Pětatřicet let jsem pracovala jako předsedkyně posudkové komise pro zdravotně postižené v Brně. Tvrdě a neochvějně jsem odebírala invalidity těm, u kterých jsem viděla aspoň stín schopnosti pracovat. Hřála mě hrdost, že šetřím státní rozpočet, že chráním veřejné peníze před zneužíváním. Až když moji manželku srazil krutý mozkový záchvat a moji kolegové jej s úsměvem odmítli přiznat nárok na hygienické potřeby, řekli jen: Vždyť ještě hýbe rukou. Tehdy jsem jako ve snu pochopila, že celý život jsem byla věrným psem systému, který nesnáší stáří a slabost.
V naší republice se o invaliditu nežádá o tu se svádí boj, drápy a zuby, jako by člověk musel dokázat, že už je téměř po smrti. A já byla právě tou zdí, na které si lidé lámali zuby.
Jmenuji se Libuše Malá. Mám osmašedesát let. Ještě minulý rok jsem byla předsedkyní lékařské posudkové komise v jednom velkém krajském městě. Mým kancelářím prošly tisíce lidí: amputovaní, slepci, onkologičtí pacienti, diabetici.
Získala jsem reputaci železné lady. Znála jsem každou skulinu, všechny pokusy o simulaci. Viděla jsem skrz ty, kdo chtěli získat skupinu jen kvůli slevám na bydlení, nebo vyššímu důchodu.
Můj úkol shora byl nesmírně jednoduchý, i když se o tom nemluvilo: šetřit státní kasu. Méně invalidů znamenalo vyšší odměny pro vedení komise.
Odebírala jsem invaliditu lidem, kteří neměli prsty. Dívala jsem se jim přímo do očí a říkala:
Máte druhou ruku. Můžete pracovat jako vrátný nebo brát telefony. Stát vás nemusí živit. Odebíráme druhý stupeň a přiznáváme třetí. Další!
Odmítala jsem matkám dětí s dětskou mozkovou obrnou drahá zahraniční vozíčka, místo toho jsem vypisovala levné tuzemské, ve kterých děti plakaly bolestí. Vysvětlovala jsem:
Platí normy. České produkty nejsou horší. Musíte vydržet.
Spala jsem klidně. Považovala jsem se za státní kádr, ochranný štít proti vyžírkům. Měla jsem výborný plat, respekt nadřízených, služební Škodu a útulný byt.
Až jednoho rána ke mně vpadla pohroma.
Rána.
Manžel, Josef, tehdy devětašedesátiletý, veselý, celý život strojař, odpracované dekády v továrně. Plánovali jsme důchod, chaloupku na venkově u Svitávky, vnoučata na klíně.
Vše skončilo během vteřiny, v slunné červencové dopoledne na zahradě. Masivní ischemická mrtvice.
Když jsem vyplašeně doběhla na JIPku, lékař uhýbal pohledem.
Libuše, ty jsi z oboru. Víš, co to znamená Pravá polovina těla kompletně ochrnutá. Polykání špatné. Ruce, nohy nepoužitelné. Řeč v tahu. Přežije, ale hluboká invalidita.
Za měsíc jsem si Josefa přivezla domů. Můj silný a hrdý muž se změnil v bezmocné dítě v těle rozložitého pána. Ležel, zíral do stropu jedním pohyblivým okem, od koutku úst mu stékala slina.
Nastalo peklo, které znají snad všechny pečující ženy. Každé dvě hodiny otáčet, aby nebyly proleženiny. Měnit plenky. Krmit z injekční stříkačky rozmixovanými polévkami. Za dva měsíce jsem zhubla deset kilo, zničila si záda a zapomněla spát déle než tři hodiny.
Peněz byl nedostatek. Josefův důchod šel na pečovatelku, když jsem musela do práce, a na léky. Nutně jsme potřebovali první stupeň invalidity a IPRP (individuální plán rehabilitace a pomůcek) pro bezplatné pleny, antidekubitní matraci a nemocniční lůžko.
Shromáždila jsem doklady a vyrazila na posudkovou komisi. Do stejné, kterou jsem vedla. Do vedlejší kanceláře.
Na druhou stranu stolu.
Komisi vedla bývalá zástupkyně Dana. Ta, kterou jsem naučila být tvrdou jako já.
Josefa jsem dovezla na starém vozíku půjčeném od souseda.
Dana na nás pohlédla přes brýle. Na dně jejích očí nebylo soucitu. Jen chladný, kalkulující pohled pokladny, který jsem já měla třicet let.
Přistoupila k Josefovi a požádala, aby zvedl levou zdravou ruku. S vypětím, třesouc se, zvedl ji.
Libuše, vidíš, pozitivní vývoj. Levá strana pracuje. Reflexy uchovány.
Dana, on se pomočuje! Nemluví! Jaký pozitivní vývoj? Potřebujeme první stupeň a matraci, už má proleženiny!
Dana si povzdechla a shovívavě se usmála, přesně jak jsem učila.
Libuše, znáš pravidla. První stupeň pouze při celkové, absolutní ztrátě soběstačnosti. Josef si lžící levou rukou může něco podat. To znamená částečnou soběstačnost. Přiznáme druhý stupeň.
A plenky? rozechvěle jsem hlesla. Potřebuju pět denně! Z našeho důchodu je kupovat nedokážu.
Podle tabulek ministerstva schváleny tři pleny denně při druhém stupni. Matrace zatím není v nároku. Měla jsi ho víc převracet, Libuše. Náš rozpočet není nafukovací. Sama jsi mě tomu učila. Další!
Bumerang.
Odvezla jsem manžela na chodbu.
V té chodbě seděly desítky lidí. Dědkové s holí. Ženy bez vlasů po chemoterapii. Matky s dětmi v kočárkách. Seděli v zatuchlé temnotě hodiny a čekali, aby mohli dokázat těm elegantním dámám v bílých pláštích, že bolí. Že chtějí žít.
Rozhlédla jsem se na ně a náhle mi vypadly před oči všechny ty tváře.
Vzpomněla jsem si na afghánského veterána bez nohy, kterému jsem nepovolila lepší německou protézu, protože stejně už vám stačí domácí na chození po bytě. Plakal v mé kanceláři.
Vzpomněla jsem si na paní s karcinomem čtvrtého stádia, kterou jsem odkázala do druhé skupiny, s větou: Můžete šít doma, rakovina je teď léčitelná. Za dva měsíce byla po smrti.
Pochopila jsem, že jsem nešetřila státní peníze. Brala jsem starým lidem právo na důstojnost. Byla jsem ozubeným kolečkem sadistického stroje, který nutí nemocné cítit vinu za svou nemoc.
A teď ten stroj sežvýkal mě.
Dřepla jsem si před Josefův vozík. Můj muž, můj silný, krásný Josef, co mě kdysi nosil na rukou, teď bezmocný se slinou na bradě. Nemohl nic říct. Ale jeho živé oko na mě hledělo. A z toho oka se skutálela tichá, hořká slza. Všemu rozuměl. Věděl, že je odepsaný. Že jeho život, jeho daně neznamenají ani jeden navíc vyžádaný podklad.
Odpusť mi, Pepíčku zalkla jsem se a zabořila tvář do jeho kolen, tam v temné chodbě. Odpusťte mi všichni. Bože, odpusť mi.
Pokání.
Další den jsem napsala výpověď. Odmítla výsluhu státní úřednice a odešla se skandálem.
Prodala jsem naše auto, abych mohla Josefovi koupit pořádné lůžko a německou matraci. Pleny pořizuji sama, za své.
Ale udělala jsem ještě něco.
Teď pracuji zdarma. Jsem advokátem pro zdravotně postižené.
Každý den chodím s nemocnými do těch prokletých komisí. Znám všechny jejich triky, každý odstavec zákona, každé ministerské nařízení, které zatajují lidem.
Když další železná dáma zkouší odmítnout babičce po mrtvici pleny, položím na stůl výtah z vyhlášky a pohrozím žalobou. Snažím se vybojovat vozíky, léky, poukazy. Mlatím ten systém jeho vlastními papíry.
Můj Josef nevstal. Lékaři tvrdí, že mu už mnoho nezbývá.
Ale vždy, když se mi povede vymoci první stupeň pro cizího ochrnutého dědu, přijdu domů, sednu si k posteli manžela, vezmu jeho teplou, křehkou ruku a šeptám:
Dnes jsme zase jednoho zachránili, Pepíčku.
A připadá mi, jako by se slabě usmál.
Žijeme ve světě, kde stáří a slabost budí opovržení. Ale zvony jednou zazvoní pro každého z nás. Žádná pozice, žádné známosti tě neuchrání před mrtvicí ani rakovinou.
A pokud dnes odepřeš soucit slabému, zítra se nediv, až tě systém lhostejně přejde.
Setkali jste se s krutostí a byrokracií při vyřizování invalidity pro sebe či blízké? Myslíte, že je to vina jednotlivce, nebo že z lidí dělá stroje samotný systém?
