To je dítě Pavla…
Tenhle příběh se stal nedávno v Brně, ve vkusně zařízeném bytě ve čtvrtém patře panelového domu. Žila tam sympatická, pracující důchodkyně, osamělá žena jménem Miluše.
Její život plynul bez většího vzrušení. Důchod, práce, kamarádky, občasné výlety za vnoučaty a pravidelná pomoc její nemohoucí matce, která bydlela o dvě ulice dál, v bytě bez výtahu.
I tehdy to byl den jako každý jiný.
Ráno Miluše zavolala mamince a zeptala se, jak se má.
Měla volno. Jako penzistka pracovala na směny v soukromé poliklinice brala hovory od pacientů a zapisovala poznámky. Teď, když měla volno, chystala jídlo a chystala se zase za matkou dennodenní rutina, kterou vykonávala s povzdechnutím.
Dojít dvě ulice, žádný problém. Uvařit? To taky ne, matka má zbytek včerejšího bramborového guláše, k tomu štrůdl. Ale páté patro bez výtahu? Ach jo!
A ty stále stejné stížnosti na bolístky vyslechnout Všechny příběhy o vývoji bolestí, každé ráno nové příznaky, pochyceno od sousedek nebo z televizních pořadů na ČT.
Ačkoliv Miluše byla čtyřicet let operační sestrou, její rady maminka vždy rozporovala. Co ty o tom víš! Jen děláš k ruce, operace, pche!
No co, další normální den.
A ještě je třeba nakoupit. Vzala pytel s odpadky, postavila ho do předsíně a šla k zrcadlu, aby se trochu upravila. Na svůj věk vypadala dobře jen pár vrásek kolem očí, pěkné světlé krátké vlasy a výrazné náušnice. Tváře lehce povadlé, ale to k věku patří.
Mamince vezmu žitný chléb a máslo, pomyslela si, když jí v ruce zůstal tužka na rty v tom zazvonil domovní zvonek.
Panelák měli s videotelefonem. Kdo to může být? Snad sousedka paní Marta? Občas ji zvala na kávu.
Aniž by odložila rtěnku, otevřela dveře.
Před ní stála světlovlasá dívka s culíkem, v pruhovaném tričku, dlouhém svetru a džínách, batoh na zádech. Miluše si dobře pamatovala jen detail: dívčin obličej a miminko v hnědé dece v jejím náručí.
Oči napjaté, tváře sevřené, rychlý krok k Miluši, rázné podání klubíčka a krátké:
To je pro vás!
Miluše automaticky chytila dítě. Cítila jeho tíhu, pohlédla dolů… Proboha, vždyť je to opravdu miminko!
Než stačila zareagovat, dívka už sbíhala schody.
To je dítě Pavla, já musím do školy ozvalo se ještě spěšně, než dívka zmizela za rohem. Dveře dole práskly.
A bylo ticho.
Miluše stála v předsíni, nepřišla jí ještě na mysl odpověď na otázku: proč jí to dítě dala? Čekala, jestli se dívka vrátí.
Pohlédla na svůj sáček s odpadky. Musím ho vzít, až půjdu k mámě, napadlo ji pro okamžik zapomněla na dítě.
V koutě předsíně spatřila dívčin igelitový pytel, nevěděla, kdy ho tam odstavil.
Až za pár minut jí došlo: to není návštěva, to není kamarádčina dcera, to je opravdu opuštěné dítě. A to slovo… Pavla?
Dítě položila na pohovku a rozbalila deku vidí maličské nemluvně v béžovém úpletu s dudlíkem ve tvaru žabky, nejvýš měsíční.
No no, drobečku, pohladila miminko po hlavince, miminko krátce zamrkalo a znovu usnulo.
Odpovědi možná leží v tom balíčku Miluše tam našla dvě lahvičky, krabici s dětskou mléčnou výživou, balík plínek a pár věciček.
Ještě chvíli doufala, že dívka zazvoní, přijde si dítě vzít, omluví se, den bude pokračovat normálně: odpadky, obchod, matka…
Nakonec skončila úpravu obličeje a stále se dívala z okna.
Ale dívka se nevracela.
Za chvíli se miminko začalo ošívat a poplakávat, konečně i Miluše musela konat svlékla mu obleček, pod ním body a košilka.
Holčička.
Teď na ni dolehl strach. Miminko jí někdo nechal! Co když je to opravdu Pavlovo dítě?
Vždyť syn měl Miluše taky jen jednoho, jmenuje se Adam ženatý, bydlí ve Zlíně s rodinou a dvěma dětmi, manželka Lucie. Manžel Milušin umřel před pěti lety.
Nic tu nesedí… Do náručí se jí však začala derout stará péče. Vypnula rozum, v ruce jistě vyměnila plínečku, přebalila malou a sáhla po krmné směsi.
Zazvonil telefon.
Proč tak dlouho nezvedáš? Maminka.
Ale, mami Co potřebuješ?
Už jsi v obchodě?
Ještě ne.
Potřebovala bych hrušky. Ale ne ty naposled, ty předposlední. Byly sladké, malé s červeným bokem…
Miluše přikyvovala do telefonu, popisovala, že si vzpomene a ubezpečila, že koupí, mezitím miminko poplakávalo v náručí.
Po hovoru ji napadlo: měla by přece zavolat Adamovi. Teď je konec května byl v srpnu na služebce v Olomouci mohl se vydávat za Pavla?
Do hrnce kapek mléka se dotkla rukou, bylo moc horké rychle ochladila lahvičku pod vodou, unavenou rukou držela holčičku.
Tolik let, co v rukou nedržela dítě Co má teď udělat? Volat policii? Ale co když je to Adamovo dítě? Přiostřilo by to rodinnou situaci.
Po krmení dívka usla, Miluše přenesla miminko na pohovku a vytočila Adamovo číslo bylo mimo provoz.
Nechce mu hned komplikovat život, ještě má čas, možná se dívka vrátí. Opravdu nevypadala na sociální případ, spíš studentka, hubená, nervózní.
Matce o tom, že má doma dítě, říkat nemohla poslouchat celodenní lamentace by nezvládla.
Zavolala vnukovi Tomášovi zjistila, že táta má práci někde na severu Moravy, kde není signál, teprve pozítří bude doma. Lucii prý volal, všechno v pořádku.
No to mě teda taky mohli dát vědět bručela Miluše, byla nervózní, ale chápala, že Adam nemá povinnost maminkám hlásit všechny své cesty.
Zavolala proto i snaše, aby Adam večer zavolal jí.
Něco se stalo? vyptávala se Lucie.
Ne, jen moc potřebuji jeho hovor, prosím tě
Lucie tedy slíbila.
Své matce ovšem zalhala. Mamko, zvrtnula jsem si kotník, nepřijdu dneska, ale máš ještě boršč i chleba.
Maminka si povzdechla, párkrát ještě volala, že za ní chce přijít (ale těch pět pater!).
Když to z ní spadlo, svlékla bílé kalhoty, dala si domácí šaty, sedla si k holčičce a přemýšlela. Proč ji nepředala policii? Hlavně strach o syna, kdyby to opravdu bylo jeho dítě. Navíc teď by se jí nechtělo do stanic vypisovat protokoly a vysvětlovat.
Především měla dojem, že mladá dívka ji upřímně poprosila o pomoc. Když si představila její pohled, srdce jí sevřelo.
Musela s někým popovídat. Zavolala kamarádku Hanu.
Hani, ani nevíš, co se mi stalo. Přinesli mi miminko!
Haně to zas tak šokující nepřišlo, začala analyzovat situaci a přislíbila, že přijde večer.
Bez stresu, Milu, zjistíme to. Neudělejme nic unáhleně
Myslíš, že nemám volat policii?
Ještě chvilku počkej. Musíme zjistit, jestli tu nějaký Pavel v baráku bydlí.
Panebože, Hani, ale jakého Pavla?
Otců! U vás není v domě nějaký Pavel?
Těch bytů je přes padesát, jak bych to zjistila? Myslíš, že spletla patro nebo vchod?
Možnost je.
Celý zbytek dne Miluše věnovala dítěti. Načetla si pozdě večer na internetu co a jak, masírovala bříško, krátce koupla, přepudrovala, zpívala ukolébavku.
Maminka telefonovala, starala se o její kotník, Miluše slíbila, že druhý den už opravdu přijde.
Večer přišla Hanka, hned se pustila do pátrání, obcházela sousedy v patře kvůli dopisu pro Pavla. Bez mluvení o dítěti.
Máme to! přiběhla s úsměvem.
Tiše, spí.
Klid, drobotina v tomhle věku spí vždycky Hele, opravdu tu na šestém žije nějaký Pavel, mohl by to být ten pravý.
Myslíš, že si spletla patro nebo vchod?
Jsem si jistá! Pojď za ním.
A co když to nebude jeho?
No, tak aspoň zjistíme pravdu.
S dětmi samozřejmě ne do výtahu, potichu vyšly schody a zazvonily.
Kdo je tam? ozval se starší hlas.
Hledáme Pavla, oznámila Hanka.
Dveře otevřela malá shrbená paní, zavedla je do bytu:
Pavle, zase za tebou někdo jde!
Z pokoje vyšel mladík, trochu unavený, nakrátko ostříhaný a fousatý.
Dobrý den, to vám nesu ten tablet?
Tablet ne, jsme tu kvůli jinému vaše dítě je najednou u Miluše doma.
Chvíli civěl na jednu i druhou:
Dítě? To není moje dítě.
Jste tu jediný Pavel, Hanka byla tvrdá.
Ale já nemám děti
Jistě, že ne, hned se pozná, zhodnotila Miluše a vysvětlila, jak dostala miminko: Přišla mi cizí slečna, řekla, že je to dítě Pavla, dala mi ji a hned utekla. Spletla asi byt. Já žádné Pavly neznám, chápeš?
A co já s tím? mladík pokrčil rameny.
Prostě klidně vám ji ukážeme, oživila se Hanka.
Tak jste měl nějaký románek loni v létě? zkusila Miluše.
Ale kdepak! Děvčata znám jen přes online chat, v reálu nic nebylo. Jak se ta slečna jmenovala?
Netuším, byla zjevně nervózní.
Omluvily se a chtěly odejít.
Počkejte, třeba můžu pomoct. Pracuju online, fakt umím udělat výzvu najděme matku. Fotka dítěte, věk…
Ne, děkuju, zakroutila hlavou Miluše, pořád měla strach, že je to synova chyba, a hlavně věděla, že správně se má zavolat linka 112.
Napadlo ji, že mladík je opravdu typický IT génius pracuje z domova a do vztahů se moc nehrne.
Ani ten večer se jí Adam neozval, Lucie jí ale volala: Promiň, mami, byl úplně chaos, dvakrát jsem běhala kvůli dresu, Stela měla plavání, Adam volal jen na dvě minutky. Den jak blázen.
Kdyby jen tušila! Zítra už zavolám policii, rozhodla se Miluše před usnutím.
Ale jakmile zhasla a padla na polštář, pořád se jí vracel do paměti pohled oné dívky: zoufalství a naděje v očích. Co s děťátkem bude, až zavolá policii…?
Byla to dlouhá noc, často vstávala, chovala a krmila holčičku, až k ránu konečně obě na chvíli usnuly.
Probudil je telefon.
Tak co noha? Přijdeš?
Pohled z okna na spící dítě jí v hlavě zamíchal plány.
Přijdu, mamko
A nezapomeň na ty hrušky!
Miluše udělala z šátku nosítko, dítě v něm spokojené, ona šťastná, že není sama. A páté patro už tolik nevadilo.
Co to je? nechápala maminka její proměnu.
Koukni, tohle jsou jen nákupy, podala jí tašky a zamířila s miminkem do pokoje.
Odkud je to dítě?
To je vnučka od sousedky Marty, hlídám ji na hodinku, šla ke kadeřnici
A jak se jmenuje?
Nevím, jen jsem přebírala na hodinku.
A jak můžeš mít dítě bez jména?!
Miluše pak cestou domů opravdu uvažovala nad jménem dívenky jak ji asi pojmenovala její maminka?
A potom přišla SMS Adam už je dostupný! Hned vytáčela.
Cože, mami? To si děláš legraci? Vždyť žiju jen s Lucií, žádné mimino nikde není!
Ale já to musela zvážit, protože dítě tu byla přineseno jménem dítě Pavla víš, co jsem si vzpomněla, jak jsi byl loni na pracovní cestě…
Ale mam, jsem Adam, nikdy jsem se nevydával za Pavla! Musíš zavolat policii! Klidně jim zavolám sám.
Ne, zvládnu to. Ale chtěla jsem se ujistit…
Hlavně ať je s ní všechno v pohodě. Zavolej na policii ještě dnes!
Ale miminko plakalo, bylo potřeba krmení, plínky… Tolik starostí! A život si najednou připadal plný a smysluplný. Ale zítra už jde Miluše na směnu, navíc držet něčí dítě takhle dlouho to není jen tak. Syn má pravdu.
Konečně, když si spolu zalehly k odpolednímu spánku, zvedl je vytrvalý zvonek. Opatrně Miluše šla otevřít, v očích ještě ospalost u dveří stála naprosto zděšená ta samá dívka, která předchozí den dítě přinesla. Tričko, šortky, v očích panika.
Kde je? Vy jste ji dala jinam? Proč jste mi nic neřekla?!
Že jsem vám neřekla co? snažila se Miluše probrat.
Že nejste Pavlova matka! Prosím, kde je holčička?!
Miluše pozvala dívku dál: Pojďte. Dívka vešla, připravena běžet dál, očima hledala dítě.
Je tu, spí v ložnici.
Dívka přešla k posteli, najednou se sesunula k zemi, dala se do pláče, trvalo dlouhou chvíli, než ji Miluše zvedla a ošetřila čajem a čokoládou.
Konečně maminka popsala svůj příběh. Jmenuje se Věra, holčička Ela.
Běžná story, a přitom tolik nešťastná. Věra byla studentka zdravotní školy, dříve medicínské učiliště právě to vystudovala Miluše. Rodila z lásky, otec údajně Pavel z Brna, student místní fakulty. Byl jednou v bytě 21, a aspoň sliboval, že máma pomůže. Zpočátku vše ok, po Novém roce od něj ani vidu, číslo zablokoval, později se zjistilo, že už studuje v Ostravě.
Věra mezitím zůstala sama, doma ji otec vyhodil s komentářem, že je ostuda. Vydržela jen díky tetě, drobné podpoře. Po porodu se vrátila na koleje, ale ty ji nevzaly s dítětem, pobývala tedy u kamarádky.
Když přišel zlom bez peněz, bez kamarádky, zkoušky před sebou rozhodla se, že dítě odloží na “jistou adresu”. Omylem ve stejném vzorovém domě, jen špatné patro/bytem.
Nápis na schránce Pavlovi už ani nečetla, prostě dítě nechala, běžela studovat, utíkala před zodpovědností.
Druhý den se přes sociální sítě dozvěděla, že otec dítěte nic neví, nikdy žádnou dceru neviděl.
Probrečela noc, ráno vyrazila hledat, kde vlastně je její dcera.
Když zjistila, že dítě je v cizích rukách, propadla panice. Takhle našla Milušin byt.
Panebože, vždyť vy vypadáte skoro jako jeho máma, úplně stejně ostříhaná… Co jsem to provedla?! lomila rukama.
Víš, jak se říká: největší bláznovství je vytvořit poklad a potom ho odmítnout. Když jsem ji držela, přemýšlela jsem, jaká ženská se může takového dítěte vzdát. Jsem ráda, že jsi přišla zpět.
Už nikdy tohle neudělám Vrátím se na koleje, aspoň na nějaký čas
Zůstaneš u mě. Aspoň na měsíc. Uvidíme, co bude dál.
Nemám na nájem peníze.
Peníze neřeš. Nějak se domluvíme. Potřebuješ se postavit na nohy.
Dívka byla na dně, ale souhlasila. Miluše jí připravila postel v ložnici vedle malé Elenky.
Druhý den šla Miluše do práce, Věra se učila a starala o dítě v klidu. V lednici bylo dost jídla, dětská směs i plíny.
Po zkouškách Věra našla v Brně místo sestry na záchrance, občas řešila vážné případy, často Miluši žadonila o rady. Medicína ji opravdu bavila.
A soused Pavel odvedle najednou potřeboval babičce injekce. Věra chodila pravidelně pomáhat i zde.
A na podzim? Přestěhovala se o dvě patra výš starala se o babičku Pavla a léčila i svoje zklamané srdce, psala svůj život od nuly.
***
Mléko neztratila. Zkoušky složila na jedničku i dvojku. Mamince Miluše teď s radou chodila Věra páté patro bez výtahu bravurně zvládala.
A, světe, div se! Maminka teď poslouchala hlavně Veru. Ta má čerstvé znalosti, je to chytrá dívka!
Nakonec našla Věra pevný bod a i já, Miluše, jsem pochopila: někdy je lepší nedělat unáhlené kroky a dát šanci. Láska, důvěra a vzájemná pomoc v jedné chvíli mění osudy. Život je nejvíc, když ho sdílíme s druhým.
