Anděl, který vážil sto kilo a voněl po levné kávě
V herně na oddělení onkologie vládlo ticho, které občas narušoval jen šustot papíru a vrzání fixů. Byl to zvláštní druh ticha křehké jako sklo. Připadalo mi, že je v něm až příliš dospělého soustředění na to, že sedíme mezi dětmi, které ještě ani neoslavily desáté narozeniny. Úkol byl jasný: nakreslit Anděla strážného. Děti si daly hodně záležet.
Pro mě, mladou dobrovolnici Janu, byl ten den zkouškou. Byla jsem zvyklá na správnou krásu na estetiku z kostelních fresek, kde jsou andělé lehcí a ušlechtilí, s kudrnatými vlasy v barvě zlata a očima plnými nebeského jasu. Procházela jsem mezi stolky a žasla: Pepíkův anděl měl obrovský meč, u Alenky byly křídla nadýchaná jako obláčky. Vše bylo kanonické, dojemné a trochu stejné.
Pak jsem se přitočila k Lucince.
Holčička měla sedm let. Po další dávce chemoterapie byla její hlava holá jako kulečníková koule a její pokožka byla tenká jako pauzovací papír. Lucinka kreslila velmi pečlivě, vyplazovala přitom špičku jazyka a soustředila se.
Nahlédla jsem jí přes rameno a málem jsem nahlas vydechla překvapením.
Na papíře nebyla žádná nebeská bytost, ale něco zvláštního. Kulatý, mohutný chlap. Zabíral skoro celý list. Žádná křídla. Jen obří břicho napasované do něčeho bílého, plešatá hlava připomínající bramboru a velké, křivě posazené brýle sedící na nose jako knoflík.
Lucinko, začala jsem opatrně a klekla si k ní. Kdo to je? Vždyť malujeme anděla.
To je anděl, odpověděla tiše, ale jistě, aniž by přestala pečlivě bílou pastelkou dokreslovat bříško.
Jenže je dost zvláštní, snažila jsem se volit slova. Proč nemá křídla? A je tak velký?
Křídla má, protestovala Lucinka. Jen je schovává pod pláštěm. Aby si je nezašpinil. Tady bývá špína.
Usmála jsem se shovívavě. Dětská fantazie, pomyslela jsem si.
Na oddělení často zazníval těžký, sípavý dech. Přicházel z chodby, blížil se jako rachot přijíždějící tramvaje. Šoup, šoup. Těžké kroky, až se zdálo, že lino vlní.
Dveře do herny se s námahou otevřely a v nich se objevil on.
MUDr. Jaroslav Novotný, primář resuscitace. Byl obrovský. Otylý, s trojitým podbradkem, v náhradním nemocničním plášti, který vždycky nedopínal. Jeho tvář, lesklá potem, měla šedý nádech. Brýle v silných, rohovinových obroučkách sjížděly na špičku nosu a on je pravidelně opravil masitým prstem. Voněl po tabáku, po potu a po silné, levné turecké kávě. Už třetí den prakticky žil tady, ve služebním kamrlíku, na prošlapané sedačce.
Já v něm dlouho viděla jen unaveného, zanedbaného muže, který už dávno měl být v důchodu nebo alespoň ve sprše.
No co, umělci? zahřměl basem, který jako by zněl přímo z jeho mohutného břicha. Všichni žijeme?
Žijeme, pane doktore! ozval se nesourodý dětský sbor.
Prošel mezi řadami, těžce se opíral o opěradla židlí.
Zastavil se u kluka s infuzí. Položil mu svoji obrovskou ruku na čelo.
Drž se, hrdino, zabručel. Výsledky přišly. Zvládneme to.
Pak se naklonil k Lucince. Viděla jsem, jak se jí v očích rozsvítily hvězdičky. Roztáhla ruce směrem k tomu těžkému, po tabáku vonícímu člověku.
Kreslíš? zeptal se. A za silnými skly jsem najednou nespatřila oči znaveného člověka, ale nekonečně modrý, neklidný pohled.
Tebe, zašeptala Lucinka.
Zafuněl, vrátil si brýle na nos.
Mě nemusíš. To by papír prasknul.
V té chvíli na chodbě zakvičel alarm přístroje. Výstražný, pisklavý tón.
Jaroslav Novotný se najednou proměnil. Bylo po dušnosti, zmizel pomalý šoupající krok. Obrátil se a s nečekanou mrštností na jeho postavu vyrazil ke dveřím.
Všichni zůstaňte sedět! zvolal už z chodby. Katko, noste reanimační kufřík, hned!
Zůstala jsem, ruce drtila v pěstích u hrudi. Za stěnou začal ruch, krátké povely, cinkání nástrojů a jeho bas: už ne dobrosrdečný, ale z ocele.
Dýchej! No tak! Zůstaň tady s námi! Dýchej!
Ten křik byl děsivý.
Byla v něm prosba i rozkaz zároveň. Zavřela jsem oči. Bálo mě to.
Uběhlo čtyřicet minut. Nekonečných, natahovaných jak guma. V herně bylo ticho. Děti přestaly kreslit. Všichni koukali na dveře.
Konečně se otevřely. Jaroslav Novotný vešel, držel se zárubně. Byl celý mokrý, na plášti tmavé skvrny od potu a na rukávu stopa krve. Sundal si brýle a promnul oči širokou rukou, čímž si po tváři rozmazal únavu. Pak těžce, s funěním, dosedl na malé dětské židličky, která pod ním zaskřípala.
Máme to, vydechl do prázdna. Spí.
Dívala jsem se na něj. A najednou, jako by mi někdo strhnul blánu z očí, jsem to uviděla:
Zahleděla jsem se na Lucinčin obrázek. Na toho nemotorného, tlustého panáka. A potom na skutečného Jaroslava Novotného.
Už jsem neviděla tuk ani pot. Viděla jsem masu. Obrovskou, jistou masu lásky, která byla potřeba, aby jako kotva držela tyhle křehké, lehoučké dětské duše tady na zemi, když se chtěly vznášet pryč. Zlatokřídlý anděl by tu byl k ničemu byl by příliš lehký a odletěl by s nimi.
Byl tu potřeba právě tenhle těžký, masivní, vonící zeminou a kávou, který svými velkými dlaněmi dokáže chytit utíkající život a zachraptět: Nepustím.
Jeho holá hlava se pod lampou leskla jako svatozář. Ne zlatá, ale pracovní, mokrá od námahy.
Lucinka sklouzla ze židle. Došla k lékaři, který seděl se skloněnou hlavou, a objala mu tlustou nohu výš nedosáhla.
Já to říkala, řekla tiše a zadívala se na mě dospělýma očima. On ty křídla schovává. Aby nám tu nefoukalo.
Jaroslav Novotný položil těžkou dlaň na její holou hlavu.
Jeho prsty se chvěly.
Vydržte, zlatíčka, zašeptal. Ještě chvíli.
Otočila jsem se k oknu, protože už jsem to nemohla vydržet.
Slzy, kterých jsem se tak bála, konečně přišly. Plakala jsem studem nad svojí slepotou. Hledala jsem krásu v záři a dokonalosti, a přitom Krása seděla přede mnou na polámané židličce, utírala pot rukávem těžká, nehezká a nejsvětější na světě.
