Mamka Katka
Prosím tě, co tu šňupáš? Rozšňupáno máš všude! Venku je stejně mokro dost, ještě tu vnitřek zamáčíš!
Na lavičku vedle Kláry si s výrazným oddechnutím sedla mohutná žena, velká jako pořádný brněnský činžák.
Dneska je horko, co? A ráno samozřejmě lilo jak z konve. Teď tu máme saunu zadarmo. Je sotva poledne a už jsem celá jako vypucovaná hadrem!
Z kabelky vytáhla plastovou lahev s vodou, zakvedlala s víčkem a nabídla ji Kláře.
Chceš? Říká se, že voda uklidní nervy. Mně to teda nikdy nepomohlo. Vypiju kýbl a stejně furt nervózní.
Klára hleděla na svou sousedku s obavou. Co jsem komu provedla, že mě musí postihnout ještě tohle? Nejenže celý den stojí za houby, teď vedle ní sedí tahle… hora masa a ještě se vykecává!
Odjakživa měla ke korpulentním lidem rezervy. Nechápala, jak si někdo může nechat tělo tak rozklížit. Co stojí udělat pár dřepů, změnit jídelníček a vnímat, že svět není jen člověk a jeho faldy? Fíha! Vzpomněla si, jak byly s holkama ve wellness, kde bazén okupovala podobně prostorná dáma.
Já teda do vody nevlezu, holky! Mám dost pro dnešek! Lída si protáhla dokonale tvarované tělo a natáhla se na lehátko. Známe, každodenní fitko, trenér, zdravá strava výsledky na ní byly vidět.
Proč? Vždyť jsme se těšily na celý den! nechápala Klára.
Lída znechuceně mávla směrem k bazénu: Tohle tam? Ani pohled nesnesu!
Monolog, co následoval, si Klára raději už nepamatovala. Tenkrát se jí nelíbil, ale co neměla v povaze dělat ze sebe lhářku, mnohé měla podobně. Když se neumíš nachystat do lidí, sedíš doma, že, s tím tady souhlasila.
A teď. Sedí vedle paní, která by v bazénu způsobila tsunami a navíc nezavře pusu. Klára neměla sílu vstát, za hodiny na lavičce proměnila řeky slz v Přehradu a pak jen zírala před sebe. Když začala poslouchat, co ta zvláštní žena povídá, zarazila se.
Krásná jsi! Kufr nemáš, baťoh taky ne. Takže nikam nejedeš. Nebo na někoho čekáš, nebo prostě nemáš kam jít
Klára odtrhla oči od kamenné zdi a podívala se po ní.
Pohodový obličej s vymydlenými tvářemi jako marcipán, úsměv jako letní rozkvetlá louka který zmizel, když Kláře cukl koutky a rozplakala se nahlas. Co bylo v té ženě, že ji objala jak vlastní dítě, Klára nikdy nepochopila. Sypala slzy na její halenku, a místo potu byl cítit jemný pach bylinek, možná mýdlo nebo květiny z babiččiny zahrady. Přičichla ještě jednou, až se lekla, couvla a rychle se vyprostila. Aha! Připomnělo jí to máminy ruce, které jí jako malinké taky voněly po trávě, a už nejsou
Mamka Katka poznala, že tu se něco děje, a natáhla balíček s chlebem a mohutným jablkem.
Tož na! Máš tu domácí šunku, kuřecí. Sama jsem dělala. Sněz to, jsi hubená jak makovice!
Kláře zakručelo v břiše, sliny polkla marně a odvrátila se.
Já maso nejím špitla, ale chléb s pomocí Katky skončil v jejích rukou a jablko v tu ránu rozlomené.
No a co, že nejí. Chleba zmizel v pár kousnutích, hlasitě zasténala blahem a bylo jí fuk, že si zapomněla držet dietu.
Chutné? Tak vidíš! Ostatní jsou kašpařiny.
Katka mezitím našla v tašce kapesník a sledovala Kláru, jak dojí druhý chléb.
Vyprávěj, co se stalo, že jsi tady, sama, bez ničeho, a, jestli mě nemateš, bez koruny?
Klára kývla a utřela další slzy. Ženská se na lavičce rozvalila pěkně pohodlně a čekala.
No tak dobře Možná bylo jednodušší to vylít někomu, kdo nezná.
Z domova Klára utekla včera, poté, co jí otec oznámil, že už není jeho dcera a že s novou ženou čekají dítě. Kdyby jí to alespoň někdy dal najevo, dřív! A je to cizí dítě, co vyrůstalo jako vlastní To zamává každým.
S nevlastní matkou Luckou byla sotva o pár let starší nikdy nebouchla šampaňské. Formální úsměvy, strohé pozdravy, pečlivě uhlazené představení nové paní bytu. Pak už to šlo, jak v blbé telenovele. Pomluvy, nařízení, slzičky Všechno došlo do bodu, kdy otec na stůl v pracovně položil papíry a oznámil jí, že byla jako malá adoptovaná. Kdo je pravý otec? Kdepak. Odpovědi žádné.
Klára strávila noc zíráním do zdi, pak se sebrala a odešla. Na nádraží, kam jinam? Telefon vybitý a kontaktovat známé? Neměla. Kvůli tátově stěhování neměla opravdové kamarádky, stejně by jí nepomohly. Vzpomněla si na hlášku z Večerníčku: Měj se ráda, na ostatní kašli a jednou to dotáhneš! smála by se, kdyby to nebylo tak hořké.
Katka, kupodivu mlčky, vyslechla celý příběh až do konce. Vytáhla balíček s ručně, zřejmě plně, vysmrkanými kapesníky, podala Kláře salátový ubrousek, pak starou, obouchanou Nokii.
Co koukáš? Není to iPhone, no a co. Moje dcera mi ho koupila. Na co aplikace, když to pípne a vidím, co potřebuji. Pošli tátovi, že žiješ, ať se nejančí.
Klára tedy napsala. Katka vypadala, že už v tom má jasno. Narovnala si halenku a prudce vstala.
Jsem Katka, bydlím v domečku za Brnem, v Rosicích. Pojedeš ke mně? Pokud nemáš kde být, není to marný nápad, ne?
Ale proč byste to dělala? ptala se Klára nevěřícně.
Katka ji pohladila po bradě.
Protože, Kláro, cizí děti nejsou. Na světě musí mít kdo na ně dohlédnout.
A vyrazily. Cesta vlakem byla střídmá, nikdo po Kláře nechtěl detaily. Katka později vysvětlí, že do hlubin duše se neryje páčidlem, ale trpělivostí. Někdy člověk potřebuje čas.
Unavená Klára v polospánku dojede až do Rosic, kde je přivítá u nádraží postarší, štíhlá paní.
Mami Katko, já tě čekám už druhou šalinu! Bála jsem se, že nedorazíš. Jak je Nině?
Už dobrý, je s Jarikem doma. Pár dní a zajedeme za nimi zas.
A byl jsi u doktora?
Slíbil vše zařídit. Je mladý, ale vypadá, že ví, co dělá.
A tahle?, ukáže na Kláru.
Méně otázek, víc řízků. Jsme z cesty, jdeme domů.
Do auta stará škodovka. Klára hýká smíchem, když nejenže auto je postříkané sprejem, ale na kapotě sedí Mates, slavná brněnská kočka z dětských knížek.
No dovol! To je umění dělala brácha!
To je airbrush, opraví Klára automaticky.
No vida, tady někdo chodil do zušky! Brácha bude nadšený.
Až doma Klára zjistí, že Katčin dům je středobod dění: sousedi, děti, starší i mladší, vždy otevřená náruč, kuchyň plná povídání a smíchu.
Na prohlídku ulice ji vezme Světlana a shrne, kdo je kdo Olinka, Verunka, Zina, Míša, Nastěnka, na druhém konci žije Světa s rodinou, bratrem a Ninou. Když nedávno Ninu pomáhali s Jarkem, který se narodil se srdeční vadou, propletenost rodinných vazeb by vystačila na celý klan.
Klára nestíhá vnímat, Světa ji vede dál, domů na čaj do kuchyně, kde nejsou výšivky z Ikea, ale ručně šité záclonky s pomněnkami.
Dělala dcera, Viki. Když jsem čekala děti, nemohla jsem nic, tak jsem vyšívala.
Později, když děti spí a ženy mají čas na vážné řeči, Světlana vypráví o svém dětství rodiče na dně, útěk, nádraží, kde ji našla Katka, která ji vzala pod křídla, sehnala dokumenty, útulek, později dokonce adopce. Stejně to bylo s ostatními.
A Katka má vlastní děti? zeptá se Klára.
Nemá. Má silnou cukrovku, zdravotní trable, léčila se až pozdě. Byla krásná, chtěla být lékařkou. Skvělá studentka, ale pár bodů jí chybělo. Zamilovala se, vzala si tyrana, skončila v nemocnici staré zlomeniny Odseděl si, co měl, ale no To je život.
Do domu přišel čas oběda. Smíšená parta dětí s vymýšleným systémem správné příbuzenské linie. U stolu se směje i Klára poprvé, co jí někdo výslovně řekl jsi tu doma. Neplakala už ze zoufalství, ale z uvolnění.
Světa jí poradila: Netvrdni otci. Dlouho tě vychovával, i když teď dělá zmatky. On taky neví, jak správně se radovat. Ty jsi pro něj pořád všechno.
Stejně teď si najde kluka, možná hned zapomene, že mě měl
To je jasné, že ne. Ale někdy lidi dělají blbosti. Důležité je, aby ses naučila žít po svém.
Nina, další z nejbližších, měla zase své trauma vyrůstala do čtyř let u psí boudy, tu zachránila taky Katka. I psa si přivedla.
Jednoho dne se před domem objeví Klářin otec přepadne ji ostýchavě, oči těká, protože už předtím si to Katka s ním vyříkala ve městě. Teď žádá Kláru, ať se vrátí domů.
Ne, tati. Promiň, nechci být na obtíž. Lepší to bude takhle.
Zaplatím ti nájem, cokoliv budeš chtít.
Klára koukne na Katku a pak kývne. Děkuji, aspoň do začátku. Najdu si práci, půjdu na dálkové.
Všechno zařídím já.
Tati, naučil jsi mě, že v životě musíš rozhodovat sám za sebe. Tohle je náš rozdíl. Já budu, co bude potřeba, dělat sama.
Otec zaplatí škole, Klára úspěšně dostuduje a bude z ní vyhledávaná dětská psycholožka. O Ině, otcově ženě, uslyší občas narodí se jim syn, Klára bude mít radost, ale domů jezdí málokdy. Ne ze zloby, prostě našla svou rodinu tu, kterou jí sehnala máma Katka.
Když Katku skolí mrtvice, Klára se bez váhání odstěhuje do Rosic, celý půlrok pečuje o svoji mamku, což jsou pro ni ty nejtěžší ale i nejšťastnější měsíce v životě.
Sedávat budou na lavičce před domem, kterou svaří Svaťa se švagrem, a Katka bude z trůnu soudcovat dětské šarvátky:
Tak co, trůn? Paráda! Copak, Vaše Výsosti, nedáte si čaj?
Děti se budou motat kolem: Babi, vidělas, jak jsem se houpal? Fedorko dal gól! Měli bychom vlastní ligu!
Klára se vrátí zpět do Brna, až bude vědět, že doma je zase klid. Na její svatbě bude první čestné místo patřit právě Katce.
Mami Katko, budeš u mě?
Vždycky, děvčátko moje, vždyckyKatka s úsměvem kývne a vezme Kláru za ruku. Víš, jak je starý fígl se svatebními fotografiemi? Vždycky ať v záběru stojí někdo, kdo tě zpátky zavolá, když zabloudíš. A když nebude v pokoji, zapneš vzpomínku a bude hned vedle.
Klára se rozesměje, chvilku se jí třese brada, pak přitiskne Katku k sobě. Venku kvete šeřík, děti řvou, kočka Mates olizuje talíř od řízku na okně. Lavička voní novým lakem a domem někdo pouští do nocí staré písně.
Až se v dalekých krajích někomu narodí kluk s očima rozesmátýma jako cukrárna plná dětí, budou o té ženě vyprávět pohádky. Prý prý Katka, co nosí chleby v tašce a v kapse vždycky starý mobil protože nikdy nevíš, komu bude scházet domov.
Klára tehdy poví dětem: Každý má někde svoji mamku Katku. Někdy ji potkáte v dešti, u vlaku. A když budete v nouzi, přisedne si k vám a máte domů blíž, než si myslíte.
A v kuchyni v Rosicích, mezi pentlemi vonícími po bylinkách, budou odpočívat cinknuté hrníčky a pod okny vonět jabloň, která přežila už mnohem víc bouřek než kdejaké srdce.
Byly rodiny, co přicházely a odcházely ale domov zůstal. Takový, do kterého se vracíš, i když už nejsi dítě, jen jsi, kde mají tvé místo a pro jedno slovo zůstaň vždycky zůstane místo na lavičce, kde se sedává dlouho do noci.
A to je všechno, Kláro. Tohle je tvůj opravdový začátek.
