Sousedka začala chodit žebrat o sůl, cukr a vajíčka, ale nikdy nic nevrátila. Když přišla pro mouku, předložila jsem jí účet za všechny vypůjčené potraviny.
Mezi lidmi se často říká: Hloupost je horší než zlodějina. Vždycky mi to přišlo přehnané, ale život mi jednoho dne velmi výstižně ukázal, co tím tahle slova ve skutečnosti znamenají.
Asi před půl rokem se naproti mně nastěhovala nová sousedka. Žena kolem čtyřiceti, upravená, pořád s úsměvem na rtech. Potkávaly jsme se ve výtahu, vyměňovaly si pozdravy prostě ta typická česká sousedská decentnost, žádné drama.
První její zaklepání se ozvalo asi za dva týdny po nastěhování. Bylo kolem deváté večer. Otevřu dveře a vidím paní Pavlu s omluvným výrazem a prázdnou misku v ruce.
Jé promiňte, že otravuju, spustila ze sebe. Víte, zrovna jsem se rozhodla udělat lívance, všechno připravené, a teď zjistím, že mi chybí špetka soli. Nepodělila byste se? Zítra přinesu zpátky!
No copak můžete v takové situaci odmítnout? Nasypala jsem jí půlku solničky, ona poděkovala a zmizela zpět do svého doupěte.
Jenže, druhá návštěva na sebe nenechala dlouho čekat. O pár dní později už byla zase u dveří, tentokrát potřebovala cukr.
Dostala jsem chuť na čaj, povzdechla si, zabalená v huňatém županu. Venku je tma, prší, a fakt už se mi nikam nechce… Nezbyl by vám hrníček? Já pak koupím velké balení a vrátím!
Bylo mi to jedno, přece nebudu kvůli hrnku cukru dělat divadlo. Ale už mi to začalo vrtat hlavou. Bydlí tu skoro měsíc, a nedokáže si koupit základní věci? Sůl, cukr, máslo, sirky to je přece vybavení průměrného českého bytu. Ale dobře, nechci být šťoura.
Za týden přišla s prosíkem o vajíčka. Pak po troše slunečnicového oleje, potom o cibuli, půlku citronu, pytlík čaje, prášek na bolest hlavy, a dokonce i toaletní papír.
Scénář byl pořád stejný skoro jako déšť na Karlově mostě: večer, provinilý pohled, historka o tom, jak zapomněla něco koupit, a svaté sliby, že zítra vše vrátí. Samozřejmě, nikdy už jsem od ní nic neviděla. Paměť sousedky Pavly byla fascinující: přesně věděla, kdy jsem doma, ale na dluhy měla permanentní výpadky.
Jeden den, když jsem sama potřebovala mrkev do polévky, jsem si řekla, že sázím na jistotu a zaťukala na Pavlu. Otevřela, vyslechla mě, nasadila andělský výraz:
Jejda, já mám jen jednu zrovna dnes vařím, fakt bych ji potřebovala. Omlouvám se.
Zavřela dveře. A v tu chvíli mi došlo, že moje zásoby jsou podle ní veřejné, ale její mrkev je chráněný druh v Národní kuchařské rezervaci. V tom momentu jsem se rozhodla: TAK DOST.
Vzala jsem notýsek a podle paměti napsala seznam všeho, co si Pavla ode mě půjčila: cukr, vejce, kafe, máslo, cibule, prášek, citron, prášek do pečiva. Ve finále jsem v hlavě spočítala výslednou cenu něco kolem 950 Kč.
Papírek jsem nechala na komodě v předsíni. Měla jsem tušení, že ho brzy budu potřebovat. A nemýlila jsem se.
V sobotu jsem měla v plánu upéct štrúdl. Samozřejmě, že v tu pravou chvíli zazvoní zvonek. Kukátko, a kdo jiný: Pavla, tentokrát s mísou.
Zhluboka jsem se nadechla, nasadila opravdově zdvořilý úsměv a otevřela dveře.
Ahojky! zavýskla. Fakt akutka, rozhodla jsem se dělat vdolky, kefír už dochází, mouka úplně došla. Můžeš mi nasypat tak 300 g? Já ti to všechno pak donesu!
Mouka? přikývla jsem. Jasně, mám.
To je bezva! Vždyť mě znáš, já to vždycky vrátím!
Pavli, samozřejmě. Ale víš co? Nejdřív uděláme malou rekapitulaci našich sousedských potravinových výměn.
Podala jsem jí připravený papír. Pavla zamrkala, neschopná pochopit, co se to děje nikdy jsem se s ní tak nebavila. Vždycky jsem prostě nenápadně donosila věci do její kuchyně, najednou tu místo pohotovost paštiky excelová tabulka.
Hele, řekla jsem, ukazujíc na řádky. Sepsala jsem všechno, co sis za poslední dva měsíce ode mě půjčila. Zkontrolujeme? Vejce patnáct kusů. Sedí?
No já to nepočítala špitla, a úsměv se ztratil jak moravské víno na vinobraní.
Já počítala. Cukr čtyřikrát hrnek. Máslo, kafe, prášek do pečiva, citron, cibule. Všechno v pořádku?
Pavla zmlkla. Z jejího pohledu se dalo číst, že mě považuje za totálního barbaře. Jak to, že nejsme po sousedsku?
Spočítala jsem to podle průměrných cen. Fakt, i sleva tam je kamarádská. Celkem je to 950 korun.
Natáhla jsem k ní ruku.
Jakmile provedeme platbu, mouka je tvoje. Klidně ti ji i prosiju, jestli chceš.
Děláš si srandu?! vyhrkla. Ty mi dáváš fakturu? Za sůl a sirky?! To si děláš legraci?!
Ani trochu, přikývla jsem. Když něco vezmeš a nevrátíš, tak je to jako nákup. Prosím, zaplať za zboží.
Ty jsi ale hnidopich! zaječela. Myslela jsem, že jsme lidi a ty škudlilka!
Hnidopich je ten, kdo má na sushi a prosecco, ale žebrá o toaleťák od sousedů, nehnula jsem brvou.
Pavla zrudla jak čerstvě uvařený guláš.
Tak si tu svou mouku klidně strč za klobouk! zaječela a práskla dveřmi. Já tam stála s listem v ruce, ale místo vzteku jsem cítila hlavně úlevu.
Od té doby uběhly dva týdny. Pavla mě ignoruje, v domě mění směr, když mě vidí, a ve výtahu předstírá, že vyřizuje důležité zprávy. Prý si postěžovala domovnici, že tady prý bydlí samí lakomci a podivíni.
A co byste na mém místě udělali vy? Pokračovali byste ve velkorysém půjčování?
