Bez rad
Honza dostal zprávu do messengera, byla to fotka čtverečkovaného papíru. Modrá tužka, pečlivý sklon písma, dole podpis: Děda tvůj, Olda. Vedle krátká poznámka od mámy: Teď už píše takhle. Když nebudeš chtít, nemusíš odepisovat.
Honza roztáhl foto, zvětšil, aby přečetl řádky.
Honzo, zdravím tě.
Píšu ti z kuchyně. Mám tu nového kamaráda glukometr. Ráno nadává, když si dám moc chleba. Doktor povídal, že mám víc chodit ven, ale kam bych asi šel, když už jsou všichni moji na hřbitově a ty v tom svém Brně. Tak chodím aspoň v paměti.
Dneska jsem si třeba vzpomněl, jak jsme v devětasedmdesátém s klukama vykládali vagóny na nádraží. Dali pár korun, ale dalo se nenápadně z kufru vzít i dvě přepravky jablek. Byly to dřevěné bedny s plechovýma sponami. Jablka kyselá, zelená, ale stejně svátek. Jedli jsme je hned na náspu, seděli na pytlech se sádrou. Ruce šedé od štěrku, nehty plné prachu, zuby skřípaly pískem. Ale dobré to bylo.
A píšu ti to proč? Vlastně nijak. Jen jsem si vzpomněl. Nemusíš se bát, nechci ti dávat rady do života. Ty máš své, já svoje výsledky vyšetření.
Když budeš chtít, napiš, co počasí a zkoušky.
Tvůj děda Olda.
Honza se pousmál. Glukometr, vyšetření. Dole zpráva od messengera: Před hodinou. Už volal mámě, ta to nevzala takže opravdu teď už takhle.
Listoval konverzací. Poslední zprávy od dědy byly už před rokem: krátká hlasovka s přáním a jedno jak jde škola. Tehdy Honza odpověděl jen smajlíkem a pak se neozval.
Teď chvíli hleděl na fotku čtverečkovaného papíru, pak otevřel odpověď.
Dědo, ahoj. Počasí plus tři a mokro. Zkoušky za rohem. Jablka tu teď stojí sto dvacet za kilo. S jablky máme problémy.
Honza.
Chvíli přemýšlel, smazal Honza a napsal prostě Vnuk Honza. Odeslal.
Za pár dní máma poslala další fotku.
Honzo, dobrý den.
Tvojí zprávu jsem si přečetl třikrát. Rozhodl jsem se odpovědět pořádně. Počasí máme stejné jako vy, akorát bez těch tvých trendy kaluží. Ráno sníh, k obědu voda, večer ledová slupka. Dvakrát jsem už málem hodil záda, ale očividně ještě nenastal čas.
Když už je řeč o jablkách. Popíšu ti svoji první opravdovou práci. Bylo mi dvacet, nastoupil jsem do dílny dělali jsme výtahové součástky. Bylo tam řinčení a prach, pořád někdo něčím tloukl. Měl jsem šedé montérky, co nejdou nikdy pořádně vyprat, ať pereš jak chceš. Prsty furt pořezané otřepy, pod nehty mastnota. Ale byl jsem hrdý, protože jsem měl průkazku a mohl projít vrátnicí jako dospělý.
Nejlepší ale nebyl plat, nýbrž oběd. Ve fabrické jídelně nalívali boršč do těžkých talířů a kdo přišel brzy, dostal i druhý krajíc chleba. Seděli jsme spolu mlčky. Ne, že bychom neměli co říct ale nebyly na to síly. Lžíce byla těžší než svěrák.
Možná si teď ťukáš do notebooku a myslíš si, že to je dávná historie. Já si ale říkám, jestli jsem byl tehdy šťastný, nebo se na to prostě nestíhal ptát.
Co děláš krom školy. Chodíš někde pracovat? Nebo už u vás jen každý vymýšlí start-upy.
Děda Olda.
Honza četl zprávu cestou v řadě u stánku s kebabem. Okolo se hádali, u pokladny hrála hlasitě reklama. Přistihl se, že čte pořád dokola ten boršč a těžké talíře.
Napsal odpověď tam, opřený o pult.
Dědo, ahoj.
Brigáduju jako kurýr. Nosím jídlo, někdy papíry. Průkazku nemám, jen aplikaci ta se furt seká. Ale taky někdy jím v práci. Ne že bych kradl, nestíhám se prostě vrátit domů. Koupím levné, jím v chodbě nebo v autě u kámoše. Taky mlčky.
O štěstí nevím. Taky nemám čas se ptát.
Jinak boršč v jídelně zní dost dobře.
Vnuk Honza.
Na téma start-upy už nic nedodal, nechal to dědovi na fantazii.
Další dopis byl krátký.
Honzo, ahoj.
Kurýr je vážná práce. Hned si tě představuju jinak ne jako kluka s notebookem, ale někoho v teniskách, kdo pořád spěchá.
Když už jsi napsal o práci, povím ti, jak jsem si přivydělával na stavbě. Mezi směnami v dílně, když nebyly peníze. Tahaní cihel do pátého patra po dřevěných schodech. Prach všude v nose, v očích, v uších. Večer jsem sundal boty a vysypal z nich písek. Babička nadávala, že jí ničí linoleum.
Ale zvláštní je, že si pamatuju hlavně jednu věc. Na stavbě byl chlap, všichni mu říkali Franta. Byl vždy první a seděl na obráceném kýblu, škrábal brambory nožem do starého hrnce, co nosil z domu. O obědě ten hrnec postavil na vařič a po patře se roztáhl pach vařených brambor. Jedli jsme rukama, solili z papírového pytlíčku. A připadalo mi, že lepší věc snad neexistuje.
Teď sedím v kuchyni a koukám na pytel brambor z Tesca a říkám si už nejsou takové. Asi to není v bramborách, ale v letech.
Co jíš, když jsi hodně unavený? Nemyslím z donášky, ale opravdově?
Děda Olda.
Honza neodepsal hned. Přemýšlel, co říct o pravém jídle. Vybavila se mu chvíle z minulé zimy po dvanáctihodinové šichtě koupil v nonstopu mražené knedlíky, uvařil je v kolejní kuchyni ve starém hrnci, kde ještě před ním někdo vařil párek. Knedlíky se rozpadly, voda šedá stejně to snědl, stál u okna, protože stůl v kuchyni nebyl.
Po dvou dnech napsal:
Dědo, ahoj.
Když jsem opravdu unavený, většinou si udělám míchaná vejce. Dvě, tři, někdy s klobásou. Pánev máme hroznou, ale smaží. Na koleji Franta není, ale mám spolubydlu, který pokaždé něco připálí a nadává.
Hodně píšeš o jídle. Byl jsi tehdy hladový, nebo jsi spíš teď?
Vnuk Honza.
Když to odeslal, poslední větu hned litoval. Ale bylo pozdě.
Odpověď přišla rychleji než dřív.
Honzo.
Dobrý dotaz. Tehdy jsem byl mladý a pořád měl hlad. A nejen na jídlo. Chtěl jsem motorku, nové boty, vlastní pokoj a klid, abych neslyšel tátův kašel za zdí. Chtěl jsem, aby mě lidi vážili. Chtěl jsem vejít do sámošky a nepočítat drobné. Aby se holky zastavily a nekoukaly jinam.
Dnes jím dost. Doktor mi vyčítá, že až moc. O jídle píšu asi proto, že to se dá chytit a vzpomenout si. Chuť polévky se jednodušeji popíše než pocit studu.
Když se ptáš, řeknu ti jednu historku. Bez rad, jak máš rád.
Bylo mi třiadvacet. Chodil jsem už s tvojí (budoucí) babičkou, ale vztah byl nejistý. V dílně hledali někoho do party na Sever. Byly tam dobré peníze, za pár let šlo našetřit na auto. Nadchl jsem se už jsem si představoval, jak se vrátím, koupím si škodovku a svezu ji.
Jenže. Babička řekla, že nejede. Že tu má nemocnou mámu, práci, kamarádky. Řekla, že tamní tmu a zimu nedá. Já na to, že mě brzdí. Když mě miluje, má jet. Povím to narovinu řekl jsem to i hruběji, ale pustím tě toho ušetřit.
Nakonec jsem odjel sám. Po půl roce jsme si už ani nepsali. Po dvou letech jsem se vrátil s penězi a autem. A ona už byla vdaná. Roky jsem vykládal, že mě zradila. Že já kvůli ní a ona…
Ve skutečnosti jsem dal přednost penězům a železu před člověkem. A dlouho jsem předstíral, že to bylo nejlepší možné rozhodnutí.
Takový jsem měl hlad.
Ptal ses, jak jsem se cítil. Tenkrát jsem si připadal důležitý a v právu. A pak roky dělal, že nic necítím.
Jestli nechceš odpovídat, nemusíš. Chápu, že teď nemáš čas na dědečkovy historky.
Děda Olda.
Honza to četl několikrát. Slovo stydět se v něm zarezonovalo. Hledal mezi řádky omluvu, ale děda ji nenabízel.
Otevřel nové zprávy, chtěl napsat Lituješ?, smazal. Napsal A kdybys zůstal?, smazal. Nakonec poslal něco úplně jiného.
Dědo, ahoj.
Díky, že jsi to napsal. Nevím, co na to říct. U nás v rodině o babičce vždycky jako by byla jen babička, nikdy možnost, že by to mohlo být jinak.
Neodsuzuju tě. Já sám jsem si nedávno vybral práci místo člověka. Měl jsem přítelkyni a zrovna jsem nastoupil jako kurýr. Dostával jsem dobré směny. Dělal jsem hodně, byl pořád v práci. Ona říkala, že se nevidíme, že jsem furt s mobilem, že jsem protivný, když přijdu domů. Říkal jsem, že to jen přejít, že pak bude klid.
Pak řekla, že už dál nečeká. Já na to, že to je její problém. Taky jsem řekl i něco, co ti raději nepíšu.
Dneska, když v jedenáct večer na koleji smažím vejce, někdy si myslím, že jsem dal přednost penězům a nošení jídla před člověkem. Taky dělám, že to byla správná volba.
Asi to máme v rodině.
Honza.
Dědův další dopis nebyl na čtverečkovaném papíru, ale na linkovaném. Máma mezitím poslala hlasovku, že mu došel sešit.
Honzo.
Je to v rodině to jsi trefil. My Češi to rádi házíme na příbuzné. Chlastá? Děda taky pil. Křičí? Babička byla přísná. Ale stejně, pokaždé je to osobní. Jen si někdy člověk nepřizná pravdu a radši si vymýšlí dědictví.
Když jsem se vrátil ze Severu, myslel jsem si, že začíná nový život. Auto, vlastní pokoj v koleji, v kapse peníze. Ale večer jsem si sedl na postel a neměl co dělat. Kamarádi pryč, v dílně nový mistr, doma na mě čekal jen prach a staré rádio.
Jednou jsem zajel k domu, kde ta tvoje ne-babička bydlela. Stál jsem naproti, koukal do oken. V jednom bylo světlo, druhé tmavé. Stál jsem tam až do zimy. V jednu chvíli vyšla s kočárem, vedle chlap, vedl ji za loket. Něco řešili, smáli se. Já se schoval za strom, jak puberťák. Pozoroval je, než zmizeli za rohem.
Tehdy jsem poprvé pochopil, že mě vlastně nikdo nezradil. Já šel vlastní cestou a ona taky. Jen přiznat si to trvalo deset let.
Píšeš, že sis vybral práci místo dívky. Možná jsi nevolil práci, ale sám sebe. Možná je teď pro tebe důležitější dostat se z dluhů než chodit do kina. To není špatně ani dobře. Je to prostě fakt.
Víš, co je nejhorší? Jak neumíme říct nahlas: teď je pro mě důležitější něco jiného než ty. Radši vymýšlíme hezká slova a všichni jsou pak uražení.
Nepíšu ti to proto, abys za ní běžel něco napravovat. Ani nevím, jestli to má smysl. Ale možná, až budeš stát někdy pod cizím oknem, zjistíš, že šlo některé věci říct po pravdě.
Starý tvůj děda Olda.
Honza seděl na parapetu na koleji, telefon mu hřál dlaň. Venku auta brázdila kaluže, na schodech někdo hulil. Ze sousedního pokoje duněla hudba.
Dlouho přemýšlel, co říct. Vzpomněl si, jak stojí pod oknem bývalé, když už nezvedala telefon. Koukal na záclony, na světlo v pokoji, čekal, jestli k oknu přijde. Nepřišla.
Napsal:
Dědo, ahoj.
Taky jsem stál pod oknem. Taky jsem se schoval, když vyšla s nějakým týpkem. On měl batoh, ona tašku s nákupem. Smáli se. Myslel jsem si, že mě vyškrtnuli ze života. Ale teď, když tě čtu, si říkám, že jsem možná odešel já sám.
Píšeš, že k tomu došel za deset let. Já doufám, že mi to dá míň.
Za ní už běžet nebudu. Možná přestanu jen dělat, že mi je to fuk.
Vnuk Honza.
Další dopis byl už o něčem jiném.
Honzo,
Ptal ses mě na peníze. Neodpověděl jsem hned, protože člověk neví, jak začít. Zkusím teď.
V naší rodině byly peníze něco jako počasí. Mluvilo se o nich, jen když bylo zle, nebo nečekaně dobře. Tvůj táta, když byl malý, se mě jednou zeptal, kolik beru. Zrovna přivýdělek, měl jsem víc než jindy. Řekl jsem mu to a on vykulil oči že jsem boháč. Jenže za dva roky mě propustili, poloviční plat. Zase se ptal a já řekl číslo. A on na to: tak málo? Pracuješ hůř? V tu chvíli jsem na něj vyjel, že nemá ponětí a je nevděčný. Ale on jen usazoval čísla dohromady.
Celá léta jsem si pak pamatoval, že právě tehdy jsem ho naučil se na peníze neptat. Vyrostl a už se opravdu neptal. Jen si sám hledal brigády, opravoval lidem počítače. A já myslel, že má odhadnout sám, jak mi je těžko.
U tebe tuhle chybu nechci. Proto píšu rovnou důchod mám malý, ale na jídlo a léky to stačí. Auto už kupovat nebudu, ani nepotřebuju. Šetřím teď jen na nové zuby, staré už dosluhují.
A co ty? Zvládáš to? Ne že bych ti teď posílal peníze nebo ponožky jen chci vědět, jestli nehladovíš a nespíš na zemi.
Když se ti o tom nechce psát, napiš jen jde to a já budu vědět.
Děda Olda.
Honza pocítil, jak se v něm něco stáhlo. Vzpomněl si, jak se kdysi ptal táty, kolik bere a dočkal se jen žertů nebo podrážděného až budeš starší, dozvíš se. Nakonec vyrostl s pocitem, že peníze jsou tabu.
Dlouho hleděl na zprávu, pak napsal:
Dědo, ahoj.
Nehladovím, na zemi nespím. Mám postel i matraci, není top, ale jde to. Ubytování platím sám, tak jsme se s tátou domluvili. Občas s platbou sklouznu, ale zatím mě nikdo nevyhazuje.
Na jídlo mám, když neutrácím. Když je hodně zle, dávám víc směn a pak jsem jak zombie. Ale je to moje volba.
Je mi trochu trapné, že se ptáš ty mě, a já se tě nezeptal dřív na tobě. Ale sám jsi už napsal jak to máš.
Opravdu bych radši, kdybys mi napsal třeba: Vše je v pohodě bez vysvětlování. Ale chápu, že jsem tak naučený, že dospělí si nic nesdělují.
Díky, že jsi napsal otevřeně.
Honza.
Chvíli držel telefon v ruce, pak dopsal další zprávu:
Kdyby ti někdy něco opravdu chybělo a na důchod to nestačilo, napiš mi. Neslibuju, že vytrhnu trn z paty, ale rád to aspoň uslyším.
A odeslal, dokud si to nerozmyslel.
Dědova odpověď byla z těch dosud nejroztřesenějších. Písmena ujížděla, řádky šly do kopce.
Honzo,
Přečetl jsem tvoji větu kdyby ti nestačilo. Nejprve jsem chtěl napsat, že nic nepotřebuju. Že mám vše, co chci, že jsem starej a stačí mi jen prášky. Pak jsem chtěl vtipkovat, že kdyžtak ti řeknu o nové motorce.
Ale pak mě napadlo, že celý život dělám ramena, že všechno zvládnu sám. A dnes jsem zůstal dědek, co se bojí říct vnukovi o blbost.
Takže kdyby mi někdy bylo opravdu potřeba něco, co si nemůžu dovolit, pokusím se nepředstírat, že to není důležité. Teď mám čaj, chleba, prášky a tvoje dopisy. To není patos, píšu čistě, co je.
Víš, dřív jsem si myslel, že jsme úplně jiní. Ty aplikace a já rádio. Ale když tě čtu, vidím, že spousta věcí máme stejných. Ani jeden nemáme rádi prosit. Oba děláme, že je nám to fuk, když to není pravda.
Když už jsme upřímní, povím ještě jednu věc, která je v rodině tabu. Nevím, co s tím uděláš.
Když se narodil tvůj táta, nebyl jsem připravený. Měl jsem zrovna novou práci, dali nám pokoj na koleji, myslel jsem si, že konečně bude klid. A pak dítě. Pláč, plíny, probdělé noci. Přicházel jsem z noční, řval jak na lesy. Jednou jsem v afektu mrsknul lahvičkou o zeď tak, že se roztříštila. Mléko po podlaze, babička brečela, malý taky, a já tam stál a hlavou mi běželo, že chci odejít, nevrátit se.
Nešel jsem. Ale roky jsem si namlouval, že to byla jen nervová vzplanutí. Ale bylo to blízko k tomu od všeho utéct. Kdybych utekl, nečteš teď ty dopisy.
Nevím, jestli to potřebuješ znát. Třeba abys věděl, že nejsem žádný hrdina. Obyčejný člověk, který měl někdy chuť všechno zahodit.
Jestli už nebudeš chtít psát, pochopím to.
Děda Olda.
Honza četl a uvnitř ho střídavě mrazilo a pálilo. Děda byl v hlavě vždy trochu jako deka a vůně vánočních mandarinek. Najednou měl jiné barvy unavený chlap v kolejním pokoji, dítě, řev, mléko na zemi.
Vzpomněl si, jak loni létem dělal vedoucího v dětském táboře a seřval kluka, co pořád fňukal. Sevřel ho za rameno silněji, než měl. Kluk brečel, Honza celou noc nespal a říkal si, že z něj bude mizerný táta.
Seděl dlouho nad prázdným oknem zprávy. Prsty nejdříve napsaly: Nejsi zrůda. Smazal. Napsal: Mám tě rád. Smazal taky přišlo mu to trapné. Nakonec odeslal:
Dědo, ahoj.
Nepřestanu ti psát. Nevím, co má člověk na tohle říct. U nás doma o pláči nebo o tom, že by někdo chtěl utéct, nikdo nemluví. Buď mlčí, nebo si dělá srandu.
Loni jsem byl v táboře. Kluk, co pořád plakal, mě úplně rozhodil. Nakřičel jsem na něj zle, bál jsem se sebe. Večer jsem nemohl usnout, říkal jsem si, že jsem špatný člověk a že bych nesměl být otec.
To, co jsi napsal, tě pro mne nijak nezeslabuje. Dělá tě to opravdovým.
Nevím, jestli dokážu někdy být ke svému dítěti tak upřímný. Ale možná aspoň nepřestaneme předstírat, že máme vždy pravdu.
Díky, že jsi tenkrát neodešel.
Honza.
Stiskl odeslat a poprvé zjistil, že čeká odpověď ne ze slušnosti, ale protože ji chce.
Odpověď přišla za dva dny. Máma neposlala foto, jen: Zvládl hlasovku, ale prosil tě nepolekat. Přepsala jsem to.
Na obrazovce se objevil další snímek linkovaného papíru.
Honzo,
Četl jsem tě a myslím, že jsi v tvém věku mnohem statečnější než já. Aspoň si přiznáš, že máš strach. Já v tvých letech předstíral, že mi nic není a pak rozbíjel nábytek.
Nevím, jestli budeš dobrý táta. Ani ty to nevíš. To si člověk ověří až za pochodu. Že si tu otázku vůbec kladeš, je ale už samo o sobě důležité.
Napsal jsi, že jsem pro tebe opravdový. To je asi ten nejlepší kompliment, co mi kdo dal. Všichni říkají spíš tvrdohlavý, protivný, nevrlý. Opravdový už dlouho nikdo.
Když jsme u těch slov musím se zeptat. Kdyby tě mé historky začaly nudit, napiš mi. Můžu psát méně, nebo jen o svátcích. Nerad bych tě zadusil minulostí.
A ještě kdybys někdy chtěl přijet jen tak, budu doma. Mám volnou židli a čistý hrnek. Fakt čistý kontroloval jsem.
Tvůj děda Olda.
Honza se usmál nad hrnkem. Představil si kuchyň, židli, glukometr na stole, pytel brambor u topení.
Otevřel foťák, vyfotil svou kolejní kuchyň. Na fotce: dřez plný nádobí, stará pánev, balík vajec, rychlovarka, dvě hrnky jeden s odštípnutým uchem. Na parapetu sklenice s vidličkami.
Poslal fotku dědovi a dopsal text.
Dědo, ahoj.
Tohle je moje kuchyň. Židle jsou dvě, hrnků víc. Kdybys někdy přijel jen tak, budu doma. No, skoro doma.
Nepřipadáš mi otravný. Občas nevím, co na to napsat, ale to neznamená, že nečtu.
Kdybys chtěl, zkus napsat o něčem, co nikdy nikomu neříkal ne proto, že jsi se styděl, ale prostě nebylo komu.
H.
Odeslal a najednou si uvědomil, že položil otázku, kterou nikdy žádnému dospělému v rodině nedal.
Telefon položil na stůl, obrazovka zhasla. Na plotně tiše syčela míchaná vejce. Za zdí někdo smál. Honza otočil vejce, vypnul plyn a sedl ke své židli, představoval si, jak někdy proti němu sedí děda, drží v ruce hrnek a povídá příběh už ne na papíře, ale nahlas.
Nevěděl, jestli děda opravdu přijde, co bude dál. Ale myšlenka, že je tu někdo, komu může poslat fotku své neuklizené kuchyně a otázku a co ty, mu přinesla klid a takové příjemné sevření.
Zkontroloval chat, prošel zprávy. Čtverečky, linky, svoje krátké H.. Pak telefon položil displejem dolů, aby mu žádné upozornění neuteklo.
Míchaná vejce vychladla, ale stejně je snědl do konce, pomalu, jako by jedl s někým dalším.
Slovo mám tě rád v konverzaci nepadlo. Ale mezi řádky už něco bylo. A zatím to oběma stačilo.
