Odložený život
Mami, můžu si vzít bonbón z krabice? Jeden jediný! Prosím! Klára krouží u kredence, kam Šárka schovala s takovým úsilím sehnané sladkosti.
Ne! To je na stůl. Když to teď sníš, na Vánoce nic nezbude.
Klára se zamračí. Jaký je rozdíl, kdy sní ten bonbón? A nechce přece všechny, jen jeden! Proč to máma vždycky takhle? Co je dobré, odložit na později, co je nové, tak až bude příležitost. A Klára by tak ráda vzala bonbón, oblékla nové šaty, které jí táta přivezl z pracovní cesty v Praze, a šla na návštěvu k Lence. Proč zrovna jí máma nové věci do školky nezakazuje? Klára slyšela, že Lence je její máma šije sama. Co na tom? Lenka má stejně vždycky v kolektivu nejhezčí oblečení. Zatímco Klára chodí ve starých puntíkovaných šatech, které už dávno nenávidí.
Klára tehdy ještě nepochopila, jak těžké bylo pro její rodiče sladkosti i pěkné věci získat. Máma Šárka pracuje v knihovně, táta David je inženýr. Od dětství Klára slyší slovo sehnat. To znamenalo, že u nich doma přibylo něco nového, co nešlo jen tak koupit v obchodě. Takto získala hezké botičky, máma vysoké kozačky. Ale potom týdny jedli těstoviny a brambory máma nosila nové kozačky jen doma a potají se na ně dívala. Právě tyto kozačky si Klára pamatuje, i teď jako dospělá, zná každou rýhu na nich.
Čas plyne a všechno se mění. V obchodech je najednou vše na dosah už není problém koupit šaty ani potěšit dítě sladkostí. Problémem se najednou stávají peníze. Klára je v osmé třídě, když jednou večer přichází otec domů se slovy:
Vzali mě!
Ještě neví, co to znamená, ale radost rodičů dává tušit něco dobrého. Otec nastupuje do české firmy vyrábějící elektroniku, kde konečně zužitkuje své zkušenosti. Klára sleduje, jak se v jejím vždy zamyšleném, často neklidném otci něco mění. Konečně rozkvétá, poznává sám sebe jinak. A netrvá dlouho a práce ho baví, stoupá po kariérním žebříčku.
Doma je zase o něco lehčí dýchat. Máma už večer neřeší s tužkou v ruce každičký halíř, který by šel ušetřit Kláře na nové šaty. Přibyly první džíny, módní tenisky. Klára vzdává myšlenku po škole jít na učiliště, aby mohla pracovat co nejdřív, a místo toho se rozhodne studovat vysokou školu. Rodiče ji plně podporují. Klára dva roky sedí nad sešity, zapomene na diskotéky i kamarádky, složí výborně přijímačky a stává se studentkou. Mohla by si nyní oddechnout, ale usoudí, že musí pokračovat dál nejprve studium, pak práce, potom vše ostatní. A i to zvládne. Červený diplom, dobré umístění, kde jí pomůže táta už s nově získanými konexemi. Vypadá to, že všechno vyšlo! Může se věnovat sobě, možná vlastní rodině. Ale Klára se rozhodne jinak. Kariéra! Ať už nikdy více nemá obavy, co si obleče nebo kde bude bydlet A to se jí opravdu daří. Rodiče jsou pyšní. Chytrá, úspěšná, má svůj byt, auto, jezdí na dovolenou do zahraničí. Jen pořád sama.
Kláře to nevadí. Nikdy nebyla poslušná holka a obdivovatelů měla dost. Jen do vážného vztahu se nehrne. Nač? Dokud je mladá, má plno plánů. Děti půjdou už na to nebude čas.
První opravdu vážný vztah přijde až ve třiceti pěti. S Viktorem se znají roky, sedí v sousedních kancelářích, ale až na jedné firemní akci, kdy Klára při tanci opře opilou hlavu o jeho rameno, Viktor se odhodlá:
Vezmi si mě. Jsme oba úspěšní, věk nám běží. Je čas zkusit založit rodinu. Kláro, já tě miluju!
Klára se zasměje:
Viky, to jsou hlouposti. Všechno stihneme!
Ale ráno, když se probudí a podívá Viktorovi do očí, překvapeně slyší vlastní hlas:
Souhlasím.
Velká svatba, rozplakaná Šárka, která už nedoufala, že uvidí vnoučata, a tři roky, během kterých Klára pochopí, že všechny úspěchy jsou nic oproti tomu, co dlouho odkládala na později a co je nakonec nejdůležitější.
Není už šance Nemám budoucnost, mami Klára nedokáže ani plakat, když drží výsledky lékařského vyšetření. Proč jsem byla tak hloupá?
Kláro, počkej. To je jen jeden lékař. Medicína jde pořád dopředu. Může se to změnit.
Kdy? Klára odhodí papíry, které se rozletí po pokoji.
V rodičovském bytě je stále skoro vše při starém. Rodiče nechtějí peníze na opravy či nový nábytek, i když je otec v důchodu a těžce nemocný, máma je vázaná na dům, protože nechce manžela nechávat samotného. Klára samozřejmě něco zařídí, přestože protestují, nějaký nákup udělá, a nábytek nechá přetáhnout novým potahem teď je to vintage. Jednou přece rodičům zrekonstruuje byt, ale to už je deset let zpět a dnes při pohledu na staré tapety ji přepadá myšlenka, že je třeba zase malovat, parkety by chtěly cyklovat. Jaké banality napadají člověka, když se mu hroutí s prací těžko vystavěný život
Mami, ty přece víš, že nemám čas
Sedí dlouho s mámou, nevšimnou si, jak se setmělo a jak zvoní telefon. Klára chvíli pláče, chvíli tiše oddechuje, ale mlčí, protože už není co dál rozebírat. Nakonec zvedne hlavu, sotva v šeru rozeznává matčin obličej, a tiše řekne:
Děkuji, mami
Za co, Klárko?
Že jsi mě vyslechla. Nikdo jiný tu není. A už nejsem pro nikoho důležitá.
Co to povídáš?! Šárka natáhne ruku a přikryje ústa dceři. Jsi důležitá! Mně! Tátovi! Viktorovi!
Viktorovi už ne.
Proč, Klárko?
Protože je to můj problém, ne jeho. On nemá čas. Ještě může mít děti.
Klára se zvedne, krátce matku obejme na rozloučenou a nerušená jejími dalšími slovy, odchází domů.
Klári, neztrať se mi, prosím Klára pošle vzdušný polibek, zavírá za sebou dveře a Šárka unaveně usedne na židli v chodbě. Proč, Bože, právě její holčička dostala takovou zkoušku?
Domů se jí nechce, zabočí raději na nábřeží. Teď na podzim tu moc příjemně není, lidí je málo tu a tam pejskař, starší pár schovaný v kabátech proti větru, spěchající domů.
Klára je sleduje a najednou propukne v pláč. Vždyť kdysi si představovala, jak to bude Spolu až do stáří, rozumět si beze slov, mít něco vlastního Teď už nebude nic. Najednou jí dojde, že Viktora celou dobu milovala. Báli se si to přiznat, stejně jako všechno v životě odkládala na pak Jenže teď už na tom nesejde. Protože když někoho miluješ, jde nejvíc o něj.
Zírá na chladnou, cizí Vltavu. Vzpomíná, jak tu o víkendech chodila s rodiči jak si schovávala chvilku, kdy dostane jedinou pochoutku z procházky. Zmrzlina byla vždy, nehledě na počasí. Nikdy ji nebolelo v krku, ani když ji jedla v zimě To už s vlastními dětmi nezažije.
Probere se a rozhodne, že je dost sebelítosti. Musí jít dál. Najít něco, co jí dá sílu žít. Jenže v tuto chvíli všechny úspěchy blednou, a Klára pochopí, že ani kariéra, ani peníze jí nenahradí to, co ztratila. Musí najít něco jiného Jen zatím neví co. Ale jedna věc čeká na řešení ihned. Protože čas už patří jen jí. Viktorovi už ne.
Klára se rozběhne k autu, ale u něj stočí několik puberťáků. Rozhlédne se nikde nikdo. A místo strachu cítí nečekanou lhostejnost. Je jí to vlastně jedno.
Strčí zmrzlé ruce do kapes a přijde k autu.
Co tu provádíte?
Kluci, šestnáctilití, se hned otočí.
To je vaše auto?
Ano.
Pod kapotou něco máme! Musíme otevřít a vytáhnout! rozkřiknou se, a Klára pozná, že o útok nejde.
Počkejte, nerozumím, jeden po druhém. Co tam pod kapotou?
Jeden menší, asi jejich šéf, přistoupí.
Je tam kotě. Viděli jsme ho vlézt pod auto, pak výš. Musíme ho vytáhnout, jinak se zraní.
Klára zvedne obočí.
Jste si jistý?
Jo. Teď je zima, lezou se zahřát k motorům.
Odemkne a zvedne kapotu.
Ježíši! vyhrkne, když kluci vytáhnou zuřivě se bránící černé kotě.
Kouše jak čert! zasměje se vedoucí a podává Kláře kotě. Na, držte!
Já? Klára opatrně vezme kotě, které najednou ztichne. Ale co s ním budu dělat? Nikdy jsem kočku neměla.
To zvládnete. Hlavně dobře krmit.
Kluci se smějí a pokračují po nábřeží. Klára na něco vzpomene a zavolá:
Počkejte! Rýpe se v kapse a vytahuje stokorunu. Mamka říká, že za zvíře se má zaplatit.
Děkujeme! kývnou, zamávají a jsou pryč.
Usedá do auta, pozoruje nové zvíře na klíně.
Tak co já s tebou?
Kotě, které se jí usadí na kolenou a špinavýma tlapkama hněte její světlý kabát, jen hlasitě vrní.
Tak já, stará, a s kočkou No vlastně typický nastartuje a připoutá se. Jedeme domů!
Rozhovor s Viktorem si nechává na ráno celý večer tráví u kotěte.
Kdes tolik blech nasbíral? Ty jsi tedy! Jak jsem na to mohla naletět? myje kotě ve vaně. Viktor drží připravený ručník.
Divné
Co?
Kočky se vody bojí, tenhle nic, klid.
Ještě i vrní. Slyšíš? Pod rukama mi vrní motor.
Klára zabalí mokrého kocoura do ručníku.
Tak, jdeme ke stolu!
Když najedené kotě usíná vedle Kláry, Viktor spustí:
Tak co? Jak to dopadlo?
Klára se zhluboka nadechne. Lepší by bylo to říct zítra, ale proč to odsouvat?
My se rozvádíme, Viky.
To je co za hlášku?
Protože já nikdy mít děti nebudu. A jsem za to sama zodpovědná. Ty ale ještě můžeš mít šanci. Čas máš.
Viktor na ni zírá, jako by ji nepoznával.
Fakt si myslíš, že najdu jinou, naplánuju si, jak chci? Kláro, ty nechápeš, že tě miluju, a děti nejsou v manželství nejdůležitější? Hlavní jsi pro mě ty! To je ti jedno? Už ses rozhodla?
Zvedne se, vezme spícího kocoura a řekne:
Spím v pracovně. Dobrou noc.
Klára mlčky kývne a čeká, až odejde. Pak potichu vzlykne. Taková je… Ale červík pochybnosti hlodá. Teď to Viktor říká tak, ale za pár let?
Myšlenky se jí honí celou noc. V hlavě přemílá život s Viktorem, různě zvažuje, ale stejně ví, že rozhodnutí je správné. Chvilkové hrdinství by časem stejně mohlo zamrzet. A Viktor to nikdy sám neřekne. Je prostě slušný chlap.
Usne až za svítání, schoulená v křesle, nevnímá, jak Viktor ráno krmí kočku a odchází do práce. Probouzí ji teprve v poledne sluneční paprsky a teplý pléd. Vedle na stole leží vzkaz: Vrátím se večer promluvíme si. Ani nemysli, že odejdeš. Nepustím tě! Miluju tě.
Koťátko sedí u jejích nohou, kulí zelené oči.
Ty? Klára vstane, protáhne se bolavá. Chceš kávu?
Poprvé po dlouhé době se usměje, když kočka hned běží do kuchyně.
Ty jsi se tu zabydlela rychle
Zapne konvici a uvědomí si, že dnes je jí o něco líp. Nedokáže říct, jestli je to tím vzkazem, Viktorem, nebo tím, že čas začal léčit rány. Ale v srdci něco tiše povlává doufání, že dál musí jít. Žít.
Zavolá do práce, vymluví se na zdraví a udělá si volno. Objedná se na stříhání a manikúru a vychází z domu.
Venku lije. Auta skoro plavou, déšť neustává. Klára zapomene deštník a domů se pro něj nevrátí musí něco dělat a nebýt doma u myšlenek.
V salonu mají kvůli počasí skluz. Klára čeká v křesle, listuje časopisem. Reklama, články o mateřství Zasměje se, jak z hromady módních plátků vybrala právě tenhle. Otočí pár stránek a zůstane zírat. Velkýma zelenýma očima na ni kouká kluk. Připadá jí tak nějak povědomý, nepolapitelně. Hlava jí šrotuje, musí vědět co dál. Zadívá se na jméno a věk tři čtyři roky? Je tam poznámka pod fotografií
Kadeřnice hledá svůj pořad, ale Kláru v salonu není. A nikdo si nevšimne, že chybí právě ten časopis.
Viktor je překvapený, když žena vtrhne do kanceláře, ani nepozdraví.
Podívej se! Klára mu podává časopis, ukazuje fotografii.
Kdo to je?
Nevím. Jen jméno a věk. Ale podívej!
Stáhne ho ke skleněné stěně kanceláře a nastaví oběma tvář k odrazu.
Nepřipomíná ti někoho?
Viktor studuje tvář kluka, podívá se do zrcadla a zamrazí ho. Zrcadlení jako by byla jeho podoba před třiceti lety.
To je něco
Pořád čte a hledí na fotku.
Jsi si jistá?
Nejsem si jistá ničím. Nic nevím. Možná se už někdo našel. Netuším Jenom vidím před sebou něco, co by nemělo být. A už nikdy nechci nic odkládat na pak!
Za půl roku si Sášu přivezli z dětského domova domů. A za další dva roky najde Klára v obdobném časopise fotku dívky Maruška má rok a půl, jinou maminku nepoznala. Kláře se stane celým světem. Za pět let, když podivné příznaky připisuje předčasnému přechodu, překvapeně zůstane u lékařky stát s otevřenou pusou.
No to snad ne! To není možné!
Julie přijde na svět přesně v termínu a jejich teď už velkou rodinu tím pořádně zaskočí a potěší.
Babička Šárka se vnučky ještě dočká. O rok později umírá po těžké nemoci, statečně tráví poslední měsíce s vnoučaty.
Vy jste moje radost ve vás je můj život
Po mamině smrti Klára uklízí rodičovský byt pro tátu, připravuje ho k sobě domů, a vzadu ve skříni najde krabici. Otevře ji a rozpláče se tak, až zděsí děti.
Mami, co se děje? Sára k ní běží a neví, co se stalo.
Klára z krabice vytahuje staré kozačky a tiskne je k sobě. Bolest mizí spolu se slzami. Při maminčině nemoci se držela, na pohřbu se držela, ale teď to přišlo.
Mami, proč pláčeš? Maruška se dřepne před Kláru a snaží se jí podívat do očí. Když to nejde, obejme ji okolo krku a rozpláče se taky.
Julie spustí také, a Viktor s užaslemlým Sárou v kuchyni chvilkovou hysterii rázně ukončí.
Tak dost! Kláro, co je to?
Holky stichnou a pozorují tátu. Teď už ví, že bude dobře.
To jsou ty její Celý život je tady uchovávala
Ve skříni Klára najde svoje věno. Nechtěla si ho brát, když se vdávala, říkala, že se nehodí k novému bytu. Teď ví, že máma ho celá ta léta schovávala. Sáčky s levandulí mezi prádlem ještě voní. Je tam i krajkové povlečení, které si Šárka nikdy nepovlékla krajka už žloutne, výšivky blednou
Viktore Jak je možné, že už tu není, a ty věci tu jsou? Proč pořád něco odkládáme? Proč nevezmeme ze života hned co jde? Ten správný čas totiž nikdy nemusí přijít. To je špatně
Viktor objímá Kláru. Co na to říct je to pravda.
Julie se zavěsí mámě kolem nohy a podívá se zelenýma očima nahoru:
Mami!
Klára strne, nevěří tomu slovu, ale Viktor se pousměje a kývne. Klára se sklání:
Ještě jednou.
Mami! Julie se vyšplhá do náruče a obejme ji. Mami
Sára s Maruškou zatleskají:
Vyslovila mami! Sára mrkne na tátu. To jsi prohrál, tati!
Tak teď musím všechny vzít do zoo.
A kdy? Maruška poskakuje. O víkendu?
Proč čekat na víkend? Klára políbí nejmladší Julii na nos. Nemusíme odkládat na zítra, co můžeme udělat dneska. Jedeme!
Letmo ještě koukne na rozložené věci ty klidně počkají. Teď už to ví jistě.
Za volantem poslouchá smích dětí na zadních sedačkách a dumá, že neví, jak je udělat naprosto šťastné. Vlastně to neví nikdo. Ale zkusí je alespoň naučit tu nejjednodušší věc. Život neodkládat protože to později je záludné. Zdá se, že už-už je tady ta správná chvíle a pak se zase vše změní a možná už nepřijde nikdy.
A zmrzlinu?
Teď? Sára se diví. Mami, neměli jsme ještě oběd!
To stihneme. Tak co?
Jo! děti jásají a Viktor se usmívá.
Rozmazluješ je, maminko?
A jak jinak, tatínku! Kdy jindy, když ne právě teď?
