Na chalupu na vesnici jsme si tentokrát přivezli z Prahy našeho kocoura Bohumila. Na vesnici už bydlel jeho rodný bratr Radovan. Radovan dostal přezdívku pro svoje vypoulené oči, které měl snad ještě větší než čerstvá vejce z místního chovu. Na vesnici si prostě s přezdívkami neberou servítky.
Zpočátku to neměl Bohumil vůbec lehké. Přestože není žádný obr, Radovan ho hned začal komandovat. Odháněl ho od žrádla a u toho syčel, jak zlé jazykové na politické debatě v České televizi.
Jednoho dne udělal Radovan klasickou chybu místního sígra uvěřil, že je nesmrtelný, a pustil se do Bohumila přímo otevřeně. Bohumil se od něj znuděně odháněl packou, a v tom mu omylem přistál hák zprava Radovana jsme pak museli tahat z popelnice na dvoře.
Tak naprosto omylem a neohrabaně, jako snad vše v jeho životě, se Bohumil vyšvihl na vrchol místní kočičí hierarchie.
Na vesnici se na kočky dívají čistě prakticky: Bohumila od práce na poli zachránilo jen to, že byla zima a žádná myš nebyla vidět. Krmení je tady spíš inspirativní proces než pravidelný rituál. Bohumilovi chvíli trvalo, než si zvykl, protože ve městě jedl z porcelánu v přesný čas a ke stolu ho zval domácí sluha.
Stres udělal své a velmi rychle se v Bohumilovi probudily dávno zapomenuté lovecké sklony. Nejednou jsem ho v noci načapal, jak stojí na sporáku s čumákem v hrnci. Radovan, kterého nechali na stráži na stoličce, zběsile syčel, aby bratra varoval před mým příchodem. Bohumil otráveně otočil hlavu směrem ke mně a zamňoukal na bratra: Toho se neboj, ten je náš. Kdybys viděl, jak si v noci potajmu sahá na šunku v lednici.
Jednou jsme usoudili, že Bohumil je už dost odvážný, a vynesli jsme ho ven do sněhu. Když se na nás otočil, měl celou tlamu bílou a v očích výraz hluboké životní hořkosti, úplně jako ve slavné scéně s Al Pacinem ve filmu Zjizvená tvář. Od té doby jsme ho už ven radši nepustili.
Jednoho večera k mému synovi Jakubovi přišli vesničtí kamarádi. Všichni jsme se usadili v malé obývací místnosti a já dětem nahlas četl Erbena, Svatební košili. U pasáže, kdy macecha proměněná v černou kočku klape po podlaze drápy, se s hrozivým zavrzáním pootevřely dveře do obýváku a dovnitř nakráčel Radovan.
Na naši smůlu ho Bohumil naučil svůj kousek otevírání jakýchkoli dveří packou. Obývák byl sice malinký, ale nám s dětmi se povedlo rozprchnout do všech stran. Jednoho z kluků jsme pak lovili z otevřeného okna, než ho stihla od pádu zachránit babička, která ho vždycky poctivě sytila svému.
A ještě jedna věc: Radovan je naprosto, dokonale černý. Uznejte sami, kdy naposledy na dnešní děti udělila česká klasika takový dojem?
