Představ si, že už třetí den se kolem Janičky motá půlka školy. Holka má pověst školní vědmy a psycholožky, za kterou si chodí pro rady starší i mladší. Chytali ji na chodbě před záchodem, přisedali si k ní v jídelně, nosili jí Studentskou pečeť, úkoly na zkouknutí a další úplatky, které ona ale vždycky s úsměvem odmítla.
Líbí se mi Tomáš z 5.C. Myslíš, že bychom spolu jednou mohli mít rodinu? vytáhla na ni jednou spolužačka Markéta.
Nevím, jestli ti to mám doporučovat, zamumlala Janička a ukousla kus rohlíku. Ten Tomáš sice vypadá jako hotovej andílek, ale doma ho viděla sousedka hrabat se v nose. Jíst to, co tam najde, mu jde nejlíp, takže hlad mít asi nebude nikdy, ale tím to tak končí. Proškrábe se celým životem.
Fuj, to je nechutný! A co Honza? Učí se na samý jedničky a začal hrát na kytaru! zářila Markéta.
Honza je krutej na kočky. Uváže jim na ocas plechovku a pak je honí po dvorku. V dospělosti bude pěknej prevít a navíc začne pít.
Proč si to myslíš?
Znáš nějakýho střízlivýho kytaristu? A vůbec, je ti na takový věci brzo, užívej života, kluci neutečou. Radši si oprav matiku a kousání nehtů nech, nebo chytneš roupy.
Přisedl k nim Pavlík ze 4.A. Já nemám žádný kamarády. Všichni se mi smějou, že jsem tlustej, a nikam mě nezvou, povzdechl si a odstrčil Markétu, až sjela na druhý konec lavice.
Ve středu začíná zápis na judo. Přihlaš se u tělocvikáře. Sice tě to nijak zásadně nezeštíhlí, ale aspoň ti přestanou nadávat. A budoucí ženu bys neměl tak brutálně odstrkovat.
Když se Janička odlepila od stolu a zamířila s tácem k okénku, postávala tam učitelka zeměpisu. Jani, hele, myslíš, že na autoškolu mám jít tenhle nebo příští rok? nenápadně se zeptala.
Paní Nováková, na to, abyste chodila do autoškoly, potřebujete mít auto, ne dědečkovu Škodu 120. Chápete rozdíl?
Možná cháp no jo, asi jo
Janička protočila panenky. Radši tu paštikárnu prodejte, za ty peníze si kupte kolo a nějaký normální šortky. Do práce vás stejně za dva měsíce dovezou. A když už, rovnou si vybavte hypotéku úroky jsou teď mňamka a bydlet s rodiči v pětatřiceti není zrovna supr. To vám povídám jako někdo, kdo ví.
Se zatajeným dechem ji sledovala celá jídelna, než Janička zmizela na pracovní činnosti. Za čtyřicet minut, kdy ostatní holky žasly nad střihovou linkou a učily se navlékat nit do šicího stroje, Janička zašila otlučené džíny, zúžila sukni a háčkovala ponožky pro paní učitelku, protože těhotné musí mít nohy v teple. Paní učitelka se sebrala, šla si do lékárny pro test a druhý den donesla do třídy bombový čokoládový dort. Chválila Janičku až do nebe.
Doma dělala Janička samé podivnosti mamku peskovala za koupené mleté a místo Netflixu nebo Youtube vzala do ruky Tři mušketýry. Do toho si polohlasem povídala s někým neviditelným. Táta na ni koukal přes monitor, až mu řekla, že už zase sedí shrbený, a že by měl radši vyprášit koberec místo koukání po nějakých pochybných stránkách.
Mezi kantory to vřelo, vedení školy vystresované, svolali kvůli ní dokonce sezení se školní psycholožkou a ředitelem v čele.
Janičko, neubližuje ti někdo ve škole? začala doktorka s brýlemi a moderním účesem.
Vadí mi, že škole nacpalo město pár milionů a my máme v tělocvičně akorát starého kozu a dvoumetrové lano, opáčila Janička.
Otočili se na ředitele, ten beze slova zmizel pootevřeným oknem.
Nemáš kamarády?
Kamarádství je celkem pofidérní věc, zamyšleně kroužila copánky mezi prsty. Dneska spolu závodíte v honěné, zítra u tebe kámoška myje nádobí a ty vyplňuješ daňové přiznání.
Cože, daně? Nádobí? Kdo ti to říkal?
Moje kámoška.
Tak přiveď tu kamarádku sem.
Ale ona už je tady, prohlásila Janička úplně klidně. To vyděsilo úplně všechny.
My ji ale nevidíme. Jak se jmenuje?
Růžena Pavlová.
Prosím?! Kolik jí je?
Sedmdesát.
A co ti vypráví?
Že se má čistit zuby od dásní, že pes na našem dvoře není zlej, jen je vystrašenej a má hlad, že se nemá zapomínat na příbuzné. A ještě jednu věc vám špatně spočítali daň z nemovitosti za posledních pět let. Jeďte na katastr a nechte to přepočítat podle tržní, ne podle odhadní ceny.
Psycholožka si psala poznámky a tuto poslední větu si dvakrát podtrhla.
Nakonec zavolali rodičům, co byli celou dobu v práci.
Počkejte! To je přesně jméno mojí mámy! Ta umřela před deseti lety! ozval se z telefonu vyjevený táta.
V kabinetu to zasupělo a někdo začal šeptat modlitbu.
No, deset let a nikdo ji ani nenavštívil. Tráva přerostlá, plot padá, zamumlala Janička uraženě.
No jo, chtěl jsem, ale nikdy není čas huhlal táta.
Schůze skončila.
Druhý den vyrazili všichni na hřbitov. Janička babičku nikdy nepoznala, slyšela o ní jen z kusých tátových historek. Hrob hledali dost dlouho, mramorových desek přibylo a z borovicového hájku byl dávno mrazivý špalek. Přivezla kytici žlutých tulipánů a dala je do půlitru od limonády. Táta upravil plot, máma vyrvala plevel.
Tati, babička říká, že jsi dobrý člověk, jen ses zahrabal v práci a internetu a nemáš na nic čas ani na mě, zašeptala Janička.
Táta se začervenal, mlčky přikývl a pohladil holku po hlavě i fotku babičky na náhrobku.
Slib nám, že to napravíme, poradil. A Janička dodala: Teď už bude mít babička klid, nebude za mnou chodit, i když mi bude moc chybět. Byla hodná, vtipná a moc chytrá.
To jo. Opravdu viděla lidem až do duše. Neříká ti ještě něco?
Jo! Prý je tvoje okurková dieta úplně k ničemu. Jestli chceš zhubnout, začni chodit do fitka. A že jsi si neměl zřizovat spořicí účet v eurech měl sis to pořádně propočítat. A ohledně toho levnýho betonu, co jsi kupoval na základ pro pergoluTáta se rozesmál, poprvé po dlouhé době upřímně a nahlas. Máma shodila z ramen poslední smítka zeminy a chvíli jen tiše stála. Nad hřbitovem zvonily kostelní hodiny a vypadalo to, že se i slunce na okamžik protáhlo mezi mraky, jako by na staré fotografii babičky.
Janička stiskla tátovi a mámě ruce. Příště sem přineseme čerstvé koláče. Babička je prý má ráda třešňové. Táta přikývl, mámě zvlhly oči.
Když odcházeli mezi stíny cypřišů, Janička se ještě otočila a v duchu poslala babičce poslední pozdrav. Ve větru zašustilo listí, jedna žlutá tulipánová okvětní plátka spadla do trávy. V tu chvíli Janička věděla, že některé věci mezi nebem a zemí se nikdy úplně nevysvětlí ale někdy stačí udělat jen malý krok navíc, abyste někoho nechali v klidu odejít a vlastně ho tím přivedli zpátky k sobě.
Toho večera se po dlouhatánské době doma všichni spolu smáli, pekli koláč a povídali si až do noci. A Janička? Ta si poprvé v životě připadala docela obyčejná a přesto výjimečně šťastná.
