nevhodné tak říká babička. A ona tomu přeci rozumí.
Třeba tomu, že jsem prostě taková. Maminka si to nemyslí, ale babička jo, ta mi to často řekla.
Přestaň pořád napadat dítě! Co to máš za způsoby?
Mami, takhle jsi mě vychovala ty! Tak proč teď tvrdíš, že to není správné? Když nebudu vychovávat Anču, co z ní vyroste?
Stejně krásná holka jako ty! Nestačí ti to?
Ale nech toho! Na tvé blbosti nemám čas! Aničko, běž se převléct! Hned!
S úlevou jsem utíkala do svého pokoje, zatímco se mezi dvěma mými nejdražšími ženami strhla další výměna názorů a mě už do ní ani nepotřebovaly. Byla jsem jen záminka.
Jednou jsem se babičky zeptala, o co jde, a ta se akorát rozesmála:
Hádka bez důvodu je nuda, dítě. Ale pro něco důležitého tak to už je jiná!
Já jsem vaše s maminkou důležitá věc?
Ta nejdůležitější! Jsi naše jediná a máme strach, jaká z tebe bude ženská. Akorát každá z nás to dělá po svém. Maminka přísně, protože si myslí, že jinak to nejde. A já… Moje přísnost padla na tvou mamku, na tebe už nezbyla. Tak hledám jiné cesty. Třeba perník.
Nemám ráda perníky!
Dobře, dobře Tak třeba bonbón.
To je lepší! Babi, a má mě maminka ráda?
Víc než kohokoli na světě! I víc než já, neboj se!
Tak proč mě pořád peskuje?
No právě proto…
Divná láska Ty mě taky máš ráda, ale nehádáš se.
Já jsem tvá babička, ona je máma. Má větší zodpovědnost. Její láska musí být jiná. Rozumíš?
Ne…
Tak ještě není čas. Pochopíš později.
Jenže to později pořád nepřicházelo.
Čekala jsem, ale maminčina přísnost s každým rokem sílila.
Co si s tebou počnu?! Mám čekat, až přijdeš v ostudě?
Tuhle větu jsem znala zpaměti, ani jsem nevěděla, co přesně znamená. Při každé takové poznámce jsem se pochechtávala pod vousy, vzpomínala na nedělní šaty s dírou ze školky zajímalo by mě, jak se dá něco přinést v roztrhaných šatech Ale na to jsem se ptát neodvažovala. Maminka by to určitě neocenila, a já zas schytala zbytečný kázání.
Ty máminy obavy byly vlastně úplně zbytečné.
Anička, i když nemožná, si sama o sobě nikdy nemyslela, že je výjimečná. Co na tom, že babička říká něco jiného Zrcadlo mluví jasně!
A v tom zrcadle jsem viděla Nic moc. Oči malé, copánek z tmavých vlasů směšný a pupínky na nose. Krása, co?
Tu pravdu života o sobě jsem už dávno pochopila a přestala to řešit. Snazší pro všechny, i pro mámu. Co by ne nepotřebuju módní hadry, nepotřebuju plnou skříň bot. Staré kecky mi stačily na všechno, jen občas na výlet do Národního, když mě vzala babička, jsem si vzala něco slušného.
Divadlo jsem zbožňovala. Škoda jen, že jsme si lístky mohly dovolit jen párkrát do roka. Babička si šetřila z důchodu, ale to šlo pomalu. Proto jsem si už od sedmé třídy vypomáhala chodila jsem pomáhat sousedce s dvojčaty. Neměla jsem sourozence, tak mě ta práce vlastně bavila.
Bylo to super! Přijdeš, pohraješ si, nakrmíš je, a domů. Nikdo ti nelozí po hlavě, do sešitů nekreslí a pokoj máš pro sebe. Krása.
Nebyla jsem úplná sobec, ale už tehdy mi bylo jasné, jaké je to mít nedostatek. Na dvě děti člověk potřebuje peníze a to ne málo. U nás? Mámina výplata zdravotní sestry z oddělení ARO, babiččin důchod a hlavně žádný táta. Toho jsem nikdy neviděla a upřímně jsem ani nelitovala.
S mamkou jsem o tom nikdy nemluvila. Není důvod ji ještě víc trápit. Starostí má dost. Má mě, babičku, která už skoro nic neví, dvakrát za den zapomene, a jméno řekne třeba špatně.
Aspoň na tátu si babička ještě nějaký čas pamatovala a jednou, když jsme si povídaly, mi vyprávěla celou tu historku. Máma nebyla jeho jediná, byl sukničkář, holky měl všude. Říkala jsem jí to, ale kdo by poslouchal Zamilovala se, pořád myslela, že se vezmou, a že všechny předchozí vztahy byly jen omyly mládí.
A vzali se? Vzali. Máma si vždycky šla za svým. Ale jakmile zjistil, že čeká mě, vypařil se jako pára. Odjel, adresu nenechal. Akorát lístek, co si má dělat co chce. Více slyšet nepotřebuju.
Měla jsem být pro mámu ta největší radost, bála se o mě celé těhotenství, nosila mě jak vázu z křišťálu. A proto teď pořád vychovává, bojí se, hubuje.
Ano bojí se, když večer nespíš, sedne si k tobě a hladí tě po vlasech. I když se ptám, proč, zamumlá něco a odvrátí téma. Miluje tě jak to umí.
Co bych mohla chtít víc Babičko, tys ji taky tolik vychovávala? Samozřejmě! My matky se o děti strachujeme a pak toho litujeme.
A proč je toho strachu tolik?
To neumím popsat, Aničko. Až budeš máma, pochopíš.
Neřekla jsem na to už nic, jen si v duchu slíbila, že svoje děti nikdy hubovat nebudu, budu to dělat jinak. Dětská naivita… Ale kdo z nás v patnácti nebo dvaceti není naiva?
I když to byla hudba hodně vzdálené budoucnosti. Nečekala jsem, že nějaké děti vůbec někdy budu mít.
Kdo by stál o takovou holku? Malá, obyčejná, s pihatým nosem a hlavou plnou divných nápadů. Když už se na vás přilepím, musíte se mnou vydržet.
Když jsem dokončila zdrávku, nastoupila jsem do stejné nemocnice, kde pracovala máma. No a začalo to!
Nic nebylo správně! Anička je moc horlivá, s pacienty má příliš soucit, je třeba se držet zpátky, jinak ti polezou po hlavě, a zbytečně se snaží To prý není potřeba, vždyť se rychle střídají. Tak proč rozdávat všechnu energii?
Ale já nikdy neměla srdce nechat člověka jen tak. Trpí, bolí ho to! Proč pak nevyměnit povlečení nebo neříct hezké slovo? Lidské je, přece i kočka ráda pohladí, natož pacient.
I máma mě občas brzdila.
Hlavně se nestav proti všem! Stejně to změnit nemůžeš. Potřebujeme tvoji výplatu, babičku přece nechceme dát do domova, a pečovatelka je drahá, víš to sama. A s babičkou musíš být doma ty!
Ale já to jinak neumím, když vidím, jak křičí na pacienty… Jak jim je zle
Práce je těžká, lidí je málo. Ne každý má na dobrý přístup sílu. Je fajn, že vás v oddělení jsou tři takoví. Pochválila tě i staniční ale také tě prosí, ať trochu brzdíš. Nikomu tím násilím nic nevtlučeš do hlavy. Příkladem možná něco změníš, ale to potrvá.
To bych tu zestárla, mami
Ach, Aničko Po kom já tě mám?
Po tobě asi.
No počkej!…
Nic. Dělej, co říká máma.
Jasně…
Nechtěla jsem se hádat, ale poslouchat všechno slepě už vůbec ne.
Zvlášť když ve třetím pokoji ležela paní, protivná jako sto čertů, ke mně se ale každý den usmála a na jedinou věc si nestěžovala. Na ostatní sestry ano, na mě nikdy.
A není sama. Spousta těch, co trpí a jsou unaveni. Já to všechno vnímám. Když je příbuzní navštíví, baví se o dědictví nebo jiných nesmyslech. Pacienti pak pláčou A kdo by se jim divil?
Maminka má oči jen pro to, aby bylo mně dobře. Ale jak by mi mohlo být, když ostatním není?
Nezahřeješ svět celý, ale můžeš aspoň někoho.
A i když se mi kolegyně smály, že jsem svatá Anička, bylo mi to jedno. Babička říkala, že karavana musí jít dál.
A tak šla Ančina karavana, sandály obrušovala na dlažbě oddělení a srdce přitom někdy žíznilo porozumění.
Zvykla jsem si, že mi souhlas a uznání prostě chybí. Od té doby, co babička zapomněla i moje jméno, už jsem neměla nikoho, s kým bych mohla nad svým světem přemýšlet. Mamka jen povzdychne a tlačí mě mezi lidi, ale už ani to nemá smysl. Kamarádka za kamarádkou se vdává, a mně už dávno předávaly svatební kytice rovnou do rukou.
Ani se nebavím, že ji chytnu. Ty už máš věk, Aničko! Vem si!
Brala jsem, abych je neurazila. Ale ten pravý se nikdy neukázal. Asi se ztratil po cestě, nebo na mě jednoduše v tomhle vesmíru nezbyl. Někteří lidé jsou třeba úplní i sami.
Smířila jsem se. Přestala čekat. Nebyla jsem z těch, co píšou muži první, ani kdyby byl
Lítala jsem mezi práce, domů a do útulku pro zvířata, kde jsem vypomáhala kamarádce, která jej založila. A u postele babičky, která už málokdy poznala mou tvář.
Máma vždycky povzdychla, ať jdu ven s přítelkyněmi, ale mně to už bylo jedno. Začala jsem být typickou starou pannou a o lásce nebo rodině jsem nechtěla slyšet.
Mami, jestli chceš vnoučata, tak řekni! Nějakou vyrobím, dneska je to jednoduché.
Aničko! Takový cynismus?
Ale mami, princů moc není, na všechny se nedostane. Je to příroda, no! Co ode mě vlastně chceš?
Já jen, abys byla šťastná…
Tak mi pořád nenakládej starosti s mým životem. Je to jiný. Nejde nalajnovat. A je mi v něm dobře! Pochopíš to někdy? Nech to už být, prosím!
A maminka mlčela, tajně promýšlela, koho mi zase jednou představit. Synové kamarádek už byli rozebráni, tak nezbývalo, než přenechat to osudu.
A potom osud zasáhl. Ale úplně jinak, než bych čekala.
Všechno to spustila paní, co byla protivná jako sto čertů. Chodívala do našeho oddělení pravidelně dvakrát do roka a vždy půl personálu bědovalo už při zvuku kliku.
Zase bude sepisovat stížnosti! No, Aničko, tvá milovaná! Tak si ji vyzvedni sama!
Paní Marie Alešová, jak se jmenovala, téměř rozkvetla, když mě viděla běžet po chodbě.
Děvče moje! Tak ráda, že tě vidím! Aspoň jedno normální lidské stvoření mezi těmi upíry!
Ale prosím vás, u nás jsou samí dobří lidé.
Jsi ještě mladá, časem poznáš. Já mám zkušenosti! Nehádej se.
Nemám v plánu! Jen vás odvedu do pokoje, už jste všechny postrašila!
No ať se bojej! Aspoň budou milejší!
Vy jste ale číslo, paní Marie Alešová.
To jo! Ale proti Míše, mé kočce, jsem mazlík. Ta je zkrátka démon!
Usmála jsem se a hned zapomněla. Což byla škoda, ona mi totiž tu kočku nakonec svěřila
Bylo to poté, co se Marie objevila nezvykle tichá, úplně jiná. Poprvé se s nikým nepřela, nezaznělo jediné slovo stížnosti. Šla za mnou do pokoje, lehla si zády ke zdi a na mé otázky nejen neodpovídala, ale jen tiše mávla rukou.
Jdi, Aničko… Později
Samozřejmě jsem už za hodinu věděla o jejím stavu i o tom, že do nemocnice přišla sama, nebyla už doma vítaná.
Pohádala se s dětmi, teď trpí. No jo, neměla být taková ledová, děti by jí jednou vrátily
To jsem pustila jedním uchem dovnitř, druhým ven. Kdo ví, co všechno v té rodině je Nikdo není bez viny.
Po službě jsem se za ní zastavila.
Co potřebujete? Mohu něco přinést?
Dlouze na mě hleděla. Už jsem se otáčela ke dveřím, když promluvila.
Aničko, nebudu to prodlužovat Potřebuju pomoct, a vždycky jsem o všechno šla sama, ale teď Mám plno příbuzných, komu svěřit, ale nemůžu nikomu. Život mi utekl mezi prsty, práce, starosti pohoda málokdy. Doufala jsem, že aspoň mým dětem dá víc štěstí, jenže všecko rozebraly, ještě dřív, než jsem odešla. Byt mají, dědictví taky, sama jim dopřála vše, co šlo. Ale aspoň Aničko, vezmi si moji Míšu!
Kočku?
Ano, kočičku. Je trochu mrzutá, ale moudrá až to není možné. Když jsem si balila do nemocnice, věděla, že se děje něco špatného, bránila mi odejít! Všemu rozumí
Byla jsem zaskočená.
Mám zvířata moc ráda, ale doma jsme s mamkou nikdy žádné nedržely. Kvůli babičce, peněz nebylo nikdy nazbyt.
Odmítnout jsem ale nemohla. Z očí paní Marie bylo jasné, že Míša je ten poslední důvod k radosti v jejím životě. Cizí duši člověk nerozumí a pokud můžu trochu pomoci, nemá smysl soudit. Můžeš přinést trochu světla přines.
Večer jsem se zeptala mámy, co si o tom myslí, a jela pro Míšu.
Vezmu ji na dobu, co tu budete, paní Marie Alešová. Jakmile se vám uleví, převezmu ji zpět!
Jsi zlatá, Aničko…
Poprvé, co ji všichni znali, se usmála jako obyčejná babička.
Když jsem se dostala k jejímu domu, chvilku jsem váhala. Klíče jsem měla, ale bála jsem se jít sama. Zaklepala jsem na první dveře.
Koho hledáte? usmála se paní s cucákem na ruce.
Omlouvám se, paní Marie Alešová mě prosila, abych si vzala její kočku. Nedívala byste se, než ji chytím?
Nechceš jít sama… správně. Ona je sice babka divná, ale normální. My tady taky nejsme žádné perníčky… přidala se.
Tak se na chvíli podržíme ve dveřích. Vánku to vadit nebude, viď? Malý zamečkal a pustila mě dál.
Jenomže sotva jsem otevřela dveře do bytu, blesklo mi něco za patami a černá Míša už uháněla ven, po schodech dolů a pryč. Nastala honička!
Dole chlapi stěhovali nábytek. Zeptala jsem se, jestli tu neviděli kočku, a jeden mávl rukou ke stromům.
Je tam na stromě!
Ostatní se smáli, když viděli, jak pod stromem pobíhám a kočka přitom syčí shora. Sama dolů nešla.
Míšo, pst, pst, pst!
Grrr! Mínila.
To snad ne nadávala jsem, začalo pršet, bylo čím dál větší nevlídno. Čekal mě ještě výstup na strom, a já bych mnohem raději seděla doma pod dekou, v uších sluchátko, než se mrzačit ve tmě.
Ale dala jsem slovo musím ho držet.
Nabalila jsem si batoh na záda a vyšplhala na větev. Míša byla naštěstí kousek, sice kousala a škrábala, ale když jsem ji vrazila pod bundu, byla aspoň ticho.
Když jsem se rozhlédla dolů, začal mě polévat pot. Výška nebyla zrovna malá.
Maminko moje…
Na takový sešup dolů jsem od mala nebyla.
Vtom se ozvalo:
Hele! Je ti tam dobře?
Lekla jsem se, málem jsem spadla.
Neblbni! Drž se! Hned tě sundám!
Kluk někde zmizel, za chvíli přinesl žebřík, opřel ho a zavolal:
Pojď dolů! Nebo chceš tady být přes noc?
Zaváhala jsem, a pak řekla upřímně:
Mám strach.
Neboj. Držím tě!
Odhodlala jsem se, kluk mě nasměroval, pomohl mi dolů. Sotva jsem dosáhla chodníku, Míša zase prchala, ale už jsem byla rychlejší.
Sedni a nevyváděj! Slibila jsem tvé paničce, že se postarám!
Jsi rázná usmál se zachránce, hubený kluk s rozcuchanými vlasy.
Mám tě doprovodit?
To zvládnu. Ačkoliv bych vlastně ráda nebyla sama. Zachránil mě, nestěžoval si, dokonce našel žebřík…
Promiňte Děkuju moc. Nejspíš bych tam byla do rána.
Proč?
Když já se bojím výšek.
A proč jsi tam lezla?
Pro kočku.
Pojď, já tě doprovodím aspoň k metru. Nebo až domů. Daleko bydlíš?
Kousek.
Cítila jsem se zvláštně poprvé za dlouhou dobu mi nebyla zima ani smutno. Jako bych se vznášela, každý jeho vtípek mi dělal radost.
Míša byla pod bundou ticho jako pěna, jako by se hřála u toho nového, zvláštního štěstí. Bytost, kterou už nepustím.
Karel tak se kluk jmenoval, mě doprovodil domů, a druhý den na mě čekal u nemocnice. Šli jsme pak koupit žrádlo pro Míšu, protože se ukázalo, že je hodně vybíravá a běžné kapsičky nechce ani vidět.
S Míšou jsem byla týden dokud za mnou nepřišla dcera paní Marie.
Můžete mi ji vrátit? Mamince hrozně chybí Stejně s ní teď bude bydlet.
Odvezete si paní Alešovou k sobě?
Jasně, vždyť je to moje máma! Vždy jen paličatě odmítala, teď už musí
Dívala jsem se za nimi, jak mizí s kočkou v náručí, a znovu si říkala, že nikdo nikdy nemůže dohlédnout až na dno jiné rodiny, jiné duše. Někdy, když už člověk potřebuje jen kočku, pořád ještě pro někoho znamená domov.
A vůbec: co tápat v cizích rodinách, třeba bude lepší stavět svou vlastní. Když potkáte někoho, s kým byste to opravdu chtěli zkusit. Pak je jedno, kdo řekne první, že miluje podstatné je, že ten, kdo za to stojí, najde klíč i žebřík zrovna tehdy, kdy potřebujete. A nikdy neřekne, že jste ne taková. Protože pro něj byste nikdy jiná být nemohli.
