35 let jsem pracovala jako předsedkyně posudkové komise lékařské služby a tvrdě jsem odebírala invaliditu těm, kdo podle mě ještě mohli pracovat. Byla jsem pyšná na to, že šetřím státní peníze. Ale když mého manžela, Vlastimila, postihla mrtvice, a moji bývalí kolegové mu s úsměvem odmítli přidělit plenky se slovy: Vždyť ještě hýbe rukou!, pochopila jsem, že jsem celý život byla hlídacím psem systému, který nenávidí stáří a slabost.
V naší republice se invalidní důchod neuděluje o něj musíte svádět boj na život a na smrt, dokazovat, že jste skoro na kraji hrobu. A já byla tou zdí, o kterou lidé své poslední síly lámali.
Jmenuji se Milada Doubková. Je mi šedesát osm let. Donedávna jsem působila jako předsedkyně lékařské posudkové komise v krajském městě v Olomouci. Mým kabinetem prošly tisíce lidí: ti bez nohou, slepí, onkologicky nemocní, diabetici.
Měla jsem pověst železné dámy. Znala jsem všechny mezery v systému, poznala jsem simulanty na první pohled. Viděla jsem skrz na skrz ty, co chtěli důchod jen kvůli úlevám na bydlení nebo navýšení důchodu.
Můj úkol ač vyslovovaný jen šeptem byl jednoduchý: šetřit státní rozpočet. Čím méně invalidů, tím vyšší odměny pro vedení komise.
Odebírala jsem invalidní důchod lidem, kterým chyběly prsty na rukou. Dívala jsem se jim do očí a prohlašovala:
Máte přece druhou ruku. Můžete být vrátným. Můžete zvedat telefony. Stát vás nemusí živit. Snižujeme vám stupeň na třetí, pracovní. Další!
Odmítala jsem matkám dětí s dětskou mozkovou obrnou dovézt kvalitní zahraniční vozík a předepisovala jim laciné české, ve kterých děti křičely bolestí. Říkávala jsem:
Máme předpisy. Domácí výroba není horší. Musíte to nějak zvládnout.
Spala jsem klidně. Považovala jsem se za člověka státu, za štít proti vyžírkům. Měla jsem vynikající plat, respekt nadřízených, služební auto a hezký byt.
Až do dne, kdy pohroma zaklepala na naše dveře.
Rána.
Mému manželovi Vlastimilovi bylo devětašedesát. Byl to silný, veselý muž celý život pracoval jako technik ve strojírně. Plánovali jsme odejít do důchodu, koupit chalupu na Vysočině a starat se o vnoučata.
Všechno skončilo vteřinou, v jasné červencové ráno na zahradě. Masivní ischemická mrtvice.
Když jsem dorazila na JIP, lékař sklopil oči.
Paní Doubková, jste sama od branže, víte, co to znamená Pravá polovina těla je zcela paralyzovaná. Polykací reflex mizerný. Ztratil řeč. Přežije, ale je to těžké postižení.
Vzala jsem Vlastu domů po měsíci v nemocnici. Můj silný, hrdý muž se proměnil v bezmocné dítě v těle velkého chlapa. Ležel na posteli, zíral jedním živým okem do stropu a koutkem úst mu stále stékaly sliny.
Začalo peklo, které zná každá žena, která pečuje o nepohyblivého člověka. Přetáčet každé dvě hodiny, aby nevznikly proleženiny. Měnit plenky. Krmit přes stříkačku rozmixovanou polévkou. Za dva měsíce jsem zhubla deset kilo, zničila si záda a zapomněla, co znamená spát déle než tři hodiny v kuse.
Finančně jsme byli na dně. Vlastova penze padla na pečovatelku, když jsem šla do práce, a na léky. Potřebovali jsme první stupeň invalidity. Potřebovali jsme individuální plán (IPR), aby nám stát kryl zdarma plenky, antidekubitní matraci a zdravotní polohovací postel.
Sehnala jsem všechny papíry a šla na komisi na tu stejnou, které jsem předsedala. Tentokrát jsem seděla na druhé straně stolu.
Komisi vedla moje někdejší zástupkyně, Ivana, žena, kterou jsem sama naučila být tvrdá.
Dovezla jsem Vlastu do ordinace na starém vozíku z půjčovny.
Ivana se na nás dívala přes brýle. V očích žádný soucit. Ten samý ledový pohled kalkulátoru, s jakým jsem na lidi hleděla léta já.
Přistoupila k Vlastovi, požádala ho, ať zvedne levou, zdravou ruku. S vypětím sil ji třesoucí se zvedl.
No, paní Doubková, vesele poznamenala Ivana, vidíte, je tam pozitivní vývoj. Levá strana funguje. Reflexy jsou.
Ivano, on se počurává! zašeptala jsem beznadějně. Nemluví! Jaká dynamika? Potřebujeme první stupeň a matraci, začaly proleženiny!
Ivana si povzdechla a povýšeně se pousmála. Přesně jako já kdysi.
Paní Doubková, sama znáte předpisy. První stupeň jen při naprosté, úplné ztrátě soběstačnosti. Ale pan Vlastimil si může levou rukou přiložit lžíci. Tedy částečně soběstačný. Přiznáme druhý stupeň.
A plenky? zachvěl se mi hlas. Potřebuju pět plenek denně! Na naši penzi to nemám šanci hradit!
Podle vyhlášky ministerstva zdravotnictví máte na druhý stupeň nárok na tři kusy za den. A matraci zatím nepotřebujete. Měla jste nemocného dostatečně často otáčet. Státní rozpočet není nafukovací, paní Doubková. Vždyť jste mě to sama učila. Další!
Bumerang.
Vyvezla jsem manžela na chodbu.
Tam seděly desítky lidí. Staříci o holi. Ženy bez vlasů po chemoterapii. Matky s dětmi ve vozíčcích. Hodiny tam čekali v dusné tmě, aby mohli těm nadutým dámám v bílých pláštích dokázat, že je to bolí. Že chtějí žít.
Podívala jsem se na ně a v tu chvíli mi proběhl hlavou každý z nich.
Vzpomněla jsem si na dědu, veterána z Afghánu bez nohy, kterému jsem odepřela kvalitní německou protézu, protože už je starý, po bytě si vystačí s českou. Plakal mi v ordinaci.
Vzpomněla jsem si na paní s rakovinou prsu ve čtvrtém stadiu, kterou jsem poslala do druhého, pracovního stupně: Můžete přece šít doma, rakovina se dnes léčí. Za dva měsíce zemřela.
Dospěla jsem k poznání, že těch 35 let jsem nešetřila státní rozpočet. Brala jsem důstojnost starým lidem. Byla jsem součástí sadistického aparátu, který nutí nemocné cítit vinu za svojí nemoc.
A teď mě ten stroj semlel sám.
Dřepla jsem si před Vlastovu vozíček. Můj muž, můj silný, krásný Vlasta, který mě dřív unesl v náručí, seděl se slinou na bradě. Nemohl promluvit, ale v tom živém oku mu stékala jediná, hořká slza. Věděl. Věděl, že ho odhodili na smetiště. Že jeho život, jeho daně za čtyřicet let práce, nemají hodnotu ani navíc přiděleného inkontinenčního podložky.
Odpusť, Vlastíku, zavyl mi hlas, když jsem zabořila tvář do jeho kolen přímo v té hrozné chodbě. Odpusťte mi všichni. Bože, odpusť mi.
Pokání.
Druhý den jsem podala výpověď. Odmítla jsem státní penzi a odešla v roztržce.
Prodala jsem naše auto, abych mohla koupit Vlastovi dobrou postel a německou matraci. Plenky nakupuji sama.
Udělala jsem ale ještě něco dalšího.
Dnes pracuji zadarmo. Jsem veřejnou právničkou pro invalidy.
Denně chodím s nemocnými starými lidmi na ty zatracené komise. Znám všechny jejich předpisy, triky i utajované směrnice ministerstva.
Když železná dáma odmítne babičce po mrtvici přidělit plenky, položím jí před nos příslušné paragrafy a pohrozím státním zastupitelstvím. Vymáhám pro ně vozíky, léky, poukazy. Bojuji proti systému jeho vlastními zbraněmi.
Můj Vlasta sice nikdy nevstal. Lékaři tvrdí, že mu už mnoho času nezbývá.
Ale pokaždé, když se mi pro nějakého dědečka podaří vybojovat první stupeň postižení, přijdu domů, sednu si k posteli manžela, vezmu jeho teplou, bezvládnou ruku a řeknu:
Dnes jsme jednoho zachránili, Vlastíku.
A mám pocit, že se na mě usměje.
Žijeme ve světě, kde stáří a slabost jsou považovány za vadu. Jednou ale ten zvon zazvoní i tobě. Žádná funkce, známosti ani majetek tě neochrání před mrtvicí nebo rakovinou.
Pokud dnes odmítáš soucit se slabým, zítra se nediv, až tě systém chladnokrevně přejde.
A co vy zažili jste už taky krutost a byrokracii při vyřizování invalidity? Proč podle vás lidé s kouskem moci tak rychle ztrácejí lidskost nebo je k tomu donutí systém?
