Rozhodl jsem se vám vyprávět příhodu, které jsem byl nedávno svědkem.
Chci vám vyprávět o staré ženě před výlohou… Chudoba je pro mě obrovské lidské drama, které je bohužel stále častější.
Domluvil jsem se s kamarádem, že ji uvidím v centru města.
Sára měla jako obvykle zpoždění a já jsem zírala na výlohy.
Všimla jsem si staré ošuntělé paní, která stála před cukrárnou a nespouštěla oči z vystavených dortů.
Chudák, asi měla chuť na sladké a neměla peníze, aby si ho koupila.
Jak jsem to tak pozorovala z boku, přistoupila k babičce elegantní mladá dívka a beze slova jí vložila do ruky složenou bankovku.
Pokusila se odmítnout, ale dívka se na ni usmála a spěchala ulicí.
Viděl jsem, jak se starší ženě třesou ramena, pak jsem k ní přistoupil a zeptal se jí, proč pláče.
Sotva zamumlala, že nečekala, že se dostane tak daleko. Řekla mi, že byla více než 40 let učitelkou na základní škole, ale nyní pobírá skromný důchod.
Manžel a nejstarší syn jí zemřeli, mladší měl rodinu a dvě děti, ale byl nezaměstnaný.
Neměl možnost jí pomoci.
Hospodařila sama, ale peníze jí nestačily ani na zaplacení účtů, ani na nákup léků, natož na jídlo.
Většinou jedla krajíce namazané margarínem, o mase a ovoci se jí ani nesnilo.
A protože milovala sladké, občas se na ně jen tak zastavila pohledem.
Ale nedokázala natáhnout ruku pro almužnu za celý svět.
A teď se urazila, nechtěla si vzít pět leva, ale dívka odešla příliš rychle.
Stařenka zmačkala bankovku a utřela si slzy.
Objal jsem ji a řekl jí, aby to gesto nebrala jako almužnu, ale jen jako pohoštění pro zdraví. Zdálo se, že ji to trochu uklidnilo.
Čekala jsem, že vejde dovnitř a koupí si něco v cukrárně, ale ona šla sehnutá po ulici.
O kousek dál se zastavila u stánku a vzala si dvě obyčejné oplatky.
Za zbytek peněz si nejspíš koupí chleba a mléko, aby přežila den nebo dva.
Od té doby si nepřestávám myslet, že sotva existují hořčí slzy než ty, které roní staří lidé a děti stojící před nablýskanými výlohami obchodů…