25. března
Dnes je to přesně dva roky, co jsem si vzal Naděždu. A pořád si pamatuji, jak to celé vlastně začalo
Všechno začalo Marií, kterou jsem miloval tak, až jsem podléhal každému jejímu slovu. Myslel jsem, že je jasné, že směřujeme ke svatbě, že budeme rodina. Jenže Maruška měla pořád výhrady:
Proč bychom se teď brali? Ještě studuju, ty s podnikáním pořád zápasíš. Nemáš pořádné auto, byt není tvůj S Olinkou se ráno potkávat v kuchyni nechci. Kdybys ten dům neprodal, mohli jsme tam bydlet.
To mě trochu mrzelo. Ale měla v lecčem pravdu. Zůstal jsem po rodičích já a sestra Olga v bytě, a do rodinné firmy jsem skočil dřív, než jsem doufal. Nikdo mě nevaroval, že budu muset převzít podnik těsně před státnicemi. Ze všech sil jsem se snažil udržet se studiem a podnikem nad vodou.
Dům jsme s Olgou prodali společně podstatnější bylo pokrýt dluhy. Oběma nám tehdy zbývalo dost povinností, já končil školu, Olinka šla do třetího ročníku. Prodej domu nám zachránil podnik.
Ale Mária chtěla hlavně pohodlí, žít tady a teď. Pod rodičovským křídlem si takové řeči mohla dovolit. Já měl zodpovědnost byl jsem nadějí pro sestru i sám pro sebe. Jednou se všechno srovná, bude dům, auto, zahrada zásluhou mé práce.
Pak ale všechno prasklo. Čekal jsem na Marii před kinem, domluvili jsme se na společném filmu. Řekla, ať pro ni nejezdím, a to se jí nelíbilo ani MHD. Vyhlížel jsem ji z tramvaje a najednou přijela v naleštěné audině.
Omlouvám se, ale už spolu být nemůžeme. Beru si jiného, vrazila mi do ruky nějakou knihu, otočila se a nasedla zpátky.
Stál jsem paralyzovaný. Co se stalo během tří dnů, co jsem byl pracovně pryč?
Doma mě vítala Olinka:
Ty už víš?
Přikývl jsem beze slova.
Našla si nějakého boháče. Dvacátého pátého má svatbu. Mě pozvala za svědkyni, ale odmítla jsem. Taková zrada! Za tvými zády… rozplakala se zlostí.
Hladil jsem ji po hlavě jako malou holku:
Klid, Olčo. Ať se jí daří, u nás bude líp.
Celý den jsem pak trávil zamčený v pokoji, odmítal jídlo i slova. Až večer, oči podlité krví, jsem vylezl:
Oblékej se, vyzval jsem sestru.
Co zas chystáš?
Ožením se s první holkou, která mi řekne ano, odvětil jsem.
Oto, nemůžeš kvůli sobě i druhým dělat bláznoviny…
Ale nezastavila mě.
V parku bylo plno lidí, některé dívky se mi vysmívaly, jiná utekla. Až třetí, zadívala se mi do očí a řekla, klidně:
Naděžda.
Tak jdeme zapít naše zásnuby, pozval jsem ji i Olinku na kafe.
U stolu panovalo trapné ticho. Hlavou mi vířila jen pomsta. Už jsem pevně věděl: moje svatba musí být také 25.
Naděžda přerušila mlčení:
Asi jste ke mně měl důvod pro tak nečekanou nabídku. Jestli jste si to rozmyslel, neuražte se, odejdu.
Ne, zítra zařídíme žádost a poznám vaše rodiče, kývl jsem.
A přešli jsme na tykání.
Celý měsíc do svatby jsme se seznamovali, povídali si, zjišťovali, kdo jsme.
Jednou se mě zeptala:
Řekneš mi někdy proč?
Každý máme kostlivce ve skříni, odpověděl jsem neurčitě.
Hlavně, ať nás neovládnou.
A co tebe vedlo k souhlasu?
Představila jsem si pohádku. Car dá dceru prvnímu příchozímu a oni žijí šťastně až do smrti. Chtěla jsem to zažít.
Naděžda nehledala lásku za každou cenu, ale poznala, že hledá cílevědomého, zodpovědného muže. Ve mně viděla rozhodnost.
Tak co jsi? Princezna Krasomila, Zlatovláska nebo žabí princezna? ptal jsem se se smíchem.
Polib, zjistíš, smála se.
Ale žádné polibky ani noc lásky nebyly.
Všechno kolem svatby jsem připravil sám. Nadě se stačilo jen rozhodovat o podrobnostech. I šaty jsem jí vybíral, chtěl jsem, aby byla nejkrásnější nevěsta v Praze.
V den svatby jsme se náhodou potkali s Marií. Vedla nového snoubence.
Dovol mi ti popřát štěstí Buď šťastná se svým boháčem, políbil jsem ji do tváře.
Nedělej ze sebe divadlo, odsekla podrážděně. Přeměřila pohledem Naděždu nejen krásná, ale i hrdá. Vedle té její se v Marii neudržela ani špetka štěstí.
V tu chvíli jsem si říkal, že nemůžu couvnout.
Hrajeme to až do konce, šeptl jsem Nadě přímo v obřadní síni.
Ale když jsme si hleděli do očí, už bylo pozdě.
Slibuji, že tě udělám šťastnou, a věřil jsem tomu.
Roky plynuly obyčejně. Olinka s Nadou se spřátelily, rozhýbali jsme firmu, rozjeli jsme druhý obchod i stavební služby. Naděžda byla bystrá, nenápadně dávala podnikání řád, bylo vidět, že opravdu společně rosteme, finančně i jako rodina.
Také jsme si postavili vlastní dům za Prahou, krásný, z cihel i radosti.
Ale čím líp se nám dařilo, tím víc jsem začal vzpomínat na Marii. Čím to, že se necítím šťastný? Je to rutina? Nemiluji snad? tříštilo mi to hlavou.
Naděžda všechno vycítila, i když se snažila být mně milou. Ne všechny pohádky končí svatbou, smutně přiznávala sama sobě.
Jednou mě načapala, jak koukám na Mariin profil na Facebooku.
Přijdeš o víc, než co získáš, řekla Olga.
Nestarej se, utrhl jsem se.
Jsi hlupák, Nadě tě doopravdy miluje, a ty pořád blbneš!
Naštvalo mě to, ale nedokázal jsem si pomoct. Napsal jsem tedy Marii.
Dozvěděl jsem se, že její manželství dávno zkrachovalo, manžel ji vyhodil beze všeho. Nedodělala školu, práci nemá, bydlí na ubytovně v Brně.
Několik dní jsem váhal. Shodou okolností byla Naděžda týden u nemocné babičky na Šumavě, tak mě to zlákalo.
Nevydržel jsem a dorazil za Marií. Jak jsem vstoupil do restaurace, vrhla se mi kolem krku. Ucítil jsem šmoulavý zápach a zarazil se.
Lidi se dívají, odtáhl jsem ji.
Ať koukají, rozchechtala se. Bylo mi trapně. Její šaty, make-up i levné parfémy vypadala ošuntěle. Vedle Nadě byly ty rozdíly propastné.
Dej mi nějaké peníze, odvděčím se ti, zamrkala.
Chtěl jsem co nejrychleji pryč.
Promiň, mám ještě práci, zvedl jsem se.
Zanechal jsem na stole dva tisíce korun, kývl číšníkovi a vypadl.
Na cestě zpátky do Prahy jsem se proklínal. Olga měla pravdu! V hlavě mi šrotovalo, proč jsem to udělal, ale něco ve mně se zlomilo: Vždyť já nikdy své ženě neříkal Naděnko, neměl jsem blížšího člověka.
Viděl jsem její modré oči, úsměv, jak mi šibalsky cuchá vlasy
Okamžitě jsem otočil auto směr Šumava. Když mě Naděnka uviděla, běžela ke mně:
Ty jsi blázen!
Týden je strašně dlouho. Nevydržel jsem bez tebe ani dva dny, odpověděl jsem a sevřel ji pevně v náručí.
Pochopil jsem jednu věc: Štěstí není v návalech vášně ani ve snech o minulosti. Je ve věrnosti, respektu a klidu, který ženu mé Naděše vedle mě. Jen s ní vím, kam patřím.
