Sklenice mléka
Víš, není to těžké jen pro lidi, co mají těžký život, ale i pro ty, kteří jsou jim nablízku. To už dávno pochopila Věra Čermáková. Osm let dělá pečovatelku v sociálních službách a za tu dobu se pořádně naběhala, zeslábla, občas sekýrovala, hlavně když někdo pomlouval její práci. A kdo jsi, že se do toho pleteš? vyštěkla jednou na zvědavce a dokázala ho tak propálit zelenýma očima pod rezavou ofinou, že přešla chuť na další otázky. Odtud jí říkávali Věra Čuma.
Všechno ty roky Věra sháněla potraviny pro své svěřence, když bylo třeba, uklidila jim byt, a se všemi se dokázala domluvit. Jen jednou z toho byl konflikt, když jí jeden starý pán věnoval čokoládu. Dárečky jsou přísně zakázané, nikdy nic nevzala, ale tenkrát polevila že prý by snad pro Krista pána mohla. Přinesla čokoládu domů, ale když ji chtěla ochutnat, zůstala jí stát v krku. Raději ji dala sousedovic klukovi a příště už odmítla všechno další. Jenže děda si postěžoval na sociálku: Čokolády už jim nestačí, čekají na obálku s penězi Věru chtěli vyhodit, ale nebránila se: Když mě chcete vyhodit, klidně. Jsem taky člověk, ne nějaký rohožka na šlapaní! Jenže ji podrželi ostatní klienti, mezi nimi i Anna Fiedlerová. Věrka ji měla ráda už předtím, ale od toho incidentu ji brala skoro jako sestru, kterou nikdy neměla.
Obě měly dost podobný osud brzy osiřely. Anna byla od dětství na vozíku, Věra navenek zdravá, ale uvnitř úplně rozbitá bolavá duše, pořád dost labilní, i Anna to nechápala. Jediné, co je úplně spojovalo, byla samota obě byly bezdětné. Věra si už zvykla, Anna ale pořád bojovala. Uměla Věru povzbudit, obzvlášť když začala chodit na zkoušky do tanečního kroužku v rehabilitačním centru, připravovala vystoupení. Nejdřív o ničem nechtěla slyšet, navíc farář Lukáš, co za ní o svátcích chodil a vždycky ji chválil za výšivky, říkal, že správná radost je šití ač má Anna prsty ne úplně šikovné, odhodlání jí nechybí. Nejdřív vyšívala ubrousky, šátky, pak si ozdobila lněné šaty barevnými vzory, červenými ornamenty a smaragdovými ptáky. Fungovalo jí to tak pěkně, že šaty odvezli na krajskou přehlídku lidových řemesel a Anna dokonce vyhrála první místo. Poslední den výstavy šaty prodali. Když jí přinesli kulatou částku, Anna volala Věře a rozplakala se první výdělek v životě, netušila, co s penězi.
Netráp se, něco s tím vymyslíme! smála se Věra. Koupíme jiné šaty, budeš mít práci aspoň na dva roky. Aspoň nebudeš myslet na hlouposti
Anna mlčela, ale bylo jí to líto, protože teď často snila o manželovi. Přitom dobře věděla z filmů, jaké to je mít vztah, ale jí nezbývalo než závidět.
Po úspěchu na výstavě jí totiž z centra zavolali a nabídli taneční studio s tím, že by mohla jednou tancovat ve dvojici.
To přece není možné! vykulila Anna oči a položila telefon myslela, že si z ní někdo dělá legraci.
Za chvíli jí zavolali znovu, ať dá tomu šanci. Co když potkáte štěstí! přesvědčoval rázný hlas Margrita Josefovna, vedoucí sálu. Všechno je domluvené, i doprovod vám zajistíme. V naší republice nejsou žádní nešťastníci!
Tak aspoň to zkusím vzdychla Anna.
A fakt, další den přijel zachmuřený řidič, vyzvedl Annu chtěla si nechat účes od Věry, takže jela na lehko, aby se jí nezmačkaly vlasy. V autobusu na ni už čekal její taneční partner Aleš. Při seznámení jen stěží stiskla jeho ruku byl to pro ni zázrak cítit silné mužské dlaně.
V centru pomohli Věra s řidičem Annu vyložit, Aleš si poradil sám. První zkouška? Hrůza potili se, červenali, motali se v krocích, i když šlo jen o jednoduché pohyby. Bylo jim trapně před mrštnou choreografkou, před Alešem i rázovitě působící paní Margritou. A to byl jen začátek. Postupně, měsíce chodila Anna do studia dvakrát týdně, Věra ji nikdy neopustila.
Téměř celou podzim a zimu byla Anna na tanci závislá, dokonce pověsila výšivky na hřebík. Byla to pro ni radost jako práce snů.
Teď zase čekala na Věru, ale ta přišla zachmuřená jako bouřka. Anna ji popíchla: Hele, co je s tebou?
Ale nic zamumlala Věra.
Anna změnila téma: Vždyť jsme ještě mladé, proč bychom si nemohly udělat rodinu?
Ty pořád to samé Já už to zkusila, sedm let v manželství, pak mě muž nechal. Nedivím se mu, byla to moje vina. Jen je škoda, že naši rodiče vnoučat nedočkali.
No, já bych to zkusila klidně ještě několikrát, odsekla Anna.
Aby sis poslechla zase moralizování? A vůbec, dneska se dítě dá mít i jinak
Ale to stojí hromadu peněz!
Prý už to prý hradí pojišťovna
Dobře, to s tebou proberu jindy. V čem pojedeš?
Růžový svetr, šedá sukně!
Aspoň jednou si vezmi koncertní šaty!
Zvyknu si na hlavní zkoušce. V autobuse bych si je ještě zamazala, smála se Anna.
Před generálkou trénovaly dlouho. Doma ji pak Věra svlékla z kabátu, usadila do vany a koupe jí, ať je unavená, jak chce Anna mele o sto šest, jako by se nechumelilo. Po koupeli pomohla Věra Anně přesunout se do kuchyně, naservírovala čaj, sušenky a bonbony, ale Anna ani nevzhlédla náhle se zeptala:
Jaký to bylo, poprvé?
Co jako?
No, s chlapem zčervenala Anna.
To už si nepamatuju
Nevyjímej se, byla jsi dlouho vdaná, a teď tě obchází Karel.
Věra odsekla: Maximálně dva měsíce se po rozvodu pokoušel, pak si našel mladší. Takže závidět není co!
Ale já se Alešovi líbím, zasnila se Anna. Tak se na mě dívá!
Bruneti mají odjakživa slabost pro blondýny. Ale byla bych opatrná, neotevírej si zbytečně srdce.
No ale stejně
Radši pojď na čaj a odpočiň si.
Anna zmlkla, v očích měla smutek. Věra poznala, že je s Annou zase zle, že si zbytečně moc bere k srdci věci, co jí nepatří.
Připomněla jí ode dveří, když se chystala domů: Zítra tě čekám na oběd. Co mám nakoupit?
Anna jen zavrčela: Však víš
Hlavně se pořádně vyspi, zítra máš generálku!
Aničku už chytla kláda a mlčky usínala.
Věra jen prohodila: Takové tancování! Co z toho máš? Raději zbytek myšlenek spolkla.
Na chodníku cítila jinak bude Anně muset najít někoho. To není pravda, že nic neumějí, jsou nešťastní. Brnkala na Věru kvůli invalidnímu Karlovi, neměla jí to říkat
Když odešla, Anna jí to bylo líto. Jenže Věra taky neumí naslouchat Komu to má teď povědět, co ji tíží? Má smůlu, že se neumí vypisovat jako básník, napsala by srdceryvnou básničku! Plačtivě na Aleše myslela, vzpomínala na jeho pěkně ostříhané vlasy a tmavé hluboké oči, ve kterých by se utopila. Jeho silné ruce dřív měla strach tančit, teď měla s Alešem pocit jistoty. Pochvaly od lektorky Šikulka!. Cítila, jak jí to čím dál víc jde, tanec uměla skoro zpaměti a zvyklá už byla jak na Aleše, tak na Věru v hledišti i na elektrikáře v oranžové kombinéze, co něco kutí za oponou.
Před generálkou měla strach co když to pokazí? A hlavně co bude pak, až vše skončí? Uvidí někdy Aleše i jindy než na zkoušce? Pozve ho domů, aby všichni sousedé viděli, že má chlapa? Nebo jí zůstane jen ten tanec? Proto se rozhodla, že udělá maximum, aby příště dostala zase pozvánku na vystoupení.
Ráno rozložila na gauč šaty třešňově fialové, s flitry a kamínky, hedvábné, úplně jí klouzaly z rukou. Představovala si, jak jí to sluší ale bála se, co bude potom. Musí hlavně sledovat Aleše a neztratit rytmus, ať jí nikdo nemůže nic vytknout.
Den utekl. Klíč v zámku přišla Věra: Tak co hvězdičko, připravená?
Snad jo. Ale pořád se klepu!
To je dobře, znamená to, že nejsi ledová socha. Tak pojď, jdeme.
Oblékání trvalo, řidiče požádaly, ať přijede dřív, Anna chtěla šaty obléct mezi prvními aby se otrkala. Na místě cítila, jak na ni všichni civí Aleš v černém obleku s motýlkem a s nějakou ženou.
V zákulisí přijel Aleš k Anně, políbil ji na tvář a řekl: Neboj, to dáme!
Moc to nevnímala, celá plane ve tváři. Přiblížila se k ní Alešova společnice opírá se o hůl.
Nebojte, všechno bude fajn! povídá šeptem.
A vy jste kdo? třásla se Anna, tušila, že se něco děje.
Aleš suše: Anno, tohle je moje žena, Světlana.
Anna kývla, koutkem oka si všimla, že Aleš má na prstě snubák, který dřív nikdy neměl. Najednou je všechno pryč, jako by to nikdy nebylo. Úzkost, hlavně nemůže dýchat, vše se rozplynulo.
Když ji vzpamatovali, dívala se sklíčeně kolem sebe. Margrita Josefovna, tentokrát ostrá jak sušený lusk, sykla: Co jí je?!
Věra rozhodně: Musí domů! Je vyřízená, nevidíte?
Spíš lékaře! A až ji dají dohromady, pak ať vystupuje, nenecháme se jí rozhodit program!
Anna pootevřela oči, ale s nikým nemluvila. Ani v autobuse domů. Jen před domem pošeptala Věře: A kde je Aleš?
Zůstal na zkoušce, bude tancovat starou skladbu. Ty jsi hotová bábovka. Nebuď z toho na větvi! Měl pravdu farář Lukáš. Věra byla ostrá, Anna se urazila.
Doma jí pomohli do postele, ještě v šatech padla přímo na peřinu.
Řidič se poprvé usmál: Tak už toho bylo
Jo, jo, všechno. Buďte šťastný a sbohem! vyhodila ho Věra a sedla si k Anně: Tak co, řekneš, co se vlastně stalo?
Anna dlouho mlčela, nakonec mezi slzami hlesla: Aleš je ženatý
Věra měla co dělat, aby se nerozesmála. Myslela, že se Anně stalo něco hrozného, ale ono tohle.
Cože, to jsi si ho plánovala vzít?
Nech toho, vypadni! odsekla Anna.
Věra seděla dál, ale Anna dodala: Vypadni a už ke mně nechoď. Jsem bez tebe! Jsi zlá Čuma!
Nebyla to velká zlost, jen slabý hlas, co ji vyprovodil. Věra dobře věděla, že Annina slova pramenila z bolesti. Po těch letech si Annu přečetla jako knihu a věděla, že to říká z lítosti, ne ze zloby. Ale i tak to bolelo. Věra si připomněla, kolik pro ni dělala ostatní pečovatelky přišly, za chvíli byly pryč, ale ona u Anny zůstávala dlouho, dělala jí společnost, vařila, uklízela i na víkendy zůstávala.
Díky, Anno utrousila s hořkým úsměvem a došla domů, ale nohy jí podklesávaly. Zítra si vyžádám od ní osvobození, nebo odejdu ze sociálky stejně mě volali do školky, v jeslích jsem už pracovala a nikdo mi tam neřekl nic špatného!
Chtěla vařit neměla sílu, tak jen čaj s buchtou. Byla sama úplně vyčerpaná tím generálním zmatkem celý den na nohou! Její myšlenky stejně pořád směřovaly zpět k Anně Pár dní vydrž sama a budeš zpívat jinak!
Nakonec usnula, ale z klidného spánku ji probudil telefon. Byl to farář Lukáš. Věro, přijďte k Aničce, musí do nemocnice
Věře se skoro zastavilo srdce vzpomněla si, že ve spěchu nechala byt odemčený. Asi je zle. Rychle se oblékla, vyběhla ven, po cestě viděla sanitku co když je to ona?! Před domem policejní auto, farář, sousedky.
Co s Annou? ptala se Lukáše, vypadal ještě vyšší v kulatém klobouku.
Asi otrava Volala mi, že jí je zle, ať přijedu, ale nic víc. Když jsem přišel, ležela bezvládně na podlaze, tablety všude kolem ní. Zavolal jsem sanitku i policii.
Přišel i policejní poručík a zeptal se: Vy jste kdo?
Pečovatelka Teda sociální pracovnice. Co se stalo?
Prý chtěla skončit se životem!
Ale vždyť žije jak anděl!
Někdo ji k tomu dohnal. Vyšetříme to. Máte klíče od bytu?
Ano
Tak pojďte, vypneme spotřebiče, zamkneme a opíšeme. A taky vyslechneme.
Vždyť jsem tu byla sotva před hodinou! Všechno vypadalo normálně.
Takže moc normálně ne. Proto srovnáme vaše a její výpovědi pokud to přežije.
Jen to dořekl, Věře zatrnulo.
Poručík a sousedky došly s ní do bytu. A lednici taky vypnete! řekl policista.
Ale zkazí se jídlo! vyrazila Věra.
Dejte to na balkon.
Když nesla věci na balkon, zahlédla Aniččin mobil. Můžu jí ho do nemocnice přinést?
Všechno zůstane jak je.
Věra splnila vše, jak si přál. Policista zapečetil byt a odvezl ji na stanici, kde vysvětlovala, co se stalo. Po přečtení její výpovědi si poručík oddechl: To je z nešťastné lásky?
No z čeho jiného? Proboha!
Tak to nemusíme tolik řešit. Můžete jít domů.
Nastoupila do taxíku, ale místo domů zamířila do nemocnice. Na příjmu se ptala na Annu Fiedlerovou.
Je to ta s otravou? Teď je na JIPce, dělají jí výplach. Už je při vědomí.
To je štěstí! Můžu za ní?
Kdepak, když budete mít štěstí, pustí vás za tři dny, až ji přesunou. Možná vůbec, máme karanténu kvůli chřipce. Jste její příbuzná?
Kamarádka
To je dobře, ono jsme mysleli, že tady nikoho nemá
A mohla bych jí přinést vozík? Je přece na invalidním.
Žádný strach, máme tu dost kolečkových křesel. Tady máte kontakt, až bude odcházet, dejte vědět.
Doma byla Věra klidnější, ale večer, když bylo v bytě chladno a prázdno, smutnila. Celý večer hleděla do telefonu, ale ten mlčel. Další dny volala do nemocnice, ptala se na Annu, ta se však neozývala. Až čtvrtý den volala neznámá sestra: Jste paní Čermáková? Anna si přeje, abyste ji přišla pozdravit pod okno. Je na druhém patře, třetí okno zleva. Bude vás čekat v jednu.
Nic jí tam dát nemůžu?
Bohužel, karanténa. Ani květiny, ač bylo teď Mezinárodního dne žen.
Nic! Jasné?
Věra k Anně dorazila přesně, ale dlouho v okně nikoho neviděla. Když už chtěla hodit sněhovou kouli, objevila se Anna bledá, slabá, ale s jiskrou v očích. Snažila se říct pár slov, prsty ukazovala na kus papíru: PROMIŇ. Věra zamávala, zamračila se že není zač, ale měla takovou radost, že Anička povolila, že už nevzteká. Když ukázala, že už stačí, Věra gestem přikývla, zamávala, a šla domů.
Cestou rozbředlým sněhem jí došlo, že je kolem všechno úplně jiné celá ulice zalitá sluncem, nad hlavou zlatá báně kostela. Došlo jí, že přišlo jaro, že všechno špatné skončilo s tou bezútěšně dlouhou zimou. Z toho ji přepadl zvláštní klid, cítila se jako nová. Teď už není proč být na dně! zamrkala slzami radosti a v duchu si zanadávala: Ta Anička je ale potvora! No, prostě koza!”
