Závist na ostří nože
Ano, přesně tak to má být! Nikdy nepozná, že před ním nestojí jeho snoubenka…
Alžběta stála před zrcadlem v bytě na Vinohradech a zkoumavě si prohlížela svůj odraz. Zlehka pozvedla ruku a uhladila neposlušný pramen vlasů, který si zasunula za ucho. Srdce jí bušilo rychleji to, co viděla, překonalo všechna její očekávání! Líčení, účes, výraz tváře všechno dokonale napodobila. Alžběta zadržela dech; když si ještě oblékla oblíbené šaty své sestry, ani jejich vlastní matka by nepoznala, která je která.
Při té představě se pousmála, ale pohledem zavadila o hodiny. Ručičky neúprosně ukazují, že za dvacet minut má přijít Ondra. Alžběta se podvědomě napjala. Všechno musí klapnout bez chyby žádné přehnané gesto, žádný podezřelý výraz! Jakmile Ondra znejistí, celý ten pečlivě připravený scénář se zhroutí. A to znamená jediné její sestra bude opět vítězkou, jako už tolikrát.
Zhluboka se nadechla, potlačila slabé chvění v prstech a zamířila ke dveřím. Ve chvíli, kdy se rozdrnčel zvonek, už stála na prahu, připravená sehrát svou roli. Otevřela dveře a jakmile spatřila Ondru, okamžitě nasadila Maruščin vřelý úsměv a v očích se jí roztančily pozdravné jiskřičky.
Ondro, ahoj! pronesla něžným, lehce tlumeným hlasem, ve kterém byla slyšet předem nacvičená pečlivost.
Bez čekání na odpověď se postavila na špičky a políbila ho na tvář přesně jak viděla u Marušky. Nic navíc, žádná improvizace, vše podle rozvrhu.
Pojď dál, dáš si kávu? navrhla, ustoupila a pozvala ho dál. V jejím hlase zaznívala lehkost, jako by šlo o všední večer, ne promyšlenou akci.
Ondra se na okamžik zamračil, jako by se snažil odhalit něco zvláštního v jejím jednání a řeči. Ale hned nato se pousmál očividně se dovtípil, že něco není běžně. Co asi sestra jeho snoubenky chystá? Proč se snaží být k nerozeznání od Marušky? Rozhodl se nedát na sobě nic znát, jen kývl a vkročil do bytu.
Mezitím Alžběta nervózně přecházela po kuchyni. Svaly v tváři ji už bolely z dlouhého nuceného úsměvu. S mírným chvatem vyskládávala na stůl hrnečky, podšálky, lžičky, po očku vrhala pohled na láhev dobrého vína, nenápadně položenou na poličce. Láhev čekala na správný čas na chvíli, kdy mohl Ondra trochu povolit svou stráž.
Alžběta dobře věděla, že Ondra moc nepije. Alkohol jeho tělo snášelo špatně. Ale v přátelské atmosféře, když byla společnost příjemná, někdy si dopřál jedinou skleničku. Přesně to potřebovala aby trochu ztratil ostražitost a ona mohla s plánem pokračovat.
Zatímco stála u kávovaru, Ondra si sedl ke stolu, překřížil ruce a pozoroval ji s lehkým pobavením i zvědavostí. Nakonec promluvil:
Alžbět, proč tohle všechno děláš? A kde vůbec je Maruška? Pokud tohle má být nějaký vtípek, moc vtipné to není.
Alžběta na chvilku zkameněla, jako by hledala ta správná slova. Zablýskla se v ní nerozhodnost, ale rychle se vzpamatovala a odpověděla s lehkým, přesto nuceným úsměvem:
Jak jsi to poznal, jestli se můžu zeptat? A ne, není to vtip. Je to spíš takový pokus. Maruška o tom neví.
Ondra nadzvedl obočí a zamyšleně otáčel šálkem v rukou. Zajímalo ho, co tím má Alžběta za lubem, ale nevypadal, že by se chystal na vše přijít hned.
Vy dvě jste si sice podobné, ale každá jste úplně jiná. Jak by si vás mohl někdo splést?
Bez dalšího slova vytáhl z kapsy mobil a napsal krátkou zprávu Marušce: Kde jsi teď? Displej na okamžik osvětlil jeho obličej a zhasl.
Tak v čem to celé spočívá? zeptal se znovu klidným hlasem.
Alžběta nepokojně pokrčila rameny a sklopila pohled k čaji. Napila se, jako by tím sbírala odvahu, pak promluvila s náhlou rozhodností:
Pořád nás někdo plete. Říkáš, že jsme jiné, ale když si oblečeme stejné šaty a uděláme si stejné vlasy, nerozezná nás ani máma. Představ si, jak Matka někdy bloudí pohledem a netuší, kdo je kdo…
Odmlčela se, zřejmě si vybavovala nepříjemné vzpomínky z minulosti.
Někdy to bolí. Zvlášť když jde o někoho, koho máš ráda. Přináší to trapasy. Jednou mě například můj tehdejší kluk pozval na rande, a nakonec oslovil Marušku, protože k místu přišla první. Nebo opačně Maruška chtěla promluvit s tvým kamarádem a ten si ji spletl se mnou a začal jí říkat věci, které slyšet neměla.
Tak proč nezměníte účes? navrhl Ondra. Pamatoval si, že Maruška už o tom mluvila že Alžběta jakékoliv změny odmítá. Měla snad ráda, že si je všichni pletou?
Alžběta bleskově povytáhla nos, jakoby ji něco rozladilo, ale zachovala úsměv.
Je to nuda. A navíc jsme si slíbily, že se nezměníme, dokud nedostudujeme. Prostě taková tajná dohoda. I když… občas je to užitečné. Třeba si nás plete i profesor, to se hodí.
Rozesmála se, hlas zvonil spokojeností, jak umí spolu se sestrou obejít přísná pravidla.
Hmm, chápu, Ondra ji chvíli zkoumavě sledoval. V ten moment jeho mobil pípne přišla zpráva. Krátce se podíval, pousmál se. Maruška píše, že už je v naší kavárně. Ani neví, kde tady teď sedím.
Povzbudivě se na Alžbětu zadíval.
Neboj, nic jí neřeknu. Chci, abyste mezi sebou měly klid. Nechci být důvodem zbytečných nedorozumění.
Alžběta povolila a úlevně vydechla.
Děkuju, Ondro. Jsi opravdu dobrý člověk.
Tak zatím, řekl při odchodu. Nerad bych, aby si Maruška dělala starosti.
Dveře měkce klaply a Alžběta zůstala sama. Náhlé ticho v bytě ji téměř ohlušilo, jako by ji zanechalo o samotě s hořkým zklamáním. Pomalu klesla na židli a pevně sevřela okraj stolu jen aby zadržovala slzy. Proč to nevyšlo? Proč ani teď neuspěla? Proč se celý ten promyšlený plán během několika minut zhroutil?
Myšlenky se jí rozběhly v hlavě, a pořád ji vracely na začátek ke chvíli, kdy se Ondra poprvé objevil v jejich životě. Jeho úsměv, smysl pro humor, přirozenost všechno jí ihned učarovalo. Vždycky, když byl nablízku, její tep poskočil a dlaně zvlhly. Představovala si, o čem by spolu mluvili, věty si připravovala v duchu… Ale vždycky měla strach něco zkazit, narušit křehkou rovnováhu mezi ní a sestrou.
Ale Maruška… ta měla odvahu. Jednoho dne ho prostě přivedla domů. Seznamte se, to je Ondra, řekla s úsměvem a rodiče zářili štěstím, že jejich dívka má takového chlapce.
Alžběta si ten večer pamatovala do nejmenších drobností. Stála ve dveřích obýváku a pozorovala, jak si Ondra povídá s rodiči, směje se vtipům tatínka, slušně odpovídá mamince. Uvnitř vřela, ale navenek zachovávala zdvořilý klid. Bylo to nesmírně těžké, když uvnitř zuřila bouře!
On měl být s ní! Ona si ho všimla první, ona doufala, že jednou spolu budou chodit! Ale Maruška si pro něj prostě přišla…
Alžběta se zhluboka nadechla. Věděla, že se těmto myšlenkám nesmí poddat. Ale jak má ustát bolest v srdci a zklamání?
Sestra vždy přitahovala pozornost mužů. Maruška byla jako slunce veselá, otevřená, živelná s úsměvem, který bavil všechny kolem a s lehkostí, jako když zpívá v hospodě U Pinkasů. Milovala společnost, večírky, smích a navzdory tomu měla na fakultě výborné výsledky.
Alžběta ji stále s něhou i mírnou trpkostí pozorovala. Ona byla naproti tomu uzavřenější, systematická a ráda vše pečlivě promyslela. Její představa volného večera byla kniha, klid a možná dvě tři blízké kamarádky. Když Maruška chtěla jít zase na párty, Alžběta odmítala. Nemám čas na zbytečné zábavy, říkala s ledovým klidem, protože věřila, že práce a studium se nakonec vyplatí.
Ale zpětně si čím dál častěji kladla otázku neměla to aspoň jednou zkusit? Zažít večer jinak, ukázat Ondrovi tu vážnější, ale i srdečnou Alžbětu? Třeba by si jí potom všiml i on… Jenže on zůstal u Marušky té živé, trochu nevázané, ale přitažlivé.
Alžběta tušila, že je v tom víc než jen chování Maruška uměla být středem zájmu přirozeně. Nemusela se snažit. Zatímco Alžběta přemýšlela, uvažovala nad každou větou a žila v jejím stínu.
Takové myšlenky jí nedaly pokoje. Snažila se přesvědčit, že nakonec i její povaha bude oceněna. Ale v tichu bytu při noční Praze si stále představovala, jaké by to bylo být aspoň trochu jako sestra.
Pak přišel ten večer, kdy Maruška u večeře oznámila, že se bude vdávat. Alžběta pocítila bolest, jakoby v srdci praskla struna. Usmála se, pogratulovala, dokonce ji objala, ale v hlavě jí znělo: To přece nemůže být pravda! Ten večer vše hrála odpovídala, smála se, ale uvnitř byla prázdná.
Následující dny neodpočívala. Stále dokola přemítala, co dělat. Nakonec jí hlavou probleskl plán, který považovala za geniální.
Když mě Ondra spatří místo Marušky, podlehne jednomu kouzlu… a pak Maruška přijde a uvidí nás spolu bude konec. Nepromine mi zradu a Ondra zůstane sám. Tak to bude férové.
Všechno si do detailu připravila. Víno, které Ondra někdy pije tak akorát na omluvu jeho případného chování. Nacvičila gesta, pohyby, úsměv, postoj, dokonce osvětlení v pokoji. Před zrcadlem celé situace hrála stále dokola.
Den operace přišel. Alžběta byla nervózní, ruce se jí potily, v hrdle měla sucho. Ale rozhodla se nezastavit. Všechno vycházelo až do okamžiku, kdy Ondra ihned poznal, že před ním nestojí Maruška.
Propadák byl úplný. Ondra zdvořile, ale nekompromisně, hru ukončil a odešel za snoubenkou.
Teď sedí Alžběta sama v pokoji a zírá do prázdna. Plán, který se zdál bezchybný, se rozpadl během minuty. Uvnitř cítila roztoucí neklid čas běží, svatba se blíží, a ona stále nemá řešení.
Musím rychle vymyslet něco nového, než bude pozdě, přesvědčuje sama sebe. Hlavou jí proudí útržky chaosu a různých variant. Ví ale, že další pokus musí být mnohem důkladnější jinak už šanci nedostane…
************************
O pár týdnů později svolala Maruška rodinu ke stolu a zářivě oznámila, že čeká dítě. V očích měla opravdové štěstí, hlas jí chvěl dojetím. Rodiče měli radost, gratulovali, plánovali a ptali se na každou maličkost.
Alžběta seděla tiše, v dlaních stisknutý vychladlý hrnek. Ze všech sil udržovala neutrální výraz, úsměv i kývnutí, které vymáčkla spíš ze zvyku než radosti. Uvnitř však všechno bolestivě svíralo každé slovo, každá pochvala bolela jako jehla.
Představovala si, jak se teď vše změní rodinné večeře, na kterých bude Ondra právoplatný manžel, společné oslavy, kde bude s Maruškou držet její ruku i bříško, hrdě sledovat každý nový krok. Alžběta postupně promítala jednu scénu za druhou, a každá byla nesnesitelnější než ta předchozí. To nedokáže snést. vidět ho stále, vědět, že mu nepatří…
Hlavou se jí mihala jediná myšlenka něco je třeba udělat, dokud je čas.
A tehdy se zrodil další plán. Objevil se najednou, ale byla v něm až děsivá promyšlenost. Co může ublížit víc než ztráta dlouho očekávaného dítěte? Bylo to kruté, neodpustitelné, ale v zoufalství jí právě to připadalo jediné možné.
Chytila pohled Marušky vřelý, důvěřivý, plný lásky k děťátku. V ten moment ji sevřela kousavá lítost, ale pak už v hlavě skládala kroky: Najít známého lékaře, za určitou částku nakoupit potřebné prášky. Nic protizákonného, pouze něco, co vyvolá komplikace…
Potichu se zasmála bezhlesně, s tíživým odhodláním. Maruška se otočila za smíchem a usmála se, nevědouce, co se v mladší sestře chystá.
Vaše šťastné dny jsou sečteny, opakovala si Alžběta v duchu a v očích jí chladně blýskalo…
************************
Dáš si džus? zeptala se Alžběta sestry všedním hlasem, jímž pečlivě skrývala nervozitu. Usmála se přesně tím způsobem, jaký cvičila před zrcadlem. Koupila jsem ten tvůj oblíbený.
Jé, děkuju! odpověděla Maruška a její tvář rozjasnila upřímná radost. Natáhla se k sestře a láskyplně ji stiskla za ruku. Jsi ta nejlepší na světě!
Alžběta na chvíli téměř zamrzla, něco v ní slabě povolilo. Hned se ale vzpamatovala.
Hned to dones… odpověděla co nejklidněji.
Šla do kuchyně, z lednice vyndala krabici s džusem a pečlivě nalila skleničku. Ruka jí samovolně sjela do kapsy tam, kde ukrývala malou bílou tabletku. Sevřela ji v dlani a… zastavila se.
Co to vlastně dělá? Pohlédla na sklenici s džusem i tabletku v dlani. V duchu se jí promítaly obrazy: Maruška šťastná, mluvící o dítěti, rodiče dojatí, Ondra podpírající manželku.
Je opravdu schopná něčeho takového? Věc skutečně zlou a neomluvitelnou? V hrudi ji bodl hrůzný pocit nad tím, co zvažovala.
Ne! Tohle není její povaha, tohle je šílený zmatek, který ji posedl. Tak daleko nikdy zajít nechtěla, nemohla a nesmí!
Prsty povolily, tabletka dopadla na pracovní desku. Alžběta se zhluboka nadechla, aby zklidnila chvění v prstech.
Bětko? Je ti něco? ozval se Maruščin hlas ode dveří. Starší sestra stála v prahu kuchyně, pohledem pátrala v její tváři. Jsi nějaká bledá, mám ti radši zavolat doktora?
Alžběta zvedla oči. V tu chvíli v nich poprvé zahlédla něco, co dlouho odmítala vřelé sesterské pouto, nehranou radost, že spolu mohou jen tak popíjet a povídat si. Byl to okamžik k nezaplacení.
Ne, jen se mi na chvilku zatočila hlava, řekla s nuceným úsměvem. Je to v pořádku. Máš tu svůj džus, uvařím si čaj, a popovídáme si.
Otočila se k dřezu, pustila vodu a do šálku nasypala čaj. Ruce se mírně třásly, ale snažila se to ignorovat. Každý pohyb ji stál síly zdálo se jí, že se dere hustou mlhou.
Uvnitř stále bouřily rozporuplné emoce. Vracela se k okamžiku, kdy držela v ruce tabletku. Byla tak blízko hranici, za kterou už není návratu! A jak snadno podlehne temným myšlenkám, když je v sobě delší dobu živí.
Nalila čaj, zhluboka přivoněla k jeho uklidňující vůni. Pohlédla na sestru, která spokojeně pila džus a vyprávěla o víkendu. Maruška byla šťastná a touha ublížit jí se změnila v palčivou hanbu.
Jak jsem mohla? pomyslela si Alžběta, svírajíc šálek v dlaních. Vždyť je to moje sestra.
Došlo jí, že všechno to vnitřní trápení v ní klíčilo dlouho měsíc po měsíci, roky snahy, trpkosti, závisti. A to se v ní zaťalo jako trn, který ji skoro zlomil.
Alžběta se zhluboka nadechla. Musí si přiznat, že překročila vše únosné. Její city, její pocity potřebují řešit nejen v sobě, ale možná i s někým, kdo jí pomůže pochopit, co se s ní děje.
Nad čím přemýšlíš? zeptala se s úsměvem Maruška. Jsi dnes nějaká zamyšlená.
Jen práce je hodně, nuceně se usmála Alžběta. Možná by mi prospělo poradit se s někým, jak si to všechno srovnat.
Nebyla to úplná pravda, ale Marušce to stačilo. Pokračovala ve vyprávění a Alžběta přikyvovala, občas něco dodala. Uvnitř v ní sílila nová odvaha tentokrát už nebude dovolit temným pocitům, aby jí diktovaly jednání. Už ne.
Je načase to přiznat potřebuje pomoc. Neskrývat to, říct si: Zamotala jsem se, je mi těžko, chci to změnit
************************
Maruška dala život nádherné holčičce, která se okamžitě stala miláčkem celé rodiny. Narodila se jedné tiché červnové noci a už ráno ji pyšní rodiče ukazovali skrze sklo porodnice. Malá, s baculatými tvářičkami a tmavými řasami, klidně spala, a každému, kdo ji spatřil, vykouzlila úsměv na tváři.
První dny doma byly plné dojemných okamžiků. Maruška s Ondrou se střídali u postýlky, učili se přebalovat, krmit a usínat společně s dcerkou. Rodiče přiváželi komíny plen a hromady hraček, babička háčkovala miniaturní ponožky, dědeček s hrdostí vyprávěl sousedům, že má konečně vnučku.
A největší lásku jí věnovala teta Alžběta. Když v ní došlo ke zlomu, byla s neteří čím dál raději. Zpočátku přišla pomáhat, aby si mohla Maruška odpočinout, uvařit, nakoupit. Postupně zůstávala déle obdivovala drobné ručky, s údivem sledovala první grimasy i bezzubý smích.
Alžběta se naučila chovat miminko, tiše mu zpívat, nakupovala mu veselé oblečky tu růžový overálek s kvítky, tu modrý s medvídky a rozplývala se nad tím, jak dcerka v nich roztomile vypadá.
Postupně se stala nejen tetou, ale skutečnou kamarádkou. S malou vedla čajové dýchánky s hračkami, ukazovala jí pestré knížky, učila ji první slova. Když začala chodit, trpělivě ji podpírala, radovala se z každého kroku, a tleskala, když dítě doběhlo pro hračku samo.
Maruška ten sesterský vztah brzy rozpoznala a vděčně za něj děkovala. Jednoho večera, když drobeček spal a Alžběta uklízela hračky, Maruška přišla a tiše řekla:
Děkuju ti. Vidím, jak ji miluješ. Je pro ni důležité mít tak skvělou tetu.
Alžběta se skromně usmála. Ani sama netušila, kolik štěstí jí péče o neteř přinese. V těch okamžicích dětském smíchu, v prvních slovech, v upřímném objetí našla něco, co jí roky chybělo: pocit sounáležitosti, tepla a bezpodmínečné lásky.
Když jí teď malá teta objímá, Alžběta ví, že osud někdy přináší nečekané dary. A právě tím, že se staráme o jiné, často najdeme cestu ke svému vlastnímu klidu a štěstíJednou v podvečer, když venku pršelo a všechen hluk města rozmazávaly šmouhy kapek na skle, zůstala Alžběta s malou sama doma. Nenápadné ticho bylo naplněné jen pomalým dechem spící holčičky v náručí. Sediac v křesle, Alžběta jemně pohupovala dítě na rukou a dívala se do jeho poklidné tváře.
V ten okamžik ji něco v srdci konečně pustilo. V duchu si přiznala, že závist k sestře už nemá tu ničivou moc, jakou dřív mívávala. Místo hořkosti cítila vděčnost za to, že má milující rodinu, že může být součástí jejich štěstí, a že byla zachráněna před tím, aby sklouzla k něčemu, čeho by celý život litovala.
Pohladila miniaturní dlaň, v duchu slíbila sama sobě, že už nikdy nebude hledat štěstí na cizím neštěstí. Místo toho bude oporou nejen pro Marušku a Ondru, ale hlavně pro tuhle drobnou bytost, kterou jí život postavil do cesty i jako své vykoupení.
Když holčička zamrkala a protáhla se, Alžběta jí tiše zašeptala: Všechno krásné na světě si musím zasloužit A já chci být tím dobrým, na koho budeš pyšná.
Za oknem zesílil déšť; kapky se tříštily o parapet ve stejném rytmu, v jakém se rozbíjely někdejší stíny v její duši. V tom pokojíčku, plném vůně miminka a slabého světla lampičky, už nezůstalo nic z dávné závisti. Byla tu jen tichá radost a začátek něčeho nového tentokrát čistého, upřímného a silného.
A tak konečně našla smíření ne tím, že někoho porazila, ale tím, že samu sebe dokázala změnit a přijmout. A v dětském úsměvu své neteře pochopila to nejdůležitější: že někdy to největší vítězství znamená naučit se laskavě žít ve vlastním příběhu.
