Kolegyně i kamarádky Markétě záviděly podařilo se jí okouzlit staršího, dobře situovaného muže. Pavel byl o patnáct let starší než ona a stál v čele firmy, kde Markéta pracovala.
Sotva k nám nastoupila, a už se bude vdávat, šuškaly si kolegyně v kanceláři.
To se má, holka
Přesně tak.
Markéta sama nechtěla svůj vztah se šéfem vytahovat na světlo. Začali se vídat ještě dřív, než si našla práci v jeho společnosti. Dokonce ani netušila, že je právě on jednatelem firmy, a na pohovor šla naslepo. Přesto byla na místo přijata téměř okamžitě a Pavel tvrdil, že s výběrem neměl co dočinění vše řešil personalista jen na základě životopisu a pracovních zkušeností.
Později se samozřejmě dozvěděla, jak to bylo, a poprosila Pavla, aby o jejich vztahu pomlčel. Jenže žádné tajemství nezůstane navždy skryté. O aféře Pavla a Markéty věděli časem všichni, každý se o ní v práci bavil a probíral vdovce a mladou slečnu.
Markéta nikdy nekladla důraz na svou krásu a byla přesvědčená, že na své pozici je oprávněně, nejen kvůli očím. Ale drbny si myslely svoje.
Sotva uplynuly dva roky od smrti Daniely, a už má Pavel svatbu v plánu
Daniela byla předchozí majitelkou firmy a také první manželkou Pavla. Prožili spolu deset let, než Daniela tragicky zahynula, a Pavlovi zůstala společnost i nemalý majetek.
Najednou byl Pavel velmi žádaný mezi ženami, ale první měsíce po smrti manželky byl uzavřený, truchlil, a tím ženy přitahoval ještě víc.
To je věrný člověk
Jako labuť, vzdychaly dámy a pokukovaly po něm zasněně.
Pavel nebyl žádný sukničkář nebo krasavec, spíš naopak, ženy lákal bohatým kontem. Markéta ho však samozřejmě nemilovala kvůli penězům.
Setkali se naprosto obyčejně najel do ní vozíkem na zeleninu v supermarketu u pokladny, roztrhl jí punčochy a umazal nové semišové boty ještě na ni křičel, že se vecpala do fronty.
Markéta se ale nezalekla, naopak mu odpověděla s nadhledem, až jí nakonec zaplatil celý nákup. Pak za ní běžel přes půlku obchodního centra, aby se omluvil.
Promiňte, moc vás, prosím, odpusťte mi. Měl jsem těžký den, omlouval se Pavel. Můžu vám pomoct s taškami?
Děkuji, mám auto, zvládnu to sama, odmítla Markéta.
Pravda však byla, že žádné auto neměla. Počkala, až Pavel odejde, a šla na zastávku tramvaje. Pavel ale jel stejnou cestou a zahlédl Markétu, jak čeká na šalinu.
Nasedněte prosím,
Ne děkuji,
Opravdu neodjedu, dokud nenastoupíte, řekl neústupně. Zablokoval cestu a ostatní cestující Markétu také přemlouvali, aby to nebrzdila.
Nakonec podlehla.
Pavel byl celkem sympatický muž, pokud zrovna nekřičel a nenajížděl na lidi vozíkem. Markéta si pomyslela, že za jiných okolností by mohli být i kamarádi. Pavel však chtěl víc než pouhé přátelství. Po smrti Daniely si nemyslel, že by mohl ještě někoho milovat, a najednou tu byla Markéta úplně jiná než Daniela vzhledem i povahou.
Něčím ho ale chytla. Natolik, že pak, když zjistil její adresu, jezdil každé ráno před dům a čekal, až vyjde ven. Nakonec souhlasila se schůzkou a později nastoupila i do jeho firmy. Náhoda? Možná.
Pavlovi bylo úplně jedno, co o nich ve firmě šuškají. Své štěstí neskrýval. Drahými dary Markétu nezásoboval, ale péči jí věnoval.
Markétě se líbilo, jak se na ni dívá. Navíc ji nadchla velká byt v centru Brna, drahé auto, budoucnost, kterou jí sliboval. Brzy si Markéta přivezla věci a seznámila se s jeho matkou, Věrou Svobodovou.
Paní Svobodová byla tichá žena a poslouchala syna na slovo. Po smrti manželky ji Pavel nastěhoval k sobě a ona se ujala chodu domácnosti vařila, uklízela, žehlila košile, starala se o všechno.
Markétě to vyhovovalo, na nic si nehrála a s radostí jedla, co tchyně uvařila. Všechno bylo v pořádku až do chvíle, kdy se Pavel rozhodl požádat Markétu o ruku.
Trápilo ji, že Pavel i po smrti ženy nosí snubní prsten.
Pořád cítím s Danielou spojení, přiznával jí. To Markétě vadilo, proto ho požádala, aby prsten sundal.
Dobře pokud ti to dělá špatně, sundám ho, reagoval Pavel.
Vypadá to, jako bych chodila se ženatým, vysvětlila mu. Pavel souhlasil a prsten uklidil, na čas na něj zapomněl. A když chtěl požádat Markétu o ruku, vyndal ze sejfu krabičku s rodinným klenotem s velkým briliantem.
Všechno šlo podle plánu restaurace, živá hudba, sklenička vína, a na dně něco blyštivého
Markéta málem zaskočila, když ve sklenici spatřila prsten.
Vezmeš si mě? řekl Pavel a vzal jí prstýnek z ruky, chtěl jí ho nasadit. Jenže Markéta ucukla.
Ne.
Cože, ne? nechápal Pavel.
Nebudu nosit tenhle prsten.
Je to rodinný šperk! Ani netušíš, kolik by dneska stál! zrudl Pavel.
Je mi jedno, kolik stojí. Nebudu nosit něco, co patřilo tvé zesnulé ženě.
Proč?
Je to špatné znamení.
Nebuď směšná!
Mám si vzít i její šaty? Tvoje máma říkala, že je pořád doma.
Ty šaty můžeme koupit nové. Ale prsteny byly kvalitní, jedinečné, takových dnes nikde neseženeš. Podívej na tu práci, na to zlato!
Ne. Nechci nosit něco po někom jiném. A nechci ten starý prsten ani vidět na tobě. Moje stanovisko znáš.
To je tvé poslední slovo? zamračil se Pavel.
Ano. Omlouvám se, Markéta se zvedla od stolu. Večer byl zkažený.
Asi budeme potřebovat pauzu, řekl Pavel.
To jsem si myslela taky.
Markéta odešla, Pavel ji nezastavil. Hudba dál hrála, donesli jim jídlo prsten zůstal v krabičce.
V práci se Markéta šéfu vyhýbala, Pavel nevycházel z kanceláře. Po práci šla za rodiči. Přijali ji, radili jí, ať svatbu zruší a najde si vrstevníka.
Jsi krásná, chytrá holka! Co s Pavlem, vždyť je o tolik starší a navíc vdovec!
Markéta mlčela. Nevěděla, co si počít. Na jednu stranu byl Pavel dobrý kandidát, na druhou ji děsila jeho závislost na minulosti.
Tahle podivná situace trvala dalších pár dní. Pavel nevolal, Markéta se mu vyhýbala, pak si dokonce vzala nemocenskou, protože jí nebylo dobře. Ve firmě se šířily fámy, že šéf se svou kráskou skončil.
Pavel tomu nasadil korunu mrzutostí v práci. Všichni si všimli jeho špatné nálady, která padala na podřízené. Ani jeho maminka neunikla zvýšenému tlaku. Paní Svobodová zkusila s Pavlem promluvit o Markétě, místo odpovědi ale dostala jen podrážděné výmluvy.
To ji trápilo. Viděla, jak syn trpí, a nerozuměla, proč se nechce ke své snoubence vrátit. Vzala tedy věci do vlastních rukou a vyrazila za Markétou.
Paní Svobodová? podivila se Markéta, když otevřela dveře. Nečekala návštěvu.
Dobrý den, Markétko. Jak se máš?
Trochu jsem nastydla
Proto jsi odešla? Bojíš se, že mě nakazíš? přimhouřila oči.
Ne tak docela, Markéta se začervenala.
Tak vrať se. Pavel tě potřebuje.
Nevypadá to, namítla Markéta.
Je moc hrdý. Ani mně nechce říct, co se mezi vámi stalo. Copak vy se nemáte rádi? vyptávala se tchyně.
Chce, abych nosila prsten po své první ženě
Aha, takže kdyby nešlo o prsten, všechno by bylo v pořádku?
Musí ho prodat, koupit jiný Nechci s takovou myšlenkou žít. Věřím, že šperk nese energii svého majitele.
Máš pravdu, Markéto. Myslím, že Pavel ještě není připraven pustit minulost. Pořád ho to k Daniele poutá, i když je do tebe zamilovaný.
Na starých základech nejde stavět nový život, paní Svobodová, řekla Markéta. Je mi to líto. Děkuji, že jste přišla.
Paní Svobodová odešla, těžko jí bylo. Syn i jeho snoubenka se udusili na prkotině, ale bylo jasné, že jde o hlubší problém.
Nemocenská skončila, Markéta se měla vrátit do firmy, vůbec se jí do toho nechtělo. Nevěděla, jak se chovat, Pavel jí za tu dobu nezavolal. Nakonec to vyřešila tak, že dala výpověď a rozhodla se zkusit štěstí jinde.
Šéf výpověď podepsal beze slova, jen seděl za stolem a mračil se.
Dospělý muž a chováš se jako dítě, utrousila Markéta při odchodu.
Nikdo mi nikdy nic neodmítl
Markéta neodpověděla. Věděla, že udělala správné rozhodnutí. Na Pavlově prstu se ještě zatřpytil starý prsten zahlédla ho, když podpisoval výpověď.
Je to tak správně. On nikdy svou ženu nepustí pomyslela si Markéta. Začala balit věci a pocítila úlevu, o správnosti svého kroku už nepochybovala. A Pavel dlouho nevycházel z překvapení, proč ho Markéta odmítla a nechtěla ho za manžela
Odešla z firmy lehčí o starosti, zato s nadějí v srdci. Už nemusela vysvětlovat svá rozhodnutí, ba ani předstírat před kolegyněmi či tchyní, že je šťastná nevěsta. Brzy našla práci v menším podniku, kde nikdo neřešil, koho zná nebo s kým chodí cenili si ji pro její znalosti a nadhled.
Pavel zůstal uvězněný ve svém světě, jeho samota teď byla skutečně tichá. Prsten vrátil do sejfu, ale jeho otisk na prstu zmizet nedokázal. Uvědomil si, že štěstí bylo dávno pryč, že o něj nejvíc bojoval se sebou samým, ne s Markétou. Všechny drahé dary a památky minulosti už neznamenaly nic.
Markéta jednou večer zahleděla se z okna nového bytu. Město pulzovalo podzimem, lidé pospíchali domů, a ona jim tiše přála lásku, která nesvazuje a nekotví v minulosti. Usmála se a s klidem sáhla po mobilu, aby zavolala nejlepší kamarádce na kafe. Svět byl najednou plný možností i bez brilantů a velkých gest. Stačí někdy jen to, že člověk najde odvahu pustit se všeho, co mu neslouží, a zvolit si sám sebe.
Nahoře v bytě Pavla ozvala se skříňka sejfu tentokrát naposled. Pochopil, že některé klíče zůstanou navždy ležet ladem. A že až příště najde odvahu dělat krok vpřed, vezme s sebou už jenom to, co opravdu potřebuje: nové sny a čisté srdce.
A Markéta? Ta vyšla ven do brněnské noci. U tramvajové zastávky se pousmála cizímu muži, který jí omylem šlápnul na botu. Bylo to úplně obyčejné, stejné jako kdysi. A přece jinak tentokrát už přesně věděla, kam má směřovat.
