Jitka zavařovala lečo, když se z práce vrátil její muž.
Jsem doma! zavolal Milan, vešel do kuchyně a zůstal stát jak opařený.
Co to tu je?
Jak co? Dělám lečo, vždyť jsi mě o to prosil, usmála se Jitka.
Ptám se, co se tu děje? ukázal Milan rukou na celou kuchyň.
Co myslíš, miláčku? Můžeš mi to vysvětlit? podivila se Jitka.
Nedělej, že nevíš. Moc dobře víš, co myslím, řekl už podrážděně Milan.
Jitka jen udiveně zírala, nevěděla co říct. Kuchyň a jídelna vypadaly jako po výbuchu.
Jitko, ty ses vrátila? Jsem tak rád, že tě vidím! zazněl Milanův tichý hlas, když dorazila domů.
Ne, přišla jsem si jen vzít zbytek věcí! Už jsem ti říkala, že mezi námi je konec.
Ale jak to? Vždyť tě miluju! Nechci tě ztratit. Chyběla jsi mi!
Před týdnem mezi nimi došlo k tomu, k čemu by mezi partnery nikdy dojít nemělo. Pohádali se tak, až Milan ztratil nervy.
Všechno začalo, když po návratu z práce objevil podle něj v kuchyni naprostý chaos.
Jitka zavařovala lečo. Všude samé misky, talíře, sklenice. Na sporáku bublal obrovský hrnec, kolem byly stopy po rajčatech a po celé kuchyni talířky s česnekem, paprikou a dalšími ingrediencemi.
Jitka klidně krájela papriku, jako by byl všední den.
Byli spolu sotva čtyři měsíce. Milan trávil valnou část života sám, ale pro Jitku se vzdal svého klidu, aby to ještě jednou zkusil. Nezvážil však všechny detaily.
Oběma bylo přes čtyřicet, když se seznámili. Jitka měla dospělou dceru, která už vydělávala. Milan měl desetiletého syna z prvního manželství, toho moc nevídal, protože synova máma žila v Olomouci.
Zdálo by se, že nic lepšího se nemůže stát, než najít člověka, s nímž je ti dobře skoro jako samotnému.
Ze začátku měla Jitka pocit, že Milan je ten pravý. Odpustila se své staré nájemní garsonky a přijala jeho nabídku k nastěhování.
Jitka se snažila být dobrá partnerka. Doufala, že našla muže, se kterým bude šťastná, třeba se dožije společného stáří, i když to ještě bylo daleko.
První měsíce si připadala jako v oblacích. Snažila se mu vařit dobroty i unavená po práci, občas sama nevěděla, odkud na to vše bere sílu.
To je láska! říkala si.
Po pár měsících se však Milan začal měnit. Přicházel domů podrážděný a mrzutý, celé večery brblal kvůli maličkostem. Nádobí po čaji neumyla hned špatně. Podlahu neutřela špatně. Ložní povlečení?! Zase špatně.
Jaký v tom rozdíl? Doma je téměř perfektní pořádek, na stole teplá večeře, a vedle tebe někdo, koho máš rád.
Jitka také pracovala. Domů se vracela asi o hodinu dříve, ale vždy všechno stihla. Večeře na stole.
Nejdřív jeho stálé nespokojenosti přecházela, věřila, že to přejde. Bude to lepší, uklidní se, uvažovala. Čekala.
I zavařování si vždy naplánovala tak, aby Milan doma nebyl. Často byl u švagra, s ním opravoval auto celé víkendy.
Toho dne chtěl jet také, ale najednou se vrátil a našel tu spoušť kterou Jitka během chvíle proměnila v řadu úhledných sklenic s lečem v dece.
Jitka nechápala, proč ho rozčiluje ten nepořádek. Jak chce někdo zavařovat, když je tu pořádek jak v lékárně? To nejde!
Milane, za chvilku bude vše hotové!
Jasně, to už znám! Doděláš a bude tu nepořádek, jako vždy! rozčílil se.
Viděl jsi snad někdy, že bych po sobě nechala binec, když vařím? Proč tak negativní?
Protože je tu horko a ten zápach je po celém bytě!
Tak nechoď do kuchyně, běž si pustit televizi!
Mám hlad! Co mám vůbec k jídlu?
Hned ti to ohřeju a přinesu. Jenom se uklidni! snažila se klidně odpovědět.
Co mi chceš ohřát? Ty těstoviny s řízkem, co jím už třetí den?
Není to nic hrozného. Nemůžu všechno stíhat. Lečo se samo neudělá, nezapomeň, že tys po něm přece toužil! Já jsem dneska běhala dvakrát do obchodu, tahala těžké tašky. Taky jsem z toho hotová! A ty jenom vyčítáš!
Nehádej se na mě! osočil se Milan.
Ty se hádáš! Já tě jen prosím, abys se zkusil uklidnit! To stačí!
Už mě to štve!
Teď už nevydržela ani Jitka.
Co tě přesně štve? Že přijdeš domů a máš teplou večeři? Nebo štve čistá voňavá postel? Nebo úsměv u dveří? Nebo že ti nikdy neřeknu nic zlého ani když jsi nespravedlivý? Nebo ti lezu na nervy já sama? Tak pověz!
Ano, ty mě štveš! Ani večeře ani ty tvoje základy domácnosti mě nezajímají, ani to tvoje slavné lečo!
Víš co? Mě už taky štveš! Pořád jen brbláš a stěžuješ si! Jsi pesimista! Proč tu rozséváš takovou tíhu? Své věci rozhážeš, pak chceš pořádek. Nevymyješ po sobě talíř, ale vadí ti maso na lince, když já vařím. Prosila jsem tě, ať mě odvezeš do zeleniny, ale to sis radši šel opravovat auto se Slávkem! Už toho mám dost! vyhrkla.
Milan nesnášel kritiku. Anebo ho urazil její výraz, když to říkala napůl naštvaně, každopádně už to neovládl Jitka to nečekala.
Chtěla reagovat, ale pak poznala, že by to bylo horší. Rozhodla se nevyvolávat další konflikt.
Mezi námi je konec! řekla a odešla z kuchyně.
Jitka začala balit věci roztřesenýma rukama od vzteku a smutku. Co stihla, narvala do dvou kufrů, rychle natáhla džíny a odešla z bytu.
Milan na to jen koukal, ani se nepokusil ji zastavit, natož omluvit.
Tu noc zůstala u kamarádky a další den si pronajala nový byt v Brně. Stálo ji to spoustu korun nájem, provize realitní agentuře, koupila pár chybějících věcí do nové domácnosti.
Ani ji nenapadlo vracet se k Milanovi. Aspoň první tři dny. Později ji ale přepadl smutek. V myšlenkách se vracela ke všemu, co si při hádce řekli. Oba měli svůj díl pravdy.
Věděla, že odpustit nemůže, ale bolela z toho duše.
Milan nezavolal, nehledal ji. Ten večer, kdy odešla, jí však poslal SMS:
A co mám dělat s tím lečem?
S lečem dělej co chceš, je mi to jedno! odpověděla v rozčilení.
Bylo jí toho leča líto. Tolik se s tím pachtila. Ještě půlhodiny, možná čtyřicet minut a bylo by hotovo. A nakonec vše dopadlo mizerně.
Ani sama sobě nechtěla přiznat, že doufala, že Milan všechno zváží, přijde za ní, omluví se, nebo alespoň zavolá. Nic se však nestalo.
Uplynul týden. Začala si zvykat na samotu. Řekla si, že si musí dojít pro zbytek věcí k Milanovi a vrátit mu klíče.
Mohla klidně přijít, když bude v práci, ale rozhodla se přijít, když bude doma.
Půl hodiny předem napsala SMS, že přijde. Otevřel jí u dveří, vypadal provinile a sklíčeně, ale jí to měkké srdce neudělalo, i když něco uvnitř ji tížilo.
Říkal, že ji miluje, že ji nechce ztratit, ale skutky mluvily jasně. Celý týden byl zticha.
Jitka jen v duchu přikyvovala: dělal to jednou, udělá to znova.
Milane, přestaňme si lhát! Kdybys mě vážně miloval, udělal bys víc než nic!
Odpusť, prosím. Nevím, co mi bylo! Opravdu mě to mrzí!
Tak s tím žij! Já si jen balím věci!
Jitka kolem něj prošla, vytáhla přichystané tašky a začala sbírat zbylé věci: kosmetika v koupelně, její oblíbený čaj, růžový hrníček od dcery, pletenou deku od sestry k narozeninám
Všechno pečlivě balila do tašek a nosila do chodby, odkud je odveze do nového bytu.
Milan ji otravoval, vyčítal, omlouval se, ale už to bylo zbytečné.
Týden mlčel a teď ho to mrzelo. Kdyby jí vážně něco chtěl říct, udělal by to už dávno.
Když byla hotová, zavolala si taxi. Milan jí zatarasil dveře:
Prosím, nechoď, bez tebe budu ztracený!
Já s tebou taky! odvětila pevně a opatrně ho odstrčila, aby mohla odemknout.
Jitka odešla, a on tam jen stál a přemýšlel, co vlastně udělal špatně. Asi na to nikdy nepřišel, protože se už nikdy neviděli. Přitom si ještě nedávno šeptali sladká slova
Jitka seděla v taxíku a hleděla ven z okna. Byl podzim a stejně tak i v jejím srdci. Najednou si ale vzpomněla, že podzim je její nejoblíbenější období a za dva týdny má narozeniny.
Všechno bude v pořádku! zašeptala sama sobě s úsměvem. Všechno bude v pořádku.
