Manžel se vrátil, ale byl jiný
Koupil jsi chleba?
Podíval se na mě, jako bych mluvila cizím jazykem. Ne s nepochopením, spíš s dlouhou, nepříjemnou pauzou, která se do našeho každodenního života vůbec nehodila.
Jaký chleba? řekl konečně. Neslyšela jsem v tom otázku, bylo to konstatování, prostá věta bez otazníku.
Obyčejný. Šumavský, z pekárny U Kaštanu. Vždycky ho tam kupuješ.
Položil tašku na zem, podíval se po kuchyni, jako by v ní byl poprvé.
V obchodě jsem nebyl.
Přikývla jsem a otočila se ke sporáku. Řekla jsem si, že o nic nejde, že je prostě unavený. Nebyl doma celý týden, v Brně měli konferenci, spal v hotelu, cizí jídlo, jiný vzduch. Samozřejmě, že je vyčerpaný.
Ale chleba vždycky koupil. Sedmnáct let, pokaždé, když se vracel z výletu nebo služební cesty, stavoval se v pekárně na rohu Sadové a přinesl domů šumavský. Nebyla to domluva ani potřeba, bylo to něco, co k němu prostě patřilo. Způsob, jakým se vrací domů.
Míchala jsem polévku a mlčela.
Jmenuje se Milan. Milda. Mně je padesát osm, jemu šedesát jedna. Bydlíme v Olomouci, ve dvoupokojovém bytě, co jsme koupili v devadesátém devátém, když byla Maruška malá. Ta už dávno bydlí v Praze, volá nám v neděli. Pracuju jako knihovnice na základce, Milda je tři roky v penzi, ale ještě přednáší v učilišti stavební předpisy. Máme klidný život, skoro se nehádáme. To je důležité. Nic nenasvědčovalo, co mělo přijít po jeho návratu.
Večeřeli jsme v tichu. Jedl spořádaně, díval se do talíře. Čekala jsem, že zvedne oči a jako vždy začne mluvit o konferenci, o spolupracovnících, o tom, jak vařili v hotelu, jak nefungoval výtah nebo jak se těšil na domácí svíčkovou. Po každém návratu povídal.
Jaké bylo Brno? zeptala jsem se nakonec.
V pořádku.
Seminář dopadl dobře?
Jo.
Odložila jsem lžíci.
Mildo, jsi v pořádku?
Podíval se na mě, šedé oči, jen trochu unavené.
Jsem. Jenom unavený.
Skončila jsem s úklidem, šel do pokoje a lehl si s mobilem. Vypadal spokojeně, jako by se nic nestalo. Ale neexistoval chleba. Ani rozhovor. A něco dalšího, co jsem neuměla pojmenovat.
První noc jsem to připisovala únavě. Druhou také.
Třetí večer, v pátek, jsem si poprvé všimla něčeho opravdu zvláštního.
Seděla jsem u okna a pila kávu. Milan vyšel z koupelny, zašel do kuchyně, nalil si vodu. Pak vzal sklenici na police s pohankou, otevřel ji, přivoněl a vrátil zpátky. Nic jsem na to neřekla. Jenže Milan pohanku nejí. Nikdy nejedl. Když jsme se poznali, říkal se smíchem, že pohanka je to nejsmutnější jídlo na světě, vymysleli ji prý lidé bez fantazie. Smáli jsme se tomu oba. Já mu vařila rýži, jáhly, cokoliv pohanky se nedotkl.
Teď sklenici otevřel, jako by ji chtěl ochutnat.
Máš chuť na pohanku? zeptala jsem se opatrně.
Ne, odpověděl a odešel do pokoje.
Ještě dlouho jsem hleděla na tu sklenici.
V sobotu volala Maruška.
Táta už přijel? ptala se hned.
Jo, ve středu.
A jak se má?
Chvilku jsem váhala.
Je unavený, ale v pořádku.
Dobře. Mami, v říjnu přijedu. S Petrem máme dovolenou.
Těším se. Přijeďte.
Nic jsem jí neříkala. Co taky říct? Že táta zapomněl koupit chleba a voněl pohanku? To nezní jako problém, spíš jako drobnost.
Ale já už věděla, že něco není v pořádku. Ne rozumem, spíš nějakým místem v těle, které bliká na poplach.
V neděli jsem navrhla procházku. Občas jsme chodili do parku na Poděbrady, někdy nakrmili kachny, Milan si koupil kelímek jablečného moštu v kiosku, stěžoval si na bolavá záda a já ho v žertu nabádala na rozcvičky. Smáli jsme se tomu, byl to jeden z našich malých obyčejných rituálů.
Zajdeme do parku? navrhla jsem.
Zvedl hlavu od mobilu.
Do kterého?
Na Poděbrady. Je hezky.
Přemýšlel. To bylo taky zvláštní; jindy říkal rovnou tak jo nebo jen si vezmu bundu. Nebylo nad čím váhat.
Dobře, přikývl nakonec.
Šli jsme mlčky. Nechtěla jsem nutit k hovoru, jen pozorovala. Díval se kolem sebe, ale bez známek zájmu či známého pohodového klidu nedělní procházky. Vypadal spíš jako někdo, kdo jde poprvé a snaží se zapamatovat si cestu.
U vchodu do parku stál starý pán s voříškem rezavý, kulatý pes.
Podívej, Fanynka, řekla jsem. Tak jsme říkali všem zavalitějším pejskům podle jedné feny, co kdysi měla naše sousedka paní Zimová. Byla to naše slovní hříčka.
Podíval se na psa. Nijak nereagoval.
Fanynka, zopakovala jsem tišeji.
Hezký pes, řekl jen zdvořile.
Zastavila jsem se u růžového keře, předstírala zájem o bobule. Srdce mi tlouklo rychleji, než by mělo při obyčejné procházce.
On si Fanynku nepamatoval. Anebo dělal, jako že ne. Ale proč by?
U jezírka už stánek s moštem nebyl, asi po létě zavřeno. Milan usedl na lavičku, díval se na vodu.
Je tu pěkně, řekl.
Chodíváme sem léta.
Jo?
Otočila jsem se k němu.
Mildo, vždyť sem chodíme aspoň deset let.
Poklidně přikývl.
Aha. Jen to říkám, že je tu hezky.
Něco ve mně se v tu chvíli sevřelo a nepovolilo. Na vysvětlení jsem přišla až v noci, když jsem poslouchala jeho klidný dech vedle sebe. On neřekl vím nebo samozřejmě. Jen: Aha, tónem, jakým se souhlasí s novou informací.
Dlouho jsem nespala. Přemítala jsem, jak se tomu říká, když je člověk blízko, a přesto je něco pryč. Četla jsem kdysi, že po silném stresu nebo šoku se může člověk změnit tak, že blízký cítí, jakoby to byl někdo jiný. Má to i odborný název, ale už nevím. Ale u nás žádný šok nebyl. Konference stavebních normativů. Týden v Brně. To není důvod stát se někým jiným.
Vstala jsem ve tři, napila se vody, postála u okna. Dvůr byl tichý, lampa s rozbitým krytem poblikávala. Řekla jsem si: dobře. Čekám. Třeba se něco stalo, co neřekl. Třeba se pohádal, špatně se cítil, nebo ho něco přepadlo. Stává se to. Obzvlášť když je člověku přes šedesát, a život už od něj hodně vzal a neví, co bude dál.
Vrátila jsem se do postele. Ležel na boku, zády ke zdi. Položila jsem ruku jemně na jeho záda. Nehnul se.
Ráno v pondělí jsem zavolala své kamarádce Daně. Známe se z fakulty, bydlí na druhém konci města a dělá v recepci polikliniky. Dana je přímočará, bez okolků, to oceňuju.
Dano, můžu k tobě přijít?
Stalo se něco?
Nevím, možná nic. Jen si popovídat.
Přijď v pět, budu doma.
U Dany bylo teplo a vonělo po koláčích vždycky vonělo, i když nepekla. Dalšímu čaji a vyprávění o chlebu, pohance, Fanynce a aha u jezírka věnovala plnou pozornost.
Chvíli mlčela.
Lído, může to být prostě deprese. Anebo začátek nějakých problémů s pamětí. Už nejste nejmladší.
D, je mu šedesát jedna.
No a co. Pepa z vedlejšího v šedesáti dvou začal zapomínat taky.
Nikdy neměl špatnou paměť, spíš naopak. Všechno si pamatoval.
Všeho do času.
Hleděla jsem do hrnku.
Dančo, není to obyčejná zapomnětlivost. On se na mě dívá… Vypadá tak normálně, všechno je normální. Ale někdy jako by se díval na někoho, koho právě poprvé vidí.
Ulomila si kousek koláče.
Vyspala ses vůbec?
Ne.
Tak vidíš. Sama si to někdy člověk zveličuje. Možná je unavený z práce, třeba se mu tam něco stalo. Dej mu týden.
Přikývla jsem. Možná má pravdu.
Cestou domů jsem ale stejně myslela na jeho pohankovou sklenici. Na to malé, nenápadné gesto, které nebylo jeho a dusilo mě v krku.
Milan seděl doma, papíroval u kuchyňského stolu. Postavila jsem varnou konvici, rozbalila nákup. Ani nevzhlédl.
Byla jsem u Dany.
Hmm.
Přinesla jsem koláč.
Vzhlédl k talíři.
S čím?
S hlávkovým zelím. Měl jsi ho vždy rád.
Na zelí nijak zvlášť nejsem.
Opatrně jsem tašku položila.
Mildo, nadechla jsem se, od dětství jsi miloval koláč se zelím. Sám jsi mi to říkal, tvoje mamka ho dělala často.
Podíval se na mě klidně.
Máma pekla hlavně s jablky.
Ticho.
Jeho maminka, paní Magdalena, zemřela před dvanácti lety. Znala jsem ji. Vím, jak pekla koláče, byla jsem v její kuchyni mnohokrát. Pekla s hlávkovým zelím a vejci, vždycky. Byla na to pyšná.
Mildo, paní Magdalena pekla se zelím, řekla jsem potichu. Pamatuju si to.
Možná i se zelím, je to dávno, pokrčil rameny a vrátil se k papírům.
Odešla jsem k oknu. Zírala na ulici plnou aut a chodců. Obyčejná podzimní ulice.
Magdalena pekla se zelím. Vůni toho koláče, květovaná ubrus v její kuchyni to všechno znal Milan zpaměti. Vždy o tom vyprávěl s láskou. Člověk nezapomene vůni máminy kuchyně.
Vyhledala jsem v mobilu jeho sestru, Janu. Bydlí v Jihlavě, s Milanem se moc nestýkají, ale občas se slyší. Zavolala jsem.
Lído, zlatíčko! Jak se máte?
Jani, fajn. Jen pamatuješ, s čím pekla vaše mamka koláče?
Chvilka přemýšlení.
Se zelím a vejcem, to bylo její nejlepší! Proč?
Jen jsem hledala recept. Děkuju.
Odložila jsem mobil. Měla jsem nohy jak z vaty. Je to absurdní, cítit slabost kvůli koláči se zelím, ale stála jsem tam neschopná se hnout.
Možná je to opravdu paměť. Něco neurologického. Potřebuje lékaře. A potřebujeme si promluvit.
U večeře jsem se zeptala:
Mildo, nebolí tě hlava poslední dobou?
Ne.
Spíš dobře?
Ano.
Nechceš zajít k doktorovi? Jen tak, na kontrolu.
Odložil vidličku.
Proč?
Mohl bys si nechat změřit tlak, dlouho jsi nebyl.
Měřím si ho doma.
Bojím se o tebe.
Dlouho se na mě díval.
Myslíš, že je něco špatně?
Jen mám strach.
Nic mi není, Lído. Stačí.
Vzal vidličku zpátky. Rozhovor byl tímto ukončen. Milan to uměl uzavřít téma slušně, jednoznačně, aniž by zvyšoval hlas. Vždy jsem to respektovala.
Ale teď jsem pozorovala, jak sedí, drží příbor, jak naklání hlavu… Vybavovala se mi jeho dřívější podoba vždy rovná záda, vidličku v pravé. Ano, je pravák. Vždy byl.
Uklidila jsem nádobí, šla do koupelny, zadívala se do zrcadla. Dívala se na mě unavená žena s krátkými šedými vlasy a vráskami, které Milan kdysi nazval smějící se, protože se dělaly, když jsem se smála. Říkala jsem si: Lído, možná si to vymýšlíš. Možná je to jen novost, změna.
Umyla jsem se a šla spát.
V noci mě probudilo ticho. Natáhla jsem se a zjistila, že vedle mě nikdo neleží. Postel z jeho strany byla studená.
V kuchyni svítilo světlo. Seděl u stolu a něco psal do notesu rukou! To poslední roky vůbec nedělal, leda podpis na papírech.
Mildo?
Vzhlédl. Bez úleku, jako by čekal.
Nemůžu spát, řekl.
Co to píšeš?
Myšlenky.
Můžu se podívat?
Krátké zaváhání.
Je to soukromé.
Nikdy mi předtím v ničem neodpověděl je to osobní, sedmnáct let jsem se mohla ptát na cokoliv. Teď změnil tón.
Dobře, řekla jsem a šla zase spát.
Věděla jsem, že ještě chvíli psal, pak zhasl a lehl si. Dlouho ještě nespal.
Ráno notes na stole nebyl.
Hledala jsem ho. Neumím vysvětlit proč, prostě jsem musela. Prohlédla kuchyňské šuplíky, nenašla jsem nic. Podívala se do jeho nočního stolku, což jsem jinak nikdy neudělala. Bylo v něm jen pár starých brýlí, nějaká mince, poznámky s čísly. Notes nikde.
Vzal si ho s sebou.
V práci v knihovně bylo dobře. Vůně knih a trochu prachu mě uklidňovala. Pomáhala jsem ukládat vrácenou četbu, odpovídala na dotazy kolegyně Elišky, hledala stará čísla časopisů. Běžný den.
O půl jedné jsem seděla ve skladu a přemýšlela, jak člověk pozná, že se někdo opravdu změnil. Ne drobnosti ani stáří, ale podstata. Co to vlastně znamená, když žijete sedmnáct let vedle někoho, znáte jeho smích, strachy, radosti, a najednou se v něm něco posune a vy nevíte kam.
Náhle mi vytanulo na mysli slovo: syndrom podvýměny. Četla jsem to někde, že blízký člověk se změní tak, že se vám jeví téměř cizí. Může to být příznak medicínský, může to být důsledek šoku. Anebo prostě život. Krize vztahu po padesátce, v šedesáti není výjimka děti dospěly, práce za vámi, jste dva a najednou přemýšlíte, kdo vlastně sedí naproti.
Ale já znala Milana.
Večer byl doma dřív než já. Když jsem vešla, stál u okna v kuchyni.
Mildo, co děláš?
Dívám se.
Na co?
Jen tak.
Na něj byl tenhle způsob pobytu zvláštní. Jinak byl praktický, pořád něco vymýšlel nebo plánoval. Jen tak civět z okna nebylo jeho.
Jak bylo v práci?
Normální den.
Studující poslouchají?
Jak kdy.
Prošla jsem kolem, začala vařit kuře.
Povíš mi o Brně? vyzvala jsem.
Co přesně?
Kde jsi bydlel, co jsi viděl. Týden jsi byl pryč.
Chvilka pauzy.
V hotelu, obyčejný. Seminář byl na fakultě. Jeli jsme se podívat na nové byty, ukazovali nám je. To je vše.
A kolegové? Byl tam někdo známý?
Někteří.
Pavel Mach byl taky?
Pavel Mach, vedoucí katedry, se kterým Milan dělá tři roky, byli spolu i na rybách loni, často o něm mluvil.
Mach? Ne, tentokrát nejel.
Ale on jezdí vždy.
Ne teď.
Neřešila jsem to.
V noci jsem napsala SMS jeho ženě máme na sebe číslo: Dobrý večer, Jano. Chci se zeptat, vrátil se Pavel Mach z Brna?
Odpověděla rychle: Pavel v Brně nebyl, celý týden byl doma. Už delší dobu nikam na akce nejezdí. Je něco?
Napsala jsem jen, že jsem popletla jména.
Nešlo mi to z hlavy.
Může být, že tam opravdu nebyl. Může být i, že Milan lže. Proč?
Na druhý den jsem našla důvod zajet do Domova potřebovala jsem prý nové závěsy. Milan byl v obchodě s látkami vždy otrávený, postával vedle, říkal vyber, co chceš, pak jsme šli do kavárny na rohu na štrůdl další náš malý rituál.
Zajdeme tam dnes?
Kam?
Do Domova pro závěsy.
Už jsou staré?
Trochu. Pojeď.
Kývnul.
Chodila jsem dlouho mezi regály, vyptávala se na barvy. Pak: Skočíme na štrůdl? V té kavárně vedle?
Podíval se:
Kde?
No, tam, kam vždycky.
Prohlížel si výlohu.
Nevzpomínám si.
Uklidila jsem výraz.
Pojď, ukážu ti.
Odešla jsem s ním do útulné kavárny. Uvnitř vydlabané jablko s horkým štrůdlem vonělo přes ulici. Malá žlutá cedule tam byla z dob, co pamatuju.
Vidíš?
Aha. Nikdy jsem si toho nevšiml.
Objednali jsme si. Pozorovala jsem ho, jak jí, dívá se na kolemjdoucí a ptá se, jestli mi není zima. Všechno v pořádku.
Jen jednou upřel pohled na nápis kavárny déle, jako by se snažil něco si vybavit.
Mildo, zašeptala jsem. Vzpomínáš si na mě?
Zvedl pohled: Jak to myslíš? Jsi Lída, moje žena.
Jistě, že vím. Ale pamatuješ si nás?
Co se děje, Lído?
Nic… Jen jsi jiný.
Lidé se mění, odpověděl.
To jsi přesně takhle řekl před dvěma dny já sama v hlavě. Ale ty jsi vždycky říkal, že lidé se nemění.
Odmlčel se.
Možná se měním i já, řekl nakonec.
Jeli jsme domů. Já přemýšlela, jaký je to pocit, nevědět, kdo vlastně žije po mém boku. Strach z nepoznání bližního není výmysl. A obvykle za tím stojí něco nevyřčeného.
Ve čtvrtek, když šel do práce, jsem se šla podívat do jeho pracovny vlastně malý pokoj, kam se vešel stůl, knihovna a kartotéka. Nesnáším slídit. Jenže jsem otevřela první šuplík.
Ležel tam notes.
Vzala jsem ho do ruky. První stránky byly prázdné, pak začaly drobné, úhledné zápisy, rozhodně ne jeho rukopis. Milan psal vždycky velkými, rozházenými písmeny, tomu jsem často nerozuměla. Tahle písmena byla malá, vyrovnaná, skoro krasopisná.
Byly to seznamy. Lída. Manželka. 58 let. Pracuje v knihovně. Dcera Marie, Praha. Kávu bez cukru. Chce nové závěsy. Dana, kamarádka, poliklinika. Pak: Koláč se zelím prý má ráda. Park Poděbrady neděle. Fena, jméno Fanynka, vtip. Zase dál: Magdalena, matka. Zelí nebo jablka? Ověřit.
Nemohla jsem dýchat.
To byly zápisky někoho, kdo si sestavuje mapu cizího života, učí se detaily, aby neudělal chybu.
Zavřela jsem notes, vrátila ho. Odešla do kuchyně, napila se vody.
Všechno bylo rázem jasné amnézie, rozpad identity, disociace. Něco se stalo v Brně, nebo kde byl, o čem nevím. Něco vymazalo jeho vzpomínky a on je nezávazně, potichu, shání zpět. Nechce mě vyděsit, nebo se stydí. To je možné.
Jenže rukopis byl jiný. Ne Milánkův.
Lidé mění i písmo po mrtvici, třeba. Ale tam by byly další příznaky. Tohle bylo něco jiného.
V sedm se vrátil. Připravila jsem večeři, stůl, sama sebe. Nevím proč asi abych měla co dělat.
Unavená? Dnes jsi nebyla v práci.
Bolí mě hlava. Už je to lepší.
Kývl. Šel si umýt ruce.
Celý večer jsem na něj hleděla a přemýšlela nad tím, co znamená, když je blízký člověk pryč, ačkoliv je doma.
Mildo, pověz mi o našem seznámení, požádala jsem.
Zvedl zrak. Bez spěchu.
Proč?
Chci slyšet, jak si to pamatuješ.
Položil příbor, zamyslel se.
Seznámili jsme se přes společné známé, na narozeninách. Měla jsi modré šaty.
Přesně tak to bylo. Narozeniny Lenky Malé, dvacátého třetího září devadesát sedm. Všechno sedí.
Pak jsme se párkrát viděli, začali jsme spolu chodit.
Odmlka.
A dál? vybízím.
Pak svatba, Maruška se narodila, koupili jsme byt.
Mildo, když jsi mi žádal o ruku, kam jsme spolu jeli?
Lído
Jen odpověz.
Dlouhé ticho.
Nepamatuju si to, řekl tiše.
Vždycky jsi říkal, že to nezapomeneš. Vyprávěl jsi to na naší stříbrné svatbě.
Mlčel.
Mildo, kam jsme jeli?
Koukal na mě. Dlouho. V očích nebylo rozčilení, spíš rozvaha nebo únava.
Lído, proč to potřebuješ vědět?
Protože chci vědět, jestli si pamatuješ.
Jsem unavený. Bylo to dávno. Nejde si pamatovat všechno.
Tohle není maličkost.
Mně už ano.
Vstala jsem, odnesla nádobí, i když jsme ani nedojedli.
Byli jsme na Svratce. Malá říčka na Vysočině, dorazili jsme vlakem, pak autobusem, on mě nesl přes louži, protože jsem měla nové lodičky, na břehu mi tehdy v srpnu řekl, že se mnou chce být celý život tu historku věšel na nos každému, kdo nás slyšel. Ten člověk, co sedí v mé kuchyni, neví, o co jde.
V noci jsem napsala Daně dlouhou zprávu. Popsala jsem notes, rukopis, Svratku.
V jednu ráno mi přišla odpověď: Lído Potřebuje lékaře. Možná i ty. Zítra si zavolejme.
Položila jsem mobil a ležela ve tmě. Dýchal klidně, spal. Hleděla jsem do stropu.
Uvažovala jsem nad tím, že zmizet nemusí znamenat odejít. Někdy člověk prostě zmizí, i když je právě vedle vás. A to je někdy ještě těžší než samota.
Ráno jsem mu hodlala říct, že jsem našla notes a že chci znát pravdu. Žádné obviňování, jen potřeba vysvětlení.
Byl už v kuchyni, dělal si čaj.
Mildo, řekla jsem.
Hm?
Potřebuju s tebou mluvit.
Otočil se, dlouze mě pozoroval.
Vím to, řekl.
Zůstala jsem stát.
Co víš?
Že to víš. Viděl jsem, že jsi byla v pracovně.
Ticho. Neomlouvala jsem se, jen čekala.
Sedni si, pobídl mě.
Sedli jsme si. Držel hrnek oběma rukama, mluvil ke dnu.
Těžko se to vysvětluje, začal.
Zkus to.
To, co tě napadá, je asi nejjednodušší varianta. A částečně je pravda.
Co tím myslíš částečně?
Že si nepamatuju všechno. Ne tak, jak si myslíš. Po kusech, spíš ty větší.
Svratka, řekla jsem.
Zamrkal.
Co prosím?
Tam jsi mi žádal o ruku. Pamatuješ?
Lehce se mu změnila tvář.
Nepamatuju.
A naši Fanynku?
Zaváhal.
Ne.
Svoji maminku, paní Magdalenu, pamatuješ?
Vybavuju si tvář. Hlas. Detailně ne.
Seděla jsem a dívala se. On hleděl do hrnku.
Kdy to začalo?
Nevím přesně. Pomalu.
A neřekl jsi mi to.
Nevěděl jsem jak.
Píšeš si poznámky, abys neudělal chybu.
Ano.
A máš jiný rukopis.
Dlouho mlčel. Položil hrnek.
Vím.
Jak si to vysvětluješ?
Sklopil oči ke stolu. Čekala jsem dost dlouho.
Mildo, podívej se na mě.
Vzhlédl. Šedé oči, obyčejné.
Jsi Milan? Můj Milan?
Poprvé jsem zahlédla něco živého bolest nebo prostě přiznání.
Lído Nevím, jak ti odpovědět.
Dívala jsem se na něj, na jeho ruce, na koutky úst, povědomý účes se šedinami.
Je to upřímné? zeptala jsem se.
Nejupřímnější, jaké umím.
Za okny pršelo, podzimní olomoucký déšť bubnoval na parapet. Úplně obyčejný zvuk.
Co s tím mám dělat? vydechla jsem do prázdna.
Nevím, řekl. A znovu ta pravda v hlase.
Vstala jsem, nalila si kávu. Bez cukru. Hleděla na mokrou ulici.
Za zády jsem slyšela, jak se taky zvedl, přistoupil ke mně.
Lído.
Ano?
Pamatuju si tvůj hlas. Od začátku. Tvoje intonace. To mi zůstalo.
Neotočila jsem se.
To nestačí.
Vím.
Pršelo dál. Mezi auty u chodníku se ozval klakson a zase zmlkl.
Potřebuju čas, řekla jsem nakonec.
Dobře.
Nevím, co bude.
Chápu.
Otočila jsem se. Viděla jsem, jak se na mě dívá jako by něco chtěl říct, ale nemohl.
Chci vědět jedno chceš tu být? zeptala jsem se.
Chvilka ticha.
Ano, řekl. Chci.
Hleděla jsem na muže, který žil v mém bytě, znal mé jméno, zapisoval si poznámky, nepamatoval Svratku, psal jiným rukopisem, ale držel hrnek stejně jako vždy.
Tak běž koupit chleba, řekla jsem. Šumavský, z pekárny na Sadové.
Kývl, vzal bundu, šel ke dveřím. Zastavil se na prahu.
Lído.
Ano?
O Svratce mi někdy povíš?
Dívala jsem se na něj dlouho.
Uvidíme, řekla jsem tiše.
Zavřel za sebou. Opřela jsem se o parapet a slyšela, jak jeho kroky jdou po schodech. Čtvrté patro, šestnáct schodů. Vždycky jsem počítala.
Šestnáct.
Vyšel na dvůr, viděla jsem ho. Šel k průchodu, zvedl límec proti dešti. Obyčejný muž, v obyčejném deštivém dnu.
Na rohu zabočil k pekárně.
Držela jsem hrnek, nevěděla, co cítit. Uvnitř byla tichá prázdnota, ne klid, spíš prostor, kam ještě odpovědi nepřišly, ale už jsem nemusela předstírat, že nepotřebuju hledat.
Zavibroval telefon. Dana.
Jak ti je? ptala se hned.
Nevím.
Mluvila jsi s ním?
Ano.
No?
Dívala jsem se z okna do prázdného rohu ulice.
Dano, dokázala bys žít s člověkem, který neví, kým je?
Pauza.
To ti řekl?
Přibližně.
Lído, to je věc pro doktora. Nesmíš to řešit jen doma.
Vím.
A co budeš dělat?
Položila jsem hrnek na kraj okna.
Nevím. Šel pro chleba.
Jaký?
Šumavský, z pekárny.
Dana mlčela.
Lído, trochu mě děsíš.
Jsem v pořádku. Zavolám ti později.
Odložila jsem telefon, upila vlažné kávy. Pořád byla dobrá.
Šestnáct schodů. Vždycky jsem počítala.
Za dvacet minut bouchly dole dveře. Kroky po schodech. Šestnáct nahoru.
Zůstala jsem stát.
Klíč v zámku. Otevřely se dveře.
Na, řekl z chodby. Šumavský, poslední byl.
Otočila jsem se. Stál v kuchyni s chlebem v ruce. Cítil z něj déšť.
Polož to na stůl, pokynula jsem.
Položil.
Dívali jsme se na sebe.
Dáš si čaj? nabídla jsem.
Dám.
Postavila jsem konvici. Svlékl bundu a pověsil ji. Sedl si ke stolu. Stála jsem zády, ale cítila, že mlčí. Beze spěchu, klidně.
Lído, řekl tiše. Někdy mi o Svratce povyprávěj.
Konvice začínala hučet, potichu, pak víc.
Stála jsem a přemýšlela.
Teď ne, řekla jsem nakonec. Možná jindy.
Dobře, odpověděl.
Konvice dovařila.
A já si uvědomila, že život občas přináší chvíle, kdy dávné jistoty mizí ale právě v těch dnech poznáváme skutečnou cenu obyčejného bytí, trpělivosti a ochoty začínat znovu, i když nevíme, co bude dál. Možná odpovědi přijdou, možná ne. Ale člověk nesmí přestat věřit, že i v nejistotě je možné neztratit srdce a hledat cestu, byť je plná nových otázek.
