Černá vdova
Sympatická a bystrá Pavlína, těsně před koncem studia na Fakultě žurnalistiky na Univerzitě Karlově, potkala Vlastimila, který byl o dost starší než ona. Samozřejmě, že první si jí všiml právě on Vlastimil Novotný. V Praze byl známou osobností, skládal písničky, které se hrály v místních rádiích a lidem se fakt líbily.
Vlastimil byl ve městě skoro domácí inventář, na městském televizním kanále znal téměř každého. Takže nebylo divu, že po škole Pavlínu bez problémů dosadil do televize jako moderátorku vlastní talkshow. A za chvíli měla dokonce svou první vlastní relaci s názvem Kecy bez cenzury. Pozvala si známou psycholožku a ještě pár dalších lidí. Vysílalo se to ve stylu dotazů a odpovědí, kde padaly příklady ze života.
No páni, Pavli, fakt dobrá práce! pochválil ji Vlastimil po zhlédnutí vysílání. To se musí řádně zapít.
Vlastimil Novotný, pětačtyřicet let, třikrát ženatý, ale jeho nevyčerpatelná energie a armáda kamarádů byly naprosto neslučitelné s rodinnou pohodou. Umělec, co si připadal skoro jak národní skladatel, pořád vysedával v restauracích nebo v sauně. Bylo ho všude plno, hlavně když došlo na pivo. A že pilo se mu slušně.
Čas šel dál. Pavlína se stala populární, vdala se za Vlastimila a její pořad sledovala půlka Prahy. Vždy upravená, s vkusem oblečená, laskavá na lidi. Žádná temná stránka, spíš televize krasavice tak o ní lidé mluvili. Jenže vybrala si za muže poněkud špatně, což jí došlo, když byl stále pod parou.
Vlasto, neblbni a nehraj si tu na šéfa, rýpnul do něj kamarád Šimon, když se Vlastimil pokusil na Pavlínu utrhnout, opět v náladě.
Ale Šimone, já jsem přece nikdy nevybíral chytré ženy, podíval se na všechny spatra a štípnul Pavlínu do tváře, seděli zrovna v kavárně.
Dokud ji dobýval, Vlastimil byl gentleman kytky, dárky, dokonce dvě písničky jí věnoval, naslouchal. Jakmile se stala manželkou, veškerá pozornost zmizela staral se o ni asi tak stejně jako o domácí kočku, což znamená občasné zavrčení.
Já hloupá jsem si myslela, že ze mě s ním bude hvězda, přemítala Pavlína.
Ale ono to bylo úplně jinak. Ve škole se pilně učila francouzsky, což se v cestování vyloženě nehodilo. Vlastimil ji pořád otravoval:
Nauč se anglicky. Venku z tebe mají legraci, chodíš tam jak z Horní Dolní. Do posilovny nemusíš, kdo by na to měl čas, ale na angličtinu taky není čas.
Tak po takových řečech schválně angličtinu studovat nechtěla. Ale když u nich jednou Šimon, učený a sečtělý chlap, pronesl:
Angličtina je pro atraktivní ženu stejně samozřejmá jako podpatky, našla si do druhého dne jazykový kurz a začala drtit slovíčka.
Šimone, tys ji pěkně inspiroval. Nakoupila si učebnice, teď jí v autě místo muziky zní jenom angličtina, smál se Vlastimil.
Bydleli ve velkém bytě u Národního divadla, který Vlastimil zdědil po dědovi profesorovi medicíny. Měli doma pomyčku, Věru, třiačtyřicetiletou svobodnou ženskou, která Pavlíně záviděla snad i procházku po Václaváku, i když to uměla skvěle skrývat. Věru nešlo jen tak přehlédnout byla v bytě celý den, měla přehled o každém šlápnutí domácích.
Jedno ráno Pavlína vstala a zase muž vedle ní není, opět spal na gauči v pracovně. V kuchyni potkala Věru, ta držela prázdnou lahev od slivovice.
Včera byla plná. Co mu nachystat na snídani, až procitne?
Utopence, odvětila Pavlína a šla pod sprchu.
Po sedmi letech manželství s Vlastimilem žádné dítě neporodila, protože on o to nestál jeden syn už mu stačil. A Pavlína stejně byla spíš kariéristka. Po snídani poslala Věru do pracovny. Tam ležel Vlastimil na břiše, na polštáři rudá skvrna.
Pavlíno! létla Věra, volej rychle sanitku!
Za patnáct minut seděla Pavlína v sanitce, jela s manželem do Motolské nemocnice. Po kontrole ho hned šoupli na ÁRO. Lékaři za chvíli vyšli a pravili:
Je to komplikované. Nic neslibujeme.
Večer jí zavolali:
Váš manžel zemřel.
Tak tomu nemůžu uvěřit byl ještě v pohodě, mumlala otřesená. Pohřeb byl jak jinak v grand stylu. Šimon mluvil u hrobu dojemně, přišlo tam snad půlka města, Vlastimil byl slavný. Na smuteční hostině zahlásil Šimon:
Nebudeme smutní, vždyť Vlastík měl pestrý život, a teď má konečně klid a svobodu.
Ten měl všeho dost, slyšela Pavlína šepot.
Doma si Pavlína nemohla zvyknout na šokující ticho. Věra jí koukala na ruce, jestli ji nevyrazí, kolegové ji při kafi uklidňovali:
Pavlíno, co bys řešila? Mladá, svobodná, bohatá. Vlastimil nechal dva účetní zůstatky rozdělily se mezi jeho syna a Pavlínu. Jenže ona už vydělávala i sama slušně. Nechtěla být doma, vyhledávala společnost, často zašla do kavárny na Malé Straně.
Jednou, po natáčení nového dílu pořadu, sedla si v kavárně, v duchu bloumala nad sklenkou moravského vína. Najednou přišel statný sympaťák, usmál se a slušně se zeptal:
Mohu se přidat? kývla. Jsem Kvido, představil se, proč sedí taková pěkná žena sama?
Jen tak nějak smutno.
Kvido, čtyřicátník, mohutný, hnědé vlasy a rysy obličeje připomínající medvídka z pouti, ji pobavil natolik, že se musela smát.
Můžu vás pozvat? Dortík, víno, prosecco co vám udělá radost?
Díky, jenom ten dortík stačí. Na sladké nebyla.
Kvido navzdory vzhledu byl šarmantní medvěd, jen co je pravda. Věděl spoustu vtipných historek, bavil ji a večer ji vyprovodil až domů. Domluvili si rande.
Ráno oznámila Věře:
Věruško, už tvoje služby nepotřebuju, zvládnu si uklidit a vyprat i sama.
Pavli, to nemyslíš vážně! Tolik let jsem tu byla jako vaše rodina! Co teď budu dělat?
Nějakou rodinku si najdeš, případně budeš dělat vrátnou.
Věra brečela: Vyháníš mě, a já si zvykla
Pavlína přemítala: No co, neskrachuju, aspoň nemusím drhnout hajzl a okna. Podala Věře kapesník.
Nakonec povolila: Tak dobře, Věro, když o to tolik stojíš, zůstaň. Pokračuj. Věra zajásala a dokonce ji políbila na tvář.
Vás s Vlastíkem jsem měla ráda jak vlastní. Teď je pryč, a ty bys mě ještě vyhnala
Život šel dál. V kavárně se začal často objevovat Kvido Pavlína mu říkala Kvíďa. Zbožňoval svou krásku, Pavlína si ho brala za muže už za tři měsíce. Svatba byla skromná. Ale na líbánky ji Kvíďa vzal na Mauricius, podnikatel si to mohl dovolit.
Pavlína čekala nudný zájezd à la Vlastimil: přímý let, standardní hotel, klasika. Jenže s medvědem Kvíďou to bylo jinak: letěli první třídou, v cíli čekal VIP transfer na motorovém člunu. Na ostrově ohňostroj a koktejly, živá hudba, tanečnice ve slámě. Villa jak z pohádky: čtyři pokoje, dvě koupelny, bazén ve dvoře, soukromá pláž.
Radši ani nechci vědět, kolik za to zaplatil, říkala si Pavlína.
O jeho bankovních účtech nic netušila, stačilo jí, že peníze má. Byl tak starostlivý večer jí přikryl, ráno dohlížel na pořádnou snídani, ne jen rychlý kafe do ruky.
Vlastík byl fakt k vzteku, pořád ponižoval a tvrdil, že mě vychovává. Kvíďa, i když z něj žádný Apollón nebude, žije pro mě a je ochotný mi naslouchat a to mi vyhovuje.
Věra chválila jejího muže, byla ráda, že bydlí s nimi v Kvíďově velikém domě za Prahou. Jediné, co Pavlínu šokovalo jednou viděla, jak si Kvíďa píchá tenkou jehlu.
Co to je? vyjekla.
Jen inzulin, jsem diabetik. Ale žádná tragédie žiju v pohodě.
Na Mauriciu líně přemítala:
Konečně jsem možná vytáhla šťastný los.
Líbilo se jí, jaký má standard dovolené. Jediné, co ji mrzelo, byl fakt, že s ní není sportovní trenér nebo instruktorka surfingu, ale měkký medvěd.
Musíš na dietu a do fitka, zavelela mu.
Kvíďa z toho sklesl, poznamenal:
Když budeš opravdu chtít, tak se polepším. Jenže metabolismus mi to nedovolí Apollón ze mě nebude. Inzulin závislý.
Tak to nevadí, prostě jsi můj medvěd. usoudila Pavlína.
Po návratu se opět vrhla do práce, ale začala být zadumaná. Ptala se sama sebe: Může vůbec člověk najít pravou lásku? Cítila, že k manželovi žádné vášně nemá, chyběla jí ta žhavá touha. Chtěla, aby vedle ní ležel v noci svalnatý chlap, ne plyšový méďa. V práci si z ní kolegyně dělaly legraci:
Fakt, že nesmíš od medvěda zahýbat? Že ty jsi poslední morální v Praze?
Jenže ona za vzornou rozhodně nebyla jen jí nechtěla ublížit. Na silvestrovské párty se opila, kolega Ondra zavolal kámoše Arnošta, že Pavlínu odveze.
Pavlíno, vememe tě domů, navrhl Ondra, ona souhlasila.
Arnošt ji usadil do auta:
Ondro, jaktože jsi mě s Pavlínou doteď neseznámil? smál se. Pavlína na něm visela očima, jak na zjevení.
Zazvonil telefon, žádal číslo. Před domem jí pomohl vystoupit a rovnou ji přitiskl k bílému BMW a vášnivě políbil. Neodtáhla se, naopak tahle drzost a svaly se jí zalíbily.
Arnošt byl jako milence dokonalý. Doma byla mazlivá s Kvíďou, ale Arnošt se s romantikou nezdržoval. V svém podnájmu ji drsně objal, hned bez otálení. Pak se povaloval odpočatý: Ty jsi prostě skvělá.
Všechno jim vyhovovalo. Kvíďa kvůli práci chodil domů pozdě, byznys běžel, neřešil nic. Jedno odpoledne už Pavlína byla u Arnošta v posteli, on se v županu chystal z koupelny. Zvonek naléhavě řinčel.
To je magor, ten mi snad urve zvonek, zabručel Arnošt a šel otevřít.
Pavlína slyšela dva známé hlasy: Arnošta a Kvíďu. S hrůzou vyskočila, oblékala se nejrychleji za život. Kvíďa už stál ve dveřích.
Bylo by lepší, kdyby začal ječet, ale mlčel.
Kvíďo Vlastíku ehm, tady to není, jak si myslíš
Arnošt mlčel, mohl být asertivnější a vyhnat ho ven.
Kdo na mě bonznul? sykla.
Teď už je to fuk. Nevěřil jsem, ale přišel jsem se přesvědčit.
Viděla, že Kvíďa je šedý, zpocený, omdlel. Vyskočila, dýchá těžce,
Volat záchranku rychle.
Arnošt zavolal. Pavlína v Kvíďově kapse našla inzulinové pero, znala to, vždy se s tím tahal. Píchla mu injekci.
Snad to pomůže. Ale neprobralo ho. Přijela sanitka, lékař konstatoval:
Je mrtvý.
Pavlína byla úplně mimo. Arnošt ji odvezl domů. Věra se vyptávala: Pavlíno, co se děje? Máš obličej jak stín.
Pavlína si najednou uvědomila:
Věra mě mohla bonznout Arnošt se jí od začátku nezamlouval, vyptávala se hodně. Nic neřekla, stejně by to nepřiznala.
Po pohřbu chodila jako tělo bez duše. Uznali, že smrt byla srdeční zástava, dostala papíry do rukou. Za pár dní se objevila dcera z Kvíďova prvního manželství právnička jako bič a vyhodila ji z domu. Jestli budeš dělat scény, stejně nedostaneš dům ani firmu. Hodila jí na stůl balík korun a dala tři dny na vystěhování.
Pavlína neměla chuť se s někým hašteřit o dědictví, vzdala se všeho. S Věrou se vrátila do původního velkého bytu po Vlastimilovi u divadla.
Čas plynul. Arnošt jí pomáhal se dát dohromady, scházeli se, ale svatba nebyla na pořadu dne. Pavlína věděla, že z něj manžel nebude, ale aspoň nebyla sama. Jednoho dne jí kolega Ondra zavolal:
Pavli, sedni si Arnošt měl nehodu. Konec. Okamžitě.
Teď už byla na rozpacích.
Proč všichni moji chlapi umírají?! Já jsem snad černá vdova. Ještě že se mi nezačalo říkat i v televizi, jinak už sem nikdo nepřijde na rozhovor. Asi mám temnou auru, všichni odcházejí.
Za čas na natáčení pořadu zavítal mladý muž, Matěj. Pavlína cítila, že z ní nespustí oči, a po vysílání ji pozval do kavárny.
No dobře, je čas začít se zase hýbat.
Matěj si získal její srdce, zamilovala se až po uši. Najednou kolem bylo veselo, štěstí ji provázelo na každém kroku.
Tak tohle je ta pravá láska. Nemůžu bez něj ani dýchat! Ale mám o něj strach.
Matěj byl taky zamilovaný, společně se skvěle bavili, Pavlína s ním byla ráda. Nemusela zkoumat rodinný svazky, věděla jen, že nemá bráchy, ségry, otce někde má, ale nestýká se. Matěj už u ní vlastně bydlel, dnes ráno šel do práce, ona měla volno do oběda. Rozhodla se, že si ho trochu proklepne nebyl ženatý, děti nulové.
Otevřela notebook, zadala jméno Matěj a už první odkaz ji málem položil. Matějíček prostý, blízký, milovaný patřil mezi top 100 boháčů v republice. Pavlína byla v šoku. Jeho majetek byl astronomický.
To je snad sen, smála se hystericky. Pak se vylekala: Doufám, že taky nějak neodejde do věčných lovišť.
Zklidnila se, odjela do práce. K večeru volala Matějovi, protože byl celý den nedostupný. Mobil nezvedal. Volá do jeho firmy.
Dobrý den, prosím Matěje
Kdo volá? sekretářka.
Tady Pavlína.
Odvezli ho do nemocnice sdělila, hned kam.
Pavlína letěla do Motola.
Co se stalo? chytila lékaře.
Doktor uklidňoval:
Klid, nic hrozného bude žít. Srdce se ozvalo, vše pod kontrolou.
Můžu dovnitř? žadonila.
Na deset minut.
Potichu vstoupila do pokoje, Matěj čekal a usmál se. Sedla k němu, vzal ji za ruce.
Všechno bude v pohodě, miluju tě. Jakmile mě pustí, vezmeme se. Doufám, že souhlasíš?
Samozřejmě! políbila ho. Čeká nás celý život štěstí. Opravdový.
Děkuji za přečtení, za podporu a držím vám palce. Život je plný překvapení!
