Na vojenské katedře učila jedna doktorka, paní MUDr. Květoslava Křenková. Celý svůj život pracovala v dětském oddělení nemocnice v Olomouci. Vyprávěla nám jednou zvláštní věc. Její dvě dcery, Zdislava a Doubrava, prodělaly snad všechny dětské nemoci, i když ona sama byla zkušená lékařka. Neustále domů přinášela různé viry, a děti je pokaždé chytily tak, že už byla úplně vyčerpaná jejich neustálým léčením. A přitom byly ty holčičky pořád veselé, běhaly po bytě, smály se, jako by nic.
Květoslava samozřejmě dodržovala přísnou hygienu než vešla do bytu, převlékla se, pořádně si drhla ruce v koupelně, sprchovala se. Přesto dívky onemocněly vždy těmi neduhy, které ona zrovna v práci u svých malých pacientů léčila. Stačilo, aby byl v nemocnici nějaký zvlášť těžký případ, a děti doma hned dostaly horečku. Ani české vitamíny nezabíraly, pravidelné otužování nepomáhalo, a maminka-lékařka si zoufala.
Jednoho večera se Květoslava vrátila z nemocnice tak unavená, že se cestou domů téměř rozplakala. V srdci cítila strach, že dívky opět ulehnou. Místo do bytu však zabočila ke starému kinu na náměstí a koupila si lístek na film o cestování, který se jmenoval Putování za Golemem. Po kině prošla ulicí zvonů, mezi stíny líp a vůní modřínů, až stanula před svým panelákem s pocitem viny i úlevy. Ale doma zůstalo všechno stejné děvčata poskakovala, zdravá a veselá.
Další týden šla Květoslava po směně na návštěvu za kamarádkou Lídou. Uvařily si šálek silného čaje, nakously tatranku a smály se nad starými školními historkami. Ani tehdy se nemoc v bytě neukázala.
A tak se z toho stal zvláštní rituál doktorka přestala spěchat ze špitálu rovnou domů. Navzdory kupě domácích povinností zamířila vždycky nejprve do zámeckého parku. Prošla se pod kaštany mezi voňavými trsy konvalinek, usedla na zelenou lavičku u pítka se studenou vodou, chvíli vnímala ševelení větru a potemnělé oblohy, a až poté se vydala domů. A najednou děti byly zdravé, nemoc jí obloukem míjela.
A tehdy jí to došlo možná nejde jen o bacily, ale i o to, s čím přicházíš za svými blízkými. Nepřinášíme domů pouze viry, ale i to, co v duši nosíme. Paní doktorka uvěřila, že právě ty těžké myšlenky a unavená nálada sužují děti víc než jakákoli choroba. A to prosté poznání se potvrdilo od té doby už v jejich domácnosti zavládlo zdraví.
Takže když zažiješ něco těžkého, možná není dobré hned běžet domů za nejbližšími, zkroušený a se smutkem v duši. Možná jim tím nechtěně ublížíš, i když neřekneš ani slovo. Odejdi na chvíli na jiné místo na malou procházku, do staré cukrárny na vanilkový věneček, nebo si běž koupit lístek do kina na něco, co tě pohladí po srdci. Vědci se možná ještě dlouho budou přít o tom, jak tohle vlastně funguje. Ale že to funguje, to vím jistě: projít se pod stromy, zasmát se cizím příběhům, a až pak se vrátit tam, kde na tebe čekají s láskou.
