Nezvládli jste pořádně vychovat děti. Podívej, jaký je Michal od Jirky
Veronika nejprve nechápala, proč se do ní maminka začala navážet. Donedávna bylo vše v pořádku, zejména v dětství. Dětem dávala Veroniku jako vzor staršímu bratrovi, chválila ji.
Žili průměrně nic moc, ale ani o nouzi se nedalo mluvit. Vše potřebné doma měli, na větší nákupy se šetřilo. Měli dokonce i auto, nebylo nové, ale jezdilo bez větších poruch. Když se něco rozbilo, táta opravil.
Po střední škole bratr Jiří odešel studovat do Prahy. Byla to darda školné, kolej, jídlo, stál rodiče hodně peněz.
Veronika viděla, že rodičům moc nezbývá, šetřili na všem možném. Ani ona už do maturity moc času neměla, byla mladší o dva roky.
Další Pražačku neutáhneme, vysoká je i u nás, jdi studovat sem.
Veronika poslechla, přihlásila se na školu a zároveň si našla práci. Ze začátku vypomáhala jako roznášečka letáků, později dělala servírku v kavárně kousek od domu. Studovala zadarmo na státním, na oblečení si vydělala sama a občas donesla i něco jídla domů.
Jsi šikovná, dcero, ještě se doma hodíš. Studuješ, pracuješ. Ale Jirka nestíhá, má toho moc s tou školou v Praze, nároky jsou tam velké. Je unavený.
Já taky bývám vyřízená, píšu seminárku v noci.
To není to samé. Doma je doma.
Konečně dostal bratr diplom a začal hledat práci. Proč by se vracel do rodného města, když v Praze jsou lepší možnosti? Práci s jeho požadavky ale nenašel. Nabídky byly, jenže jemu připadaly pod jeho úroveň. Rodiče pořád posílali peníze.
Musí tam zůstat, časem se to rozjede.
Rozjelo se to, to ano. Jiří začal pracovat, a pak se zničehonic oženil s dcerou šéfa. Protože čekali dítě.
Narodil se syn “uchytil se” výborně. Rodiče nevěsty koupili mladým byt, tchán Jirku povýšil a přidal mu na platu. Měl obrovské štěstí. Rodiče si oddychli.
Veronika se vdala, ne tak “úspěšně” jako bratr, prostě za kluka od nás. Na byt si vydělali sami, i když ne v Praze.
Narodila se dcera, později dvojčata kluci. Čekali druhé dítě, a přišly dvě najednou. Nebylo to lehké, ale nestěžovali si. Děti rostly, chodily do školy.
Rodiče slavili pětatřicet let společného života. Pětadvacítku i třicítku přeskočili, nebyly peníze, ale teď se rozhodli to oslavit.
Jirka přijel se synem, manželka byla zaneprázdněná, ale poslala drahý dárek dárkový poukaz na domácí spotřebiče. Navrhla pořídit myčku.
Jirka převzal iniciativu, myčku už předem vybral i nainstaloval. Celý večer se maminka chlubila, ukazovala ji hostům. Po hostině nebylo třeba mýt nádobí myčka vše zvládla.
Dárek od Veroničiny rodiny mezi obdivem pro myčku zanikl. Byl jím poukaz na zájezd pro dva, svatební cesta pro rodiče, dražší než myčka, ale nikdo to neocenil.
Rodiče si zájezd užili, dokonce Veronice poděkovali, ale posteskli si, že rozfofrovala peníze zbytečně. Dovolená skončila, myčka zůstala.
A pak to začalo při každé příležitosti maminka připomínala, jaký je syn úspěšný. Syn žije v Praze, takže něco znamená. Kariéra, byt, manželka, dítě a to jedno!
Jedno dítě, ne tři na krku. Proč jste jich měli tolik? Vychovat je musíte! Teď je to lehké, ale časem Jirka
Jirka má byt s moderní technikou, vysavač uklízí sám, světla se spínají automaticky, nádobí i jídlo nosí, uklízečka chodí
Mami, já všechno zvládám sama, děti i manžel pomáhají.
Ale Jirka
A Jirka má
Bratr tvůj
Čas plynul, Veroničiny děti dospěly. Nikdo nešel studovat do Prahy, ale všichni vystudovali vysokou v našem městě. I k tomu měla matka poznámky.
Nezvládli jste dobře vychovat děti. Podívej, Michal od Jirky
Mami, máme skvělé děti, o Jirkově Michalovi toho nevíš zdaleka dost! Byli jsme u nich, není to tam růžové. Poznala jsem to hned.
Neklepej na něj, když jsi sama nic nedokázala, děti už vůbec ne. Chudí, a ještě si pořídili rodinu!
Ano, mami, nic jsem nedokázala. Dobrou práci, ale ne v Praze! Úspěšného muže, ale “jen” normálního! Děti s červenými diplomy, ale v našem kraji!
Byt hezky opravený, jen nemáme paní na úklid. Prostě vysavač, myčka, vypínače ovládáme sami.
Pomáháme ti, ale ne tolik! Tvůj Jirka nemá ani na léky, potřebuje velké peníze!
On to někam dotáhl, ty jsi nikdo!
Jednoho dne přijel Jiří na návštěvu. Máma si myslela, že jen na návštěvu, ale byl to návrat natrvalo. Rozváděl se, z tchánovy firmy byl vyhozen a se synem měl velké starosti.
Doma práci nesehnal, platy oproti pražské mzdě směšné.
Veroniko, chceme, aby si Jirka otevřel podnik. Je připravený. Nemůže přece dělat obyčejného technika po zkušenostech z Prahy, řekla máma.
Jestli jste rozhodli, tak dobře.
Ale potřebujeme tvou pomoc. Peníze, půjčku. Vy přece nic v tom našem městě nepotřebujete.
Ani Jirka už není v Praze! Měl by se začít rozhlížet kolem.
Ty nic nechceš, ale on ano, on
Mami, my pomáháme dětem i vám. Trochu každému. Potřebujeme vyměnit auto a ještě něco pořídit.
Auto počká. Pro Jirku jsou peníze důležitější.
Já vím, mami. Jirka byl důležitější vždycky. Jakmile odjel do Prahy, začalo to. Já nechtěla do Prahy, ale ani doma jste mi nepomohli.
Barák od tvých rodičů šel na Jirkovo studium, bydlení a žití v Praze, protože to on “někam” musel. Barák od dědy z manželovy strany taky “jezdil” do Prahy pro jeho auto.
Když jsem žádala o půjčku na kočárek pro dvojčata, ani na dluh jste mi nedali! A že jsme jezdili za bratrem do Prahy? Jste blázni. Jen jsme vám tam vezli balíky. Bydleli jsme v hotelu. Jeho manželce jsme se nehodili, jsme “z venkova”.
Teď je rozvedený a potřebuje pomoct. Nemá ani byt.
Ani auto. Syn ho rozbil.
Přestaňme řešit jeho problémy, pomozme mu.
Ne, mami! Práce je i tady, slušně placená. Pravda, pro něj malá, pro nás akorát.
Co mu mám dát? Drobný? Peníze na podnikání, auto, byt? Ne, mami! Úspěšný Pražák přece nebude brát peníze od chudé sestry “z venkova”, která se “nijak nevypracovala”.
Proč se mnou tak mluvíš?
Všechno v pořádku, mami. Jenom jsem pochopila, že jediný, kdo něco znamenal, byl bratr. Teď bydlí s vámi, tak ať vás podporuje. Teď je řada na něm.
Veroniko! Nutíš nás prodat byt. Uvědomuješ si, co to znamená?
Já vás nutím? Tak si aspoň zařiďte pokoj.
Rodiče byt prodali, koupili si malou, starou garsonku. Zbytek peněz dali Jirkovi, který s nimi vyrazil zase do Prahy. Co by v tom jejich městečku dělal, v nějakém kraji?
Podnikání nakonec nebylo, ale Jirka byl v očích maminky zase někdo. Máma se nyní navážela do Veroniky, žadonila o pomoc, bylo potřeba vymalovat byt. S tím Veronika už nechtěla pomoci.
Vím, že ten byt stejně bude Jirkův, ať si ho opraví. Je přece ten velký člověk!
Jirkovi peníze došly a vrátil se znovu k rodičům. V garsonce bylo těsno, ale co naplat.
Přespává na rozkládací posteli v kuchyni, zato v Praze byl “někdo”. Jak se říká špatně vsadili
A co si o tom myslíte vy? Napište mi své názory do komentářů a dejte mi like!
