Trhlina důvěry
Paní Alenko, jste doma? To jsem já, Maruška z třetího patra! Mám pro vás ještě teplé koláčky, zbylo mi pár kousků a taky bych potřebovala s něčím poradit Otevřete mi, prosím?
Alena Čermáková strnule stála u okna s vychladlým čajem v ruce. Za sklem šedla listopadová zahrádka, mezi paneláky poletoval vítr žluté listí, a pár kolemjdoucích spěchalo po rozpraskaném chodníku, zachumlaných do bund. Alena si už na ten klid zvykla. Na tikot hodin na zdi, na hučení lednice, na skřípání parket pod nohama. Na to, že už skoro nikdo nezazvoní.
Paní Alenko, já vás vidím, svítí vám světlo! Nebuďte taková, přece víte, že nejsem žádná potvora.
Hlas za dveřmi byl rozhodný, veselý, překypující energií, která nenechá nikoho na pochybách, že musí otevřít. Alena odložila hrnek na parapet, pomalu přešla do předsíně, na chvíli postála u dveří a podívala se kukátkem ven. Maruška stála na chodbě s igelitkou, na rtech široký úsměv, do ohonu stažené výstražně zrzavé vlasy, pusa výrazně rudou rtěnkou, fialová bunda.
No, tak co to děláte, že jste tu jako za zdí v tvrzi, pokračovala Maruška. Pusťte mě dál, nebo tady zmrznu!
Alena sejmula řetízek a pootevřela dveře. Maruška vtrhla dovnitř jako jarní průvan, přinesla s sebou vůni kupované voňavky, chladu a koláčků.
Upekla jsem dneska ráno, řekla jsem si, že kousek donesu sousedce, podala igelitku Aleně. Se zelím, s masem, ještě jsou teplé. Vy tu sedíte sama, kdo ví, jestli vůbec něco jíte. Podívejte, jak jste pohubla!
Děkuji, Maruško, to jste nemusela…
Proč bych nemohla? Já ráda dělám lidem radost. Vy si dáte, určitě, musí se jíst, a uvařte si i silnější čaj, vypadáte jak stín.
Maruška rovnou zamířila do kuchyně, zapnula konvici, vytáhla dvě hrnky ze skříňky. Alena, stále držíc igelitku, ostýchavě postávala mezi dveřmi. Byla sama tak dlouho, až jí přítomnost druhého člověka připadala jako vpád, téměř agresivní.
Sedněte si, rozkázala Maruška. Dáme si čaj, popovídáme. Znám ten pocit, jak to je, když člověk zůstane sám. Co budete, když manžel umřel, děti daleko… život jak mlha. Moje teta to měla stejně, po strejdovi, úplně se zbláznila z osamění.
Alena si sedla ke stolu. Koláčky opravdu nádherně voněly. Sama už si už dávno nic nepekla, nechtělo se jí zbytečně motat po kuchyni kvůli sobě. V obchodě koupila něco hotového, zahřála v mikrovlnce, obvykle bez chuti jedla.
Nemyslete si, že se vám pletu do života, Maruška si do čaje nasypala čtyři lžičky cukru. Jenže, když vidím, že sousedka trpí, nemůžu být lhostejná. Taková jsem vždycky byla. Honzík mi říká: Maruš, pořád všechny zachraňuješ a na sebe zapomínáš No, tak už to je.
Mluvila rychle, bez dechu, smála se, gestikulovala. Alena poslouchala a cítila, jak v ní něco pomalu povoluje, rozmrzá. Jak dlouho nemluvila s nikým jen tak u čaje v kuchyni? Roman zavolal jednou týdně, a ty hovory byly krátké, povrchní. Jak se máš, mami? Dobře, synku. Jedla jsi? Jedla. Peníze nepotřebuješ? Ne, díky. Tak jo, ahoj, zavolám. A ticho zase na sedm dní.
Víte, paní Alenko, už jsem vás chtěla párkrát pozvat, Maruška si přisedla blíž, starostlivé oči skoro rodinné. Občas se scházíme s holkama v Rohlíku na rohu, je tam taková malá kavárna. Povídáme, probereme novinky. Přidejte se k nám někdy, změna neuškodí.
Nevím, Maruško Já jsem…
Neblahejte, půjdete! Já si pro vás dojdu, už se nevymluvíte. Nemůžete pořád sedět zavřená doma, to není zdravé. Samota je začátek všech nemocí, věřte mi.
Alena přikývla, nevěděla, jak odmítnout. Maruška dopila čaj, vstala, prohlédla kuchyň.
No teda, vy to tu máte krásné! A ten servis! podívala se do vitríny, kde stál bílý porcelán s jemnou zlatou linkou. To je snad starožitnost, ne?
Josef mi ho dal, šeptla Alena. K třicátému výročí svatby.
Musíte si ho hlídat! Tak jo, letím, mám toho ještě plno. Vy si dejte koláčky, nestyďte se. Zítra ve tři se stavím, domluveno?
Zmizela stejně rychle, jako přišla. Alena zůstala v kuchyni, zírala na igelitku s koláčky, na hrnky, na otisk rtěnky na kraji svého. Bylo zase ticho ale už jiné. Méně prázdné.
***
Takhle to začalo. Maruška chodila denně, někdy ráno, jindy večer, a vždycky našla nějaký důvod. Došla pro sůl, pro radu, jen si popovídat. Táhla Alenu do hovorů, do procházek na nákup, na posedávání v kavárničce v Rohlíku, kde byly ještě tři jiné ženy hlučné, upovídané, hodnotily sousedky, ceny, televizní programy.
Alena se zpočátku cítila cizí. Ty ženy byly jiné, přímočařejší a hrubší, smály se věcem, co jí připadaly trapné, používaly slova, která by sama nikdy nevyslovila. Ale Maruška jí brala pod paži, posadila blíž, všem opakovala To je moje kamarádka, paní Čermáková, bývalá učitelka a říkala to hrdě.
Postupně si Alena zvykla. Těšila se na Marušku, začala se těšit i na jejich schůzky, trochu ožila. Nebyla to sice společnost, na jakou byla zvyklá za Josefova života tehdy chodili do divadla, na koncerty, zvali domů kolegy, přátele. Ale ti lidé, ten svět, zmizel spolu s ním. Kamarádi se rozjeli pryč, nebo zestárli, někteří umřeli. Zbyly jen tyhle kavárny, čaj z umělohmotných kelímků, plané řeči. Ale pořád to bylo lepší, než to nekonečné ticho.
Paní Alenko, nemáte někde tu brož, co jste měla minule na saku? zeptala se jednou Maruška, seděly doma, pily čaj s lineckým cukrovím. Tak nádherná, úplně jsem se do ní zamilovala. Je to jantar, že?
Ano, jantar, přikývla Alena. Patřila ještě mé mamince.
Jé, mohla bych ji vidět? Já starožitnosti miluju, úplně mě to hřeje u srdce!
Alena přinesla šperkovnici, vytáhla brož. Maruška ji rozjásaně prohlížela proti světlu.
Je překrásná! A víte co, mohla bych ji ukázat dceři? Klárce, víte, vyprávěla jsem o ní. Má za měsíc promoci na univerzitě a chtěla by něco starobylého. Já jí ji jen ukážu, ona se podívá, hned vrátím!
Alena váhala. Brož jí připomínala matku, byla to památka. Ale Maruška se dívala tak vděčně předem, že bylo nemilé odmítat.
Tak dobře. Ale opatrně, prosím.
Nebojte, budu ji hlídat jako oko v hlavě! Děkuju, jste zlatá!
Uplynul týden. Brož se nevracela. Když se Alena připomněla, Maruška mávla rukou: Klárka ji ještě zkouší, líbí se jí neskutečně! Vrátím zanedlouho. Další týden. Pak přišla omluva: Klárka prý brož ztratila, ale určitě ji najde, žádný strach, všechno bude v pořádku.
Alena začala mít neklid. Nemohla v noci spát, vyčítala si, že byla naivní. Ale když chtěla s Maruškou věc řešit vážněji, urazila se.
Vy si myslíte, že vás podvádím? pohoršovala se Maruška. Já, která vás vytáhla z vašeho smutku, starala se, chodila každý den? Nevím, co si mám myslet! Jestli mi nevěříte, nemusíme se vídat!
Ne, Maruško, to jsem nechtěla, polekala se Alena. Děsila ji představa, že by se Maruška přestala objevovat, že by nastalo to strašné ticho. Promiňte, je mi ta brož drahá, víte?
Chápu, najdeme ji, slibuji! Klárka pořád hledá, nebojte.
A tak se Alena snažila být v klidu. Maruška zase chodila, nosila koláče, zvala ven. Jenže teď už občas přišla prosba.
Paní Alenko, neměla byste pár tisíc do výplaty? Mám nemocného syna, léky stojí hrozně moc, a teď nějsou peníze. Vrátím vám je za tři dny, až dostanu výplatu, čestné slovo!
Alena půjčila. Vždyť Maruška byla kamarádka, skoro sestra, jediný člověk, který chodil, staral se. Tři tisíce. Pak pět tisíc. Ty se nevracely, a když se Alena připomněla, Maruška se nakrkla dočista:
Myslela jsem, že jsme přítelkyně… Vy mi chcete vypisovat rozpočty jako cizí? Skoro by za vás člověk dýchání položil, a tady jde o pár korun
***
Roman zavolal ve středu večer. Alena už ležela v posteli, ve starém županu, v televizi běžela nějaká nekonečná soutěž, víceméně ji nevnímala.
Mami, ahoj, Romanův hlas byl unavený. Jak se máš?
Dobře, synku. Ty?
Práce mám dost. Hele, nenapadlo tě, že bys přijela k nám na víkend? Jana by ráda tvůj guláš, děti po tobě touží.
Nevím, Romane Mám tady už svůj program.
Jaký program, mami? Jsi pořád doma.
Nejsem, naštvala se Alena. Mám kamarádku, chodíme ven, do kavárny. Nejsem přece tak opuštěná, jak si myslíte.
Kamarádku? v jeho hlase bylo najednou něco podezřívavého. Koho?
Marušku, sousedku z třetího patra. Výborná žena, starostlivá. Každý den si mě přijde zkontrolovat.
Mami, jsi si jistá, že ji znáš?
Ano! Známe se už skoro dva měsíce. Kdyby nebyla ona, dávno bych se uzavřela do sebe.
Roman chvíli mlčel, slyšela jeho povzdech.
Dobře, mami, hlavně dávej na sebe pozor. A na věci. Ne všichni zaslouží důvěru.
To je tedy pěkné! naštvala se. Maruška je mi skoro sestra! Ani ji neznáš a už ji soudíš!
Nesoudím, mami. Jen… No, nic. Dobrou noc.
Típl. Alena zůstala s mobilem v ruce, naplněná křivdou. Vidíš, ani syn nemá radost, že si k někomu našla cestu. Asi se jim hodí, když je člověk sám, nepřekáží A teď, když má zase někoho, má to být problém? To je to jejich sobectví.
Druhý den přišla Maruška s nápadem.
Paní Alenko, včera mi volala kamarádka z Luhačovic, pracuje v lázních. Měla by pro nás sehnat výhodné pobytové balíčky! Pojďte, pojedeme spolu na jaře na dva týdny, vyléčíme kosti a plíce, užijeme si vlastně takovou dovolenou, co říkáte?
Alena byla v šoku. Naposledy s Josefem byla u moře před několika lety. Dovolená to znělo děsivě, ale přitom lákavě.
Asi to bude asi drahé, viďte
Ale kdepak! Za čtrnáct dní můžeme být obě za třicet tisíc. To je na lázně drobné! Polovinu už mám, vy si něco příště vyberete, a do jara se to dá dohromady.
Já fakt nevím, váhala Alena. Důchod mám devatenáct tisíc
Ale no tak, vždyť něco máte naspořené, ne? Stavěla jste celý život. To není milion! Jednou si taky musíte život užít.
Alena skutečně měla naspořeno: Josef jí poručil na horší časy ponechat sumu asi dvě stě tisíc na účtu. Nikdy na peníze nesahala, brala je jako poslední pojistku, poslední pouto s manželem. Ale lázně, to už není rozmar A lépe dva než sama.
Dobře, zkusíme to, souhlasila nakonec.
Maruška zazářila spokojeností.
Věděla jsem, že svolíte! Zítra půjdu s vámi do banky, ať to máte beze stresu.
Snad to zvládnu líp se mnou, ustoupila napůl Alena.
Druhý den šly spolu do pobočky spořitelny, deset minut pěšky. Maruška Alenu podpírala, vtáhla ji do plánování zájezdu, co vzít s sebou, jaké oblečení, léky V bance Alena vybrala třicet tisíc, podala Marušce.
Půjdu za tou kamarádkou a složím zálohu, poděkovala Maruška. Kvitanci vám donesu, ať všechno máte.
Kvitanci nepřinesla. Alespoň ne hned. Nejprve prý byla kamarádka na dovolené, pak že tam teď mají zpoždění a pořád dokola. Aleně už znova vzaly klidné spaní, ale nemohla se rozhoupat trvat na řešení. Maruška přesto dál chodila a čím dál častěji chtěla něco dalšího.
Paní Alenko, půjčíte mi na chvíli ten svůj servis? Klárka se vdává, nemáme dost talířů na slavnostní stůl, hned vám ho donesu zpět a ještě vyleštěný!
Ten servis poslední Josefova památka. Alena už nedokázala najít slova. To bylo moc, to bylo posvátné.
Maruško, to je jediná věc, která mi zůstala…
Zase to vaše, že? Maruška zakabonila obličej. Tolik jsem vám pomohla, denně jsem tu a vy váháte kvůli pár talířům. Zachránila jsem vás a takhle se mi odvděčujete?
Já jsem vděčná, Maruško, opravdu, podlamovala se jí kolena, v krku měl knedlík. Ale ten servis…
Jestli mi nevěříte, už sem chodit nebudu! Takové kamarády nepotřebuju.
Maruška si vzala tašku, zamířila ke dveřím. Alena stála a srdce jí bilo strachem: Jen to ne, jen ne zas ta prázdnota.
Maruško, vezměte ho, ale opravdu opatrně!
Maruška se usmála, vítězoslavná:
Správně, mezi přáteli nemá být podezíravost. Dám pozor, slibuji.
***
Za tři týdny volala Jana, Romanova žena. Hlas měla vystrašený.
Dobrý den, maminko, tady Jana. Roman je v práci, zavolala jsem sama. Prý jste si vybrala třicet tisíc? Roman je disponent, měl do účtu přístup, omlouvám se, že jsem se dívala.
Alena zpozorněla.
A co jako?
Můžeme vědět, na co jste ty peníze použila?
To jsou moje peníze, nemám povinnost je obhajovat.
Samozřejmě, máte právo na soukromí… Ale Roman se bojí, říkala jste mu o nějaké sousedce, co k vám chodí. Máme opravdu strach.
Proč, že mě snad někdo okrádá? Nebo jsem už slabá a naivní?
Ne to, mami Jen občas jsou lidé, co zneužijí starších, navážou vztah, a…
Díky, Janičko, za starost, přerušila ji Alena tvrdě. Ale vím, co dělám. Maruška je jediný člověk, kdo o mě opravdu pečuje. Na rozdíl od vás s Romanem.
To není fér, ozval se v Janině hlase smutek. Máme práci, děti, hypo… Ale milujeme vás, jen…
Kdybyste mě milovali, našli byste čas, zaútočila Alena. Takhle si zavoláte jednou týdně a myslíte, že je hotovo. Mějte se pěkně.
Třískla sluchátkem a srdce jí bušilo strachem i vztekem. Věděla, že jim křivdí. Ale teď byla navztekaná, raněná že jí nevěří, nevěří jejímu rozhodnutí, nevěří Marušce. Připadala si jako malá, bezmocná, jako by ji měli všechny chránit.
Večer přišla Maruška, tak jako vždycky, s taškou sušenek i drby z domu. Alena nalila čaj, posadila se, dívala se na Marušku a říkala si tohle je teď ta moje rodina.
Paní Alenko, jak jsem říkala, chtěla bych Klárce na svatbu koupit nádhernou sadu keramiky. Viděla jsem ji v Rohlíku, mají slevu, místo dvaceti pěti patnáct tisíc. Půjdeme to spolu koupit? Já dám půlku, vy půlku, pak vám to splatím.
Maruško, teď nemám peníze, řekla unaveně Alena. Dala jsem ti třicet tisíc na zájezd, vzpomínáš?
Ale vždyť máš ještě na účtu, jak sis sama brala. Anebo to koupíme na splátky, bez navýšení, budeš platit pár stovek měsíčně, to skoro nepoznáš.
Já ve svých šedesáti osmi do splátkového prodeje…?
Dneska to dělá každý, i já mám ledničku na splátky! Zítra po obědě půjdeme, já zařídím všechno, pomůžu ti vybrat. Hodíš se mi jako poradkyně, máš vkus, Klárka na to vůbec není.
Alena chtěla odmítnout, ale Maruška už přešla k jiné historce o sousedech, a moment na protest byl pryč.
Druhý den skutečně zazvonila přesně ve dvě, vzala Alenu pod paži, došly na zastávku a jely pět stanic autobusem do velkého centra, kde byla prodejna Rohlík. Aleně se z hluku, světel a lidí zatočila hlava, ale Maruška ji táhla rovnou mezi regály ke keramice.
Podívejte, nádhera! Kytky, žlutá se zelenou, šest talířů hladkých i hlubokých, miska, šálky. Za patnáct tisíc!
Ale to je moc, Maruško, a proč splátky Nemáte něco obyčejného?
Jedenkrát za život, Klárka má svatbu! Já to doplatím hned, jak peníze budou. Pomůžete mně? Nebo si myslíte, že mi nejste tak blízká?
Alena přitakala. Maruška zavolala prodavačku, nařídila vyřídit splátky.
Máte občanku? zeptala se slečna u pultíku s pestrobarevnými nehty.
Ano, vyndala Alena z kabelky.
Skvěle, tady vyplníte formulář.
Alena dělala, co jí poradili. V hlavě ji hučelo, rozklepanou rukou podepisovala, co jí dalo. Modlila se, ať už je doma, někde, kde je klid.
Pak už nesly, Maruška v ruce krabici, Alena sotva šla, obtěžkaná zvláštním neklidem. Najednou uslyšela svoje jméno.
Paní Alenko?
Otočila se. Přicházela Jana, s taškami, zadýchaná, oči vyděšené.
Maminko, jste to vy? Co tady děláte?
Janičko, já my s Maruškou…
Dobrý den, Maruška se chtěla usmát. A vy jste?
Snacha. A vy?
Kamarádka. Pomáhám vybírat keramiku pro moji dceru, bude se vdávat.
Jasně, Jana přejela pohledem krabici, Alenu. Můžeme si promluvit? S vámi, o samotě.
Teď nemůžeme, začala Alena.
Je to důležité.
Ten tón byl neústupný. Maruška polkla.
Tak já počkám u východu.
Jana zavedla Alenu bokem, k čistící chemii.
Co jste vlastně koupila?
Sadu talířů, pro dceru Marušky.
A kdo za to platí?
Já ale na splátky.
Vy?! Proč vy, ne Maruška?
Slibovala mi, že polovinu vrátí, začala se Alena bránit. Janičko, je to moje věc. Nejsem malá holka.
Poslouchejte, Roman nechal prověřit tu vaši Marušku. V domě i na policii. Už takhle obelhala víc starých dam, vezme všechny věci, pak zmizí. Mami, ona vás vysává!
To není pravda! vyhrkla skoro křičíc. Maruška je moje kamarádka! Vy jste žárlivá, protože mám někoho kromě vás!
To není žárlivost, máme o vás strach! Už vzala vaši brož, peníze na fiktivní zájezd i servis od Josefa. Už vidíte pravdu?
Všecko mi vrátí, slíbila!
Nevrátí, v hloubi duše to víte taky.
Ta poslední věta bolela nejvíc. Protože tam hluboko, kde se člověk štítí sáhnout, Alena věděla pravdu. Brož se nevrátí, servisu už neuvidí a peníze jsou taky pryč. Ale přiznat to znamenalo připustit si vlastní důvěřivost, vlastní chybu a že místo záchrany zůstane zase sama.
Jdi, vydechla. Nepleť se mi do života.
Mami…
Odejdi, prosím.
Jana hleděla dlouho, v očích dojetí, bolest, cosi nepojmenovatelného. Pak odešla. Alena se celá třásla vztekem a strachem, šla za Maruškou.
Jdeme.
Jely domů mlčky. Maruška křečovitě tiskla krabici, tvář napjatá. Na dvoře se zastavila.
Byla to vaše snacha? Co říkala?
Prý mě okrádáte.
Vy jí věříte?
Ne, odpověděla tiše Alena.
Nenechte se zviklat. Já vás mám ráda, jak vlastní Všecko co dělám, je proto, že jste mi drahá. Brož najdu, zájezd se vyřeší, servis donesu. Sadu rozdělíme hned, jak dostanu peníze. Věříte mi?
Alena se na ni zadívala. Hnědé oči, černě orámované, trochu vypoulené. Toužila věřit tak zoufale, že to byla skoro modlitba.
Věřím.
Maruška ji objala, provoněná levným parfémem a cigaretami.
To je dobře. Mezi náma je pravé přátelství.
***
Následující dny nebrala Alena Romanovi ani Janě telefon. Volali každý den, někdy i několikrát. Ale ona hrdě odkládala, připadala si uražená. Maruška teď chodila méně a jaksi ostražitěji. Neustále měla na práci dceru, svatbu, někdy už neodpovídala na vzkazy. Slibovala přinést servis, ale nepřinesla. O kvitanci mlžila.
Alena měla v noci neklid. Seděla v kuchyni, pozdě do noci koukala do stropu, v hlavě trousila rozhovory s Maruškou, dětmi. Rozrůstající se pochyby vždycky rychle zaplašila. Ne, Jana přehání. Maruška není taková. Jen má starosti… Copak by se jinak tak starala?
Tlak jí stoupal, začala jíst prášky na vysoký krevní tlak, které jí doktor předepsal už dřív. Častěji se jí zamotala hlava, jednou dokonce omdlela u kuchyně na židli. Nevolala nikomu. Ještě ji držela hrdost.
V sobotu ráno někdo zazvonil. Alena čekala Marušku, ale byli to Roman a Jana, s taškami jídla v rukou.
Ahoj, mami, říkal Roman ve dveřích. Přijeli jsme, měl jsem starost, když jsi nezvedala telefon.
Říkala jsem přece, že je mi dobře, odsekla chladně.
Maminko, nedělejme starosti. Přivezli jsme zeleninu, ovoce, maso, teď něco uvaříme a všechno spolu probereme.
Chtěla říct, ať zmizí, ale nemohla. Byli to její nejbližší. Ustoupila na kuchyni, sedla si ke stolu. Jana vařila polévku, Roman prostíral, oba se k ní chovali křehce, jako by byla nemocná. A to ji dráždilo nejvíc.
Mami, řekni upřímně Maruška ti vrátila aspoň jednu věc? Brož? Peníze?
Ještě ne, řekla odvráceně. Ale slíbila.
Mami, mluvil jsem s policistou. Ta ženská je profláklá, má nahlášených několik podvodů na seniorech. To je její práce.
To není possible, řekla skoro neslyšitelně, hlas se jí třásl.
Maminko, koukni na mě, řekla Jana, sedla si blíž, stiskla jí ruku. Celý život jsi ostatní vedla, pomáhala dětem, a teď to nevidíš? Opravdu nepoznáš, že tě využívá?
To je můj kamarád! Alena jí vytrhla ruku. Je to jediná, komu na mně záleží! Vy jen pracujete, nikdy vám na mně nezáleželo!
To není pravda. Musíme makat kvůli hypotéce, dětem Voláme ti, zveme tě. Máme tě rádi. Ty mezitím dáváš všechno cizí ženě!
Odejdi, pronesla Alena, vstala. Odejdi.
Mami…
Odejdi!
Janě vyhrkly slzy, Roman mlčel, tvář měl tvrdou. Když odešli, Alena zůstala na zemi v předsíni v slzách, propadala se do úzkosti. Věděla, že mají pravdu. Ale přiznat si to? To by ji definitivně zničilo.
Maruška nepřišla tři dny. Čtvrtý den zazvonila, zase veselá.
Paní Alenko! Šla jsem kolem, tak jsem se stavila.
Maruško, kde je servis?
Jéje, no víte, malý problém, dcera mi jednu šálku rozbila, ale koupím vám novou! Nedělejte tragédii…
Rozbila? Alena špitla.
Všechno napravím. A když už jsme u toho neměla byste těch pět, deset tisíc půjčit? Dcera potřebuje šaty, fakt teď nemůžu…
Alena upírala pohled a zřetelně poprvé viděla pravdu. Tvrdost v očích, lhostejnost, výpočet. Bylo to jen o penězích, o koláčcích, posedení, a těsných objetích v předsíni.
Ne.
Jak ne?
Nedám. Vrať mi servis. Teď hned.
Jste nějaká rozhozená, nač ten cirkus? Spadli vám vdolky na hlavu? Kdo by o vás stál, nebýt mě? Vy jste tu hnila jak v hrobě, já vás vytrhla, a teď takhle…
Alena stála a slyšela, jak Maruška bouří, kope do dveří. Pak ticho, totální ticho.
Šla do kuchyně, otevřela vitrínu a místo kde stál porcelán zela prázdná polička. Sjela dlaní po prachu. Sedla si a poplakala opravdově, hlasitě, ne jako po Josefovi. Tehdy měla alespoň naději, že život měl význam. Teď nezbylo nic, jen prázdno a hanba.
***
V neděli dopoledne někdo bušil na zvonek. Nezvedla se, nepodívala do kukátka. Maruška stála ve dveřích, s krabicí, zlost v obličeji.
Tady máte ten svůj drahocenný servis, švihla krabici ke dveřím. Už vás nechci vidět. Neopovažujte se ještě někdy o něco žádat.
Odešla. Alena dotáhla krabici do kuchyně, otevřela skoro všechny kousky servis byly rozbité, šálky orýsované, talíře naštípnuté, konvice bez hubičky. Všude zápach, jako by talíře ležely někde zanechané. Vytáhla půlko šálku, zlatá linka byla pryč. Položila střepy na stůl, dlouze na ně hleděla.
Pak se zvedla, vzala mobil a vytočila Romana.
Mami? Jak je ti?
Mohl bys přijet?
Hned jsme u tebe. Vydrž.
Položila sluchátko, vrátila se do kuchyně, svírala v dlaních zbytky šálku. Byly lehké, téměř nicotné křehké, jako všechno, co jí z posledních měsíců zbylo.
Roman a Jana přijeli do hodiny. Uviděli rozbitý servis, Alenu se schlíplou hlavou. Jana si tiše přisedla, objala ji. A Alena znovu plakala tentokrát úlevou, že je někdo u ní.
Promiňte, šeptla. Promiň, Romane, promiň, Janičko…
Nic se neděje, hlavně že už je to za tebou. Zajdeme na policii, třeba něco najdem nazpět.
Nechci už nic… Alena vrtěla hlavou. Nechci.
Jana zvedla úlomek šálku.
Dá se to zkusit slepit. Sice to nebude dokonalé, ale držet to může.
Možná ano, hlesla Alena.
Zůstali do večera. Jana uvařila polévku s knedlíčky, jako Alena kdysi pro Romana v dětství. Společně jedli, mluvili o dětech, práci, drobnostech. Alena cítila, jak se pomalu vrací. Bolestivě, s hanbou a těžce ale byli tu s ní. A to něco znamenalo.
Když večer odešli, začalo být zase ticho ale najednou už nebylo tak děsivé. Alena vytáhla z šuplíku lepidlo, rozložila zbytky šálku na novinách a začala je spojovat. Ruce se jí třásly, lepidlo teklo, úlomky nešly dohromady, ale znova začala, trpělivě.
Telefon zazvonil. Roman.
Mami, jak ti je?
Alena vzala slepený šálek, zkoumala prasklinu, která už nikdy nezmizí.
Zítra přijedeme s dětmi, pokračoval. Uděláme tvůj guláš. Platí?
Držela šálek v dlaních. Už z něj nikdy nebude pít, ale byl celý. Nebo skoro celý.
Dobře, řekla tiše. Pokusím se…
