Maminka Katka
Co tu tak šploucháš? Samá voda a venku je stejně mokro! Ještě si k tomu usazuješ vlhko i tady na lavičce!
Statná žena, veliká skoro jako dům, si sedla vedle mě na lavičku.
Dneska je horko! A ráno schválně pršelo. Teď je tu jako v páře. Půlka dne a já už jsem celá jako utopená!
Žena vytáhla z kabely petku s vodou, chvíli zápasila s víčkem a pak ji odšroubovala.
Dáš si? natáhla mi lahev. Prý když člověk pije vodu, tak se uklidní. Mě to ale nefunguje. Vypila bych celou studnu a stejně nic.
S hrůzou jsem na ni koukala. Za co mě ještě trestají? Čím jsem si to zasloužila? U všech starostí navrch ještě tohle!
Nikdy jsem neměla ráda tlusté lidi. Uváděli mě do smutku. Jak se tak někdo může nemít rád? To už je tak těžké aspoň trochu cvičit, míň jíst a pamatovat, že kolem jsou i jiní? Prostě to není hezký! Ty faldy, velké oblečení, pot, pach… Fuj! Vzpomněla jsem si, jak jsme s holkama byly v lázních a v bazénu byla podobná žena.
Do bazénu nejdu, holky! Dneska toho bylo dost! zvedla se tehdy Lída, má nejlepší kamarádka, a protáhla své opálené, dokonalé tělo. Cvičení dvakrát denně, osobní trenér, všechno.
Proč? Chtěly jsme tu být celý den.
Snad ne s támhletím?! ušklíbla se Lída a ukázala za sebe. Já to nemůžu ani vidět, natož sedět vedle. Je mi z toho zle.
Co řekla dál si radši nepřipomínám, ale musela jsem přiznat, že jí částečně dávám za pravdu. Nemůžeš se o sebe aspoň trošku starat? Ať radši zůstane doma, když se sebou nic nedělá.
A teď tady sedím s paní, která je nejmíň třikrát větší než ta z bazénu. A ona pořád něco povídá! Ale mně nezbyly síly vstát z lavičky. Už jsem tu strávila hodiny nejdřív jsem brečela, teď už jen zírala do zdi. Kam bych šla, když nádraží bylo jediné možné místo? Najednou jsem se zaposlouchala.
Jsi moc hezká! Nemáš kufr, ani tašku. Ty nikam nejedeš. Někoho čekáš, nebo nemáš kam jít?
Odtrhla jsem oči od zdi a podívala se na ni.
Dobrý, kulatý obličej, tváře jak jablíčka, široký úsměv ten ale zmizel, když jsem vzlykla a rozplakala se naplno. Proč jsem se k ní přitiskla a nechala se objímat? Vůbec nevím. Ale cítila jsem vůni květin, žádný pot. Napadlo mě, jestli si do té blůzy nevyprala v bylinách, tak krásně voněla. A najednou jsem si uvědomila proč. Stejně voněly maminčiny ruce, když jsem byla malá. Maminka zemřela, když mi bylo pět, a tahle vůně mi ji připomněla tak, že mě to zabolelo.
Co se bojíš? Někdo ti ublížil?
Nejdřív jsem zavrtěla hlavou, pak kývla.
Taková pěkná holka, že se najde někdo, kdo tě trápí! otrhla z kabely ubrousek s chlebem a velké červené jablko. Tady! Jez!
Rozbalila sendvič a jeho vůně mě sevřela v břiše. Nejedla jsem skoro den a neměla už ani korunu.
Drž! Je to šunka, kuřecí, moje domácí. Jez! Jsi vyhublá, až to bije do očí!
Já maso nejím… pošeptala jsem a otřela si ústa.
Cože? narvala mi sendvič do ruky a rozpůlila jablko.
Nic…
Dívala jsem se na ty ruce, nehty bez lakování, a jedla tak, že jsem nad sebou div nepoznala. Bylo to tak dobré, až jsem skoro zasténala.
Chutná, že? Vidíš… A zapomeň na všechny ty blbosti!
Žena se zavrtěla, usadila se lépe a podívala se na mě, jak už koukám na druhý kus chlebíku.
Jez, jez, a pak vyprávěj, co tě potkalo, že tu sedíš sama, bez peněz a bez věcí…
Jen jsem kývla a zase mi vyhrkly slzy.
Počkej, nebreč. Nejprve všechno pověz pak budeme brečet, a možná třeba i smát.
Moc jsem toho říkat nechtěla, ale jinak to nešlo. Byla to moje bída, svět jiný jsem neměla.
Z domova jsem odešla předešlý večer. Vlastně utekla, když mi otec řekl, že nejsem jeho a že teď bude mít vlastní dítě. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit. Muž, který mě vychovával, pro kterého jsem byla dcera? A teď nejsem nic! Nikdy nedal najevo, že nejsem jeho.
S otcovou novou ženou, Ilonou, jsem cestu taky nikdy nenašla. Byla ode mě sotva o pár let starší. Už když se poznaly, jsem věděla, že klid skončil.
Narážky, žalování, slzy… Všechno, jako v laciném románu. Ale co jsem zmohla. Byla jsem zvyklá, že táta chrání. Příliš pozdě mi došlo, že všechno je jiné…
Poslední kapkou byl rozhovor v pracovně, dokumenty na stole, slova, která mi úplně podrazila nohy. Nejsem dcera, jen adoptovaná, když mi byly tři měsíce. Na mámu se už nezeptám…
Seděla jsem půlku noci se skleným pohledem, a ráno prostě vzala bundu a šla. Kam, proč netušila jsem. Nádraží mě napadlo v polospánku. Mobil byl vybitý. Kamarádky žádné opravdové, stěhovali jsme se pořád, a ty nové by mi stejně nepomohly. Všechno u nich bylo Miluj sebe, na ostatní kašli!. Takový malý čertík z animáku, kterého jsem až nosila na klíčence.
Žena mě poslouchala beze slov. Když jsem skončila, vytáhla z tašky krabičku kapesníků.
Utři si oči.
Pak sáhla ještě hlouběji a vytáhla ošoupanou peněženku.
Tak poslouchej, děvenko. S tátou ještě třeba bude řeč, ale to nespěchá. Máš mobil?
Ne, vybitý.
To je potěšení… Tady, vezmi tohle.
Podala mi starou tlačítkovou Nokii.
Co koukáš? Není moderní, ale mě vyhovuje. Dcera mi ji koupila. Velká písmena, dobře slyším. Zavolej domů, nebo aspoň napiš esemesku, že jsi v pořádku. Ještě tě jako rodiče bude shánět, to nepotřebuješ.
Pozorovala mě, jak píšu, pak se zvedla, uhladila pomačkanou blůzu zvlhlou mými slzami.
Říkej mi teta Katka. Bydlím u Plzně, na kraji vesnice. Pojedeš se mnou domů? Přespíš, než se rozhodneš, co dál.
Proč mi pomáháte?
Usmála se, pohladila mě po bradě.
Protože cizí děti neexistují. Každé dítě potřebuje, aby ho někdo ohlídal.
Ale už nejsem dítě…
Jsi. No tak, vstávej musíme koupit lístek na vlak, jinak pojedeme až dalším.
Tak jsem se dostala k tetě Katce do jejího domu na malé vsi.
Cestou se už nevyptávala. Později mi vysvětlila, že některé věci chce člověk vyprávět až později.
Do duše se nemá hrabat bez citu někdo zvládne hned, někdo až časem. Každého bolí jinak.
Vlakem jsem usnula a probudila se až, když mě teta Katka lehce zatřásla:
Vstávej, holčičko, jsme tu!
Na nástupišti nám zamávala vysoká žena a běžela k nám.
Mamko Katko, už podruhé čekám na vlak! Báli jsme se, že nedorazíš! Jak je Nině?
Dobrý, už jsem je hezky ubytovala. K doktorovi půjdeme za dva dny.
A co ten mladý doktor?
Říkal, že pomůže. Je sice mladý, ale vypadá rozumně.
A tahle děvče? pohlédla na mě s otázkou v očích.
Míň se ptej, Světlano. Přijely jsme z cesty, jsme hladové.
No tak, pojďte.
Jejich stará felicie mi přišla zábavná a usmála jsem se.
Co? To je airbrush! Dělal bráška Saša.
Airbrush, to znám, poznamenala jsem při pohledu na nakresleného kocoura.
Mamko Katko, kde jsi vzala tak chytrou holku? Světa mi podržela dveře.
Na nádraží, stejně jako tebe.
Světa pokrčila rameny, přisedla. Ty umíš kreslit?
Jo, skončila jsem ZUŠku.
Paráda, to Sashovi povíš, učil se sám.
Fakt pěkně maluje!
Dozvíš se u nás ještě víc, pojď.
Světa řídila svižně, na každé zatáčce mi cukla ramena.
Nepřeháněj to, Světo, chechtla se Katka dozadu. Já už jsem zvyklá, ale děvče nová.
Neubude jí, Světla zabrzdila před vraty velikého domu. Jsme doma!
Kolem vybíhaly děti. Zírala jsem ohromeně.
Všichni moji, usmála se Katka a ztěžka vystoupila. Ale neboj, sama bydlím. Děti jsou vždycky nablízku, doma je u mě pořád plno. Jdeme, nestyď se.
Chvíli mi trvalo zorientovat se, kdo ke komu patří. Světa mi pak vyložila, jak to vlastně je.
Podél ulice tu máme Zinu, Míšu, Nastenku s rodinami. Pak Olinka a Věrka na druhé straně, Olinka má dvě děti, Věrku jsme vdanou měsíc. Já bydlím na konci se Sašou a Ninou. Ta má chlapečka, Jaromírka, se srdíčkem, musí na operaci.
Já už se v tom ztrácím.
To bude dobré, zvykneš si. Je nás moc.
Teta Katka je vážně hrdinka, tolik dětí!
Světa se zasmála:
Ona nás nerodila. My jsme všichni “ztracenci”, jako ty.
Zarazila jsem se.
Jakto? Vzala vás k sobě?
Jo. Rodiče jsem měla alkoholiky, dětství si moc nepamatuju. Prý lidská mysl bolest vytěsní, abys to přežila.
Dissociační amnézie.
Co?
Ztráta paměti.
Kde ses to naučila?
Chtěla jsem na psychologii. Hodně jsem četla. Je to zajímavé.
Proč jsi nakonec nestudovala?
Dva roky jsem byla nemocná. Záda, operace. Táta platil studium, teď už ne.
Co bylo s tou rodinou?
Mamka mě bila, sousedi to hlásili, ale nikdo nepomohl. V třinácti jsem utekla. Teta Katka mě našla na nádraží, dala najíst, přijala mě.
Takže úplně jako já… pousmála jsem se.
Má zvláštní talent najít takové ztracené. Udělala ze mě segru a Sashu brášku toho měla ještě jako mimino. Všechno kolem nás zařídila, aby měl kde žít…
Má teta Katka nějaké vlastní děti?
Ne. Všimla sis, proč je tak silná?
Myslela jsem… že ráda jí.
Ne, má cukrovku, dlouhodobou. Srdce jí taky moc neslouží. Diagnózy tajila, než už musela ležet. Její sestra je doktorka, držela ji doma, jak to šlo.
Světa se posadila blíž a šeptla:
Byla v mládí fakt krásná. Dost mužů ji chtělo. Chtěla být doktorkou, nevyšlo to napoprvé a znala se s chlapem, co ji pak vzal. Nakonec s ním utekla ale byl brutální. Utekla zpět domů, starala se o rodiče, ti jí odešli hodně brzo. Zůstala sama. Po tom všem už nemohla mít děti. Moc se trápila.
Odmlčela se, utřela si oči.
A pak přišla první Zina, za ní další… Máma říká, že nás nikdy nehledala, ale my jsme našli ji. Každému pomohla. Všichni, co prodávají dům na vísce, nejdřív přijdou za ní, jestli někdo z nás nemá zájem. Nemá ani už spočítané, kolik papírování za všechny roky udělala…
Jak má na to peníze?
To je zajímavé. Něco stát přispívá, když máš děti v péči, v domech zrušené rodičovství. Soudy zná už z paměti! Ale hodně pomáhá Pařík.
Kdo je Pařík?
Přibyl k nám po Ziné. Měla ho v Praze na ulici. Utekl z domova, zanedbaný a nemocný. Lidé se ho báli. Ale ona se ho ujala, nehnul se od ní na krok. Ohlásila to policajtům. Další den přijel jeho táta.
A dál?
Byl bohatý, majitel firem. Dům jak zámeček. Pařík bydlí u nich, má zdravotní sestru, osobní ochranku a je v pořádku. Jak mohl utéct? V Praze byli u doktora a prostě zmizel. Máma na něj působí zvláštně, uklidňuje ho. Táta mu moc pomáhá, nám taky je to jako pohádka.
To je… úžasné! Jako bys popisovala seriál.
No právě! Ale je to náš život. Bez mamky Katky bychom tu nebyli, nelze spočítat, kolika dětem pomohla.
Domů jsem šla okolo, když Světa zamířila uložit syna Vojtu. Kuchyň byla útulná, záclony pošitý modřinkami a kopretinami.
Ta výšivka je nádherná.
Jsou Vikušky, dcerky. Každé dítě mám jinou. S Vojtou jsou máky, pro Lízinku kopretiny. Máma mě naučila vyšívat, když mě sem přijala. Tobě už je dobře, viď?
Já šila, když jsem byla v porodnici na rizikovém. Musela jsem tam být dlouho, aby se o mě báli.
Najednou jsem poznala, co je to být v rodině, sedět u stolu, kde se všichni smějou nebo hádají, kde život prostě běží.
Nenápadně mi ukápla slza do talíře.
Ale no tak! Světa mě objala, podala mi utěrku. Teď už jsi doma. Nikdo ti neublíží.
Poprvé jsem se někomu svěřila opravdu do detailů. Teta Světa mě vyslechla, jen tu a tam se zeptala.
Poslouchej, řekla pak, na tátu se nezlob. Žil roky přesvědčený, že děti mít nemůže, teď se to změnilo a zvládnout radost umí málokdo.
Už udělal test otcovství? hlesla jsem.
Tipovala jsem si to. Lidé, co jsou zvyklí mít vše pod kontrolou, reagují někdy tvrdě. Nakonec ale možná pochopí.
Světa začala mýt nádobí.
Někdy je radost moc velká a člověk dělá hlouposti. Ninuška, když jí Seman pomohl k novému domu, slavila tak, že jsme ji museli hlídat. Pak zjistila, že je těhotná a museli jsme ji zavřít doma, aby přestala pít. Teď má Jarka, srdíčko není v pořádku, ale bojuje.
Do kuchyně nakoukla malá Irča, zavolala si mě babička. Objala jsem Světu.
Děkuji vám! Tohle je divné tolika cizích a vlastně jste si bližší než v rodině…
To je rodina podle duše, Kiruško. U nás je doma každý, kdo chce. Krev není všechno.
Táta si pro mě přijel a nevěděl, kam s očima. Netušila jsem, že teta Katka ho navštívila a hodiny mu domlouvala. Výsledek stál přede mnou a prosil, jestli se nechci vrátit.
Ne, tati. Promiň. Ale bude nám takhle líp. Nechci překážet vám.
Můžu ti platit byt ve městě.
Podívala jsem se po Katce a kývla.
Pomůžeš mi do začátku? Nastoupím do práce, přejdu na dálkové. Musím se postavit sama.
Nepotřebuješ, já to zvládnu.
Ne, tati. To já musím zvládnout.
Protože mi nevěříš?
Ne. Protože je to správné. Vždycky jsi mě učil spoléhat na sebe. Teď je čas to dokázat.
Táta mi zaplatil školu. Dostuduji a stanu se známou dětskou psycholožkou v Plzni. K otci budu jezdit málokdy, ale ne z trucu jen proto, že nově nabytá rodina mi bude bližší. Když teta Katka onemocní, hned přestěhuji se za ní a pečuji o ni. Půl roku bude nejtěžší i nejšťastnější částí mého života. Když se Katka postaví na nohy, Sascha a Ruslan jí u branky domu postaví lavici a ona tam bude sedět a smát se vtipům vnoučat:
Tak co, babi, jaký že máš trůn? Výborný, co! Královno, nedáš si čajík?
Děti za ní budou běhat, volat ji do rozhodcování hádek, chlubit se góly. Vrátím se do města, až bude jisté, že teta Katka je v bezpečí.
A když se budu vdávat, první přijde do pozvánky právě jméno:
Maminko Katko, budeš tam se mnou?
Navždycky, děvčátko moje, navždycky…
