Lidunka
Stanislav Vavřinec si s nelibostí prohlédl kalhoty a košili, které si připravil, a s podrážděním je hodil zpět na křeslo. Jak v tomhle má jít mezi lidi?! Kalhoty zpuchřelé, puky už dávno nevidět, na zadku se lesknou a od té doby, co zhubnul nejmíň pět kilo, na něm visí jako pytel. O košili radši ani nemluvit z původní světle modré vybledla do neurčité, zašedlé barvy, manžety se třepí a límec už dávno nemá pevnost ostuda! Lidunka by ho v takové košili nepustila ani do venkovské Jednoty, a on v ní chodí přednášet na univerzitu profesorům!
Oblečení ho nikdy nezajímalo, přesto vždy vypadal nejen slušně, ale i vkusně, elegantně. Ne jako teď! A dřív si ani nevšiml, jak se oblečení vyměňuje, pořád se objevovaly nové obleky a bundy, kravaty, čepice a stylové boty. Stačilo sáhnout do skříně nebo prostě říct Lidunce, že příště musí být k světu a bylo to…
Ach, Lidunko, Lidunko, co jsi to provedla?! Člověk by nevěřil, že tohle uděláš. Byla jsi o deset let mladší, nikdy vážně nemocná tentokrát také nic nenaznačovalo, že bude zle. Jen malá teplota tři dny a hloupý kašel. K lékaři by sama nešla, radši by si uvařila nějaký bylinkový čaj, ale před začátkem školního roku potřebovala potvrzení do hygienického průkazu, tak šla s kolegy do polikliniky.
Mělo to být formalita, doktorka jen zapsala pár věcí, ale Lidunku už z polikliniky rovnou poslala do nemocnice a všechno se rozběhlo jako v nepěkném snu. Na Nový rok bylo po všem. Stanislav Vavřinec tomu rozumem rozuměl, ale tu oblastní polikliniku začal nenávidět, jako by to ona Lidunce ublížila, ačkoliv tam naopak rychle zasáhli! Připadal si ale jako děcko: všechno začalo tam, oni jsou na vině.
Seznámil se s Lidunkou, když jako doktorand druhého ročníku vedl semináře z integrálního počtu a prvňačka Lidunka byla mezi jeho studenty. Bylo to zvláštní, že si jí vůbec všiml! Líbily se mu vždy spíš výrazné, sebevědomé a hlučné holky, kdežto ona byla děvče s tvářemi zčervenalými od zimy, pihami i v únoru a malými baculatými prsty s okousanými nehty a skvrnami od inkoustu. Právě ty prsty si ho získaly!
Zalíbila se mu natolik, že ani nepostřehl, jak se jí oddal začal ji doprovázet domů, chodil k nim a s Liduščinou babičkou si povídal nad knedlíky, až nakonec nezbývalo než se vzít. Ač se za čtyřicet let jejich společného života Lidunka rozšířila do objemu, ostříhala copánky, kouřila dvě krabičky denně a stala se zástupkyní ředitelky matematické školy, Stanislav Vavřinec v ní stále viděl ty dětské ruce a okousané nehty, svíralo ho u srdce a jiná žena pro něj neexistovala.
Ani jejich život nebyl žádná idyla. Za těch čtyřicet let bylo kdeco Stanislav měl na svědomí pár menších a dvě větší nevěry, dokonce i útěk z domu. A Lidunka mu to oplatila: tři roky tajně randila s ředitelem továrny, která měla nad její školou patronát. Ale měli dvě dcery a právě ty je držely pohromadě i při všech bouřích.
Spravedlivé to nebylo: nejdříve byli chudí a bydleli doslova jeden druhému na hlavě, pak malé dcery, hudebka, výtvarka, základka, krasobruslení a věčné dětské nemoci. A když už mají velký byt a holky žijí po svém vnoučata ukážou jen výjimečně o svátcích mohli by si konečně užívat, ale právě teď Lidunka odešla, aniž mu zanechala návod na nový život.
Stanislav její ztrátu vůbec neočekával, a tak plně nepochopil, co se stalo dokonce na pohřbu se choval spíš jako na oslavě než na smutečním setkání. Mnozí si toho všimli a řekli si, že jeho bolest není velká což byla mýlka. Uvědomění přišlo až později, s jarem. Tehdy upadl do apatie, schátral, zhubl a nebyl schopen být sám doma.
Sblížit se s dcerami nebylo možné: jedna s ekology jezdila po světě, jednou zachraňovala lososy, podruhé studovala tahy jeřábů, druhá žila rodinným životem, celé dny s vnoučetem a pro otce v jejím světě místo zbylo sotva v neděli. A tak Stanislav začal chodit na návštěvy k přátelům.
Jenže to nebyly návštěvy v pravém slova smyslu: přicházel neohlášen, s chutí a hltavě jedl, dřímala v křesle, v tichosti pil čaj s perníkem či sušenkami, drobil na sebe i na stůl a během dne jen čekal, kdy už bude neslušné dále zůstávat a musí jít domů, aby mohl přijít zas druhý den. Doma skoro nejedl, protože za celých čtyřicet let života s Lidunkou byl hlavním kuchařem, ale pro samotného sebe vařit nechtěl. Byl navenek úplně sešlý, zestárlý a zanedbaný, že přátele to dohnalo k rozhodnutí musí mu najít nevěstu.
A tak ho dnes čeká divadlo s nějakou paní Alenou Kopeckou. Nic z toho nebude. Do divadla chodil výjimečně a jen kvůli Lidunce pro něj to bylo vždy falešné, strojené a nudné. Ale Lidunka hleděla na scénu okouzleně, pečlivě si schovávala programy, doma do detailu vyprávěla o představení, které spolu viděli a právě kvůli ní nemohl odmítnout. Teď ho kamarádi, kteří si myslí, že ho zachraňují, pravidelně tahají po vlhkém sněhu i blátě na představení, kde sedí s bolavými zády ve starých nedělních botách ve vyčichlé sedačce, dusí ho cizí voňavky a v přestávce hostí tyto staré dámy džusem a nečerstvými koláčky a touží už jen vrátit se do postele, která snad stále voní Lidunkou nebo si to spíš jen přeje. Přátelům ale nechce ublížit, tak chodí, ačkoli rozumově chápe, že sám být nemůže byť nechápe, k čemu ten další život je.
Dnešní Alena Kopecká se ukázala být poměrně mladistvá a příjemná žena. Stanislav si pomyslel, že před deseti lety by to byla přesně ta, co se mu líbila. Byla o patnáct let mladší, drobná, upravená, inteligentní a společensky zdatná. Vedle ní si připadal dvakrát tak starý a opotřebovaný, ale ona mu jasně dávala znát svůj zájem a chrlila návrhy na další společné akce.
A dnešní představení bylo aspoň krátké a bez přestávky. Po něm by správně měl pozvat ji do kavárny, protože bufetem to dnes skončit nemohlo. Ale i tady měl štěstí. Alena pověděla, že to má kousek od divadla, doma má připravené skvělé vepřové na švestkách a bábovku, a byla by ráda, kdyby s ní povečeřel. Bylo jasné, že to měla náležitě připravené, ale Stanislav tak toužil po domácí atmosféře, že ani neprotestoval a s radostí přijal.
A i tady Alena nezklamala. V útulném, naleštěném bytě voněla skořice a vanilka, hostitelka se na chvilku převlékla do pohodlné sportovní soupravy, v kuchyni kmitala, hostila Stanislava dobrotami vlastní výroby, vedla nenucený rozhovor a on si skutečně pomyslel, že by zde mohl zůstat, začít od znova a nechat se obejmout tím sladkým klidem nového života místo dušení starými vzpomínkami.
Domů se vypravoval nerad, dlouho po půlnoci, s Alenou se dohodli na muzeum soukromých sbírek, pak společně koupí nové oblečení prý nesmí muži dělat ostudu a v sobotu bude domácí oběd u Alenky. Vlastně by radši jeli příští víkend na chatu za Prahu, kde by mu ji ráda ukázala, ale dcera prosila, jestli by babička nevzala vnučku na pár hodin, takže u sobotního oběda budou ve třech a chata počká na neděli.
V sobotu si Stanislav zašel ráno k holiči, hned omládl o pět let, oblékl novou kostkovanou košili a měkké manšestrové džíny, koupil květiny a čokoládu pro vnučku a vydal se k Aleně.
Už na schodech cítil vůni pečené kachny a sladkého pečiva a došel k závěru, že si pobrukuje melodii a usmívá se na svůj odraz ve starém výtahu. Alenka ho vítala vřele a láskyplně, hned ho vedla do kuchyně na oběd.
A kde máš vnučku? zeptal se Stanislav.
“Už ji volám, je hrozně stydlivá, vůbec se jí nechtělo mezi lidi, sedí v ložnici,” odpověděla Alena.
Stanislav mezitím postavil květiny do vázy, otevřel víno a připravil džus pro holčičku, nakrájel chleba a posadil se ke stolu.
Seznamte se, Stanislave Vavřinci! Tohle je moje vnučka, Lidunka!
Stanislav v tu chvíli spatřil velké čisté oči, růžové tváře a vzácné pihy na malém nosíku. Lidunka se na něj dívala nedůvěřivě a nervózně si kousala palec. “Hlavně tu teď neumřít,” prolétlo Stanislavovi hlavou, a rychle se odporoučel ven
Někteří lidé odejdou z našeho života dřív, než stihneme najít odpovědi, nebo se na nový život připravit. Ale právě tehdy, když to nejmíň čekáme, objevíme v obyčejném setkání zrcadlo minulosti a novou odvahu začít znovu, přijmout změny, otevřít se dalším, i obyčejným radostem. Život je křehký a stále mění barvu, ale v kruhu lásky, byť nečekané, je možné přijmout i svoje prázdná místa a znova věřit v nové ráno.
