Klíče

Klíče

Já ho miluju! A ty mi tady cpeš takové hlouposti! Nechci to slyšet! Jen mi závidíš, proto mi furt kecáš do života! Prostě mě nech už být! Starej se o sebe!

Martina neřvala. Ona doslova hulákala tak, že i nedoslýchavý soused pan Viktor, který zrovna štrachal kolem své dílny, se otočil a podezíravě poslouchal. On zvědavý nikdy nebyl, takže bylo jasné Martina ječí opravdu nahlas.

Důvodů k tomu měla…

Jak si alespoň myslela, měla. Pro Martinu byla zamilovanost stavem duše. Pokud měl přijít nějaký “oddichový čas”, byl tak krátký, že to poznali jen ti, co ji znali jako své boty. Takových lidí bylo přesně dvě Martinina máma, která už tady nebyla, a sestra Jana. A Jana? Ta prostě odmítala Martině rozumět.

Bez té opojné zamilovanosti nebyl v Martinině životě žádný život. Bylo to jen přežívání. Pohled ztracený, myšlenky roztěkané, nervy na pochodu tak, že se jí kolegyně začaly vyhýbat s poznámkou:

Nechceš si dát něco na nervy? Nějak je s tebou, Martinko, těžké vyjít…

Malá Martinka zatínala zuby a myslela si bůhvíco o těch “normálních ženských”. Ty se mají! Muž čeká doma, děti běhají venku po hřišti a u ní? Nic. Ani doma, ani chlapa. A ani v dohledu. Syn, to jo Pavel. Jenže jakýpak dítě vždycky všechno prohrál v porovnání se sestřinými dětmi. Janiny děti byly jednoduše lepší: starší Kuba hrál fotbal, byl výborný i ve škole, mladší Magda zpívala, tančila a každý měsíc byla na jiném festivalu. Za deset let toho viděla víc, než teta Martina za celý svůj život.

A to bylo nespravedlivé! Proč? Martina se v dětství taky snažila všude chodila, na kroužky a do sboru. Ale nikdy pořádně nikde nevydržela. Srdci se poručit nedá, říkala si. Jakmile ji něco nudilo, prostě odešla a našla si něco jiného.

Takový je přece život! Poslouchat ten vnitřní hlas! Nikdo radost na stříbrném podnose nepřinese: “Tady to máš, Martinko. Neboj se! Všechno pro tebe!”

Martina tuhle pravdu pochopila už dávno. Koukala jak se Jana dře s učením a smála se, když vyrážela na diskotéku:

Hele, Jani, všechno to nadrť! Kdo tě pak vezme za ženu? Vzpomínáš na babičku? “Žena nemá být chytřejší než muž!” Kluci na tebe ani nekouknou!

Ať nekoukaj! Později… A babička to říkala jinak.

Jo? Já si pamatuju jasně.

Ty si pamatuješ úplně špatně! Babička říkala, že chytrá žena nikdy nebude muže shazovat, když ho má ráda je to něco úplně jiného, ne?

Nezatahuj mě do filosofií, pomoz mi s účesem! Čeká mě Martin!

Martina letěla na rande, Jana zalehla ke knížce. Dvě hodiny klid.

Sestry se měly rády, jak to jinak říct byly na světě jen dvě. A Jana Martinu znala, jako by byly dvojčata. Martina nebyla zlá. Jen trochu potrhlá, roztěkaná, nejistá ale nikdy zlá. Naopak byla hrozně měkká, dobrosrdečná. Zachraňovala všechny kočky a psy z ulice, tahala je domů, dokud jim rodiče nepovolili zůstat pod podmínkou, že neudělají z bytu zoo. A ačkoliv je Martina tahala domů, nikdy po sestře nechtěla, aby šla se psem nebo uklízela po kočkách. Obstarala všechno sama. Někdy měla Jana pocit, že má Martina raději zvířata než lidi.

Martino, mamka chce, abys jela k babičce pomoct s úklidem.

Jeď tam sama! Mám svý věci.

Jaký?

To je fuk! Důležitý! Kocour Félix kulhá. Musím s ním k veterináři.

Už týden kulhá!

No! To není důvod měnit ho za babiččiny starosti! Ona má ještě sílu, ale kocour se sám nepostará!

Sestry se pohádaly, Jana nakonec jela k babičce a Martina oblékla svou nejlepší halenku. Martin už čekal před vchodem a Félix byl jen výmluva, jak se vyhnout nenáviděnému úklidu.

Holky skončily školu každá po svém. Jana s vyznamenáním, Martina tak nějak normálně. Nic moc.

Výběr povolání byla také jasná věc. Martina chtěla být cukrářkou. Sladké dortíky byly její dětská láska. Stála u vitríny a trucovala, dokud jí táta nekoupil aspoň jeden zákusek. Sama je ale většinou nejdřív obdivovala, pak dala sestře, a pak se jala tvořit stejné z plastelíny.

Cesty sester se zase rozdělily.

Jana se přestěhovala k babičce, co už potřebovala pomoc, a protože to měla blíž na univerzitu, všem to vyhovovalo. Babička dostala péči, Jana hodinu spánku navíc a klid. I svého budoucího muže Tomáše tam Jana seznámila nejdřív s babičkou.

Žijte tu všichni, děti, je tu dost místa!

Skromná, ale veselá svatba brzy nato už bydleli všichni u babičky. Plány s bytem babička neskrývala:

Bude to správné, Janinko. Martině dědův pokoj ten v paneláku, co je v podílovém vlastnictví. Vám s Tomášem pak byt. Škoda jen, že neuvidím vaše děti…

Ale první pravnučku si babička ještě pochovala. Odešla, když bylo Kubíkovi dva. Celý poslední rok se prala s následky mrtvice, ale srdce to nevydrželo a Jana ji oplakávala, jak jen to šlo.

Janini rodiče babiččino rozhodnutí respektovali bylo to spravedlivé.

Martina byla v té době hlavou úplně jinde, ztracená ve své nové lásce, a o byt se vůbec nestarala. Ona měla “lásku” přece!

Tedy, říkat tomu láska bylo silné slovo. Martina planula, ale její vyvolený se na ni ani nekoukl. Jí úplně stačilo docházet k němu, uklízet, vařit, prát ale nikdy ji tam nenechal ani přes noc.

Jsem starý samotář, Marti. To bys nepochopila…

A pak jí s pohledem umělce řekl, ať uklidí jeho ateliér a po chvíli vyprovodil:

Umění, Martinko, vyžaduje oběti! Ale víš, že nemůžu jinak. Miluju, mám povinnosti… Tolik povinností! Jsem unavený!

Martina chápavě přikyvovala, v koutě jeho dílny už dávno zapadal prachem její lehce nevydařený portrét. Nikdo ji nikdy předtím nemaloval. A tím portrétem jí její důležitost připomněl.

Ten portrét si Martina donesla domů po jeho svolení památka na den, kdy mu přišla říct, že je těhotná.

Ten den bylo slunce, snila jako nikdy těšila se na něco nového, zázračného. Jenže, když v jeho ateliéru téměř zpívala, co ji čeká, on se zamračil:

Dítě? Ses zbláznila?!

Konec příběhu byl prázdný a banální jako ta propast, do které Martina po těch slovech spadla. Její sny křuply jak led rozletěly se do střípků, které by už nikdo neslepil. Svoji pošlapanou hrdost se nesnažila zachraňovat. Mlčky kývla, poprosila si portrét jen “na památku”.

S dovolením si ho vzala a večer ho roztrhala na kousíčky:

Já ještě štěstí mít budu! Ale ty těžko!

Jak skončil “velký umělec”, Martina neví dodnes, vlastně ji to ani nezajímalo. Starostí měla dost. Dítě se nakonec narodilo, ale místo vysněné radosti ho srovnávala s otcem a nenašla v synovi jeho genialitu. Pavel byl klidný, nevýrazný kluk, bez náznaku talentu. Spíš raději kopal do míče na dvoře nebo hrál šachy. Sám našel šachový kroužek, po škole chodil tiše, na matčiny otázky krčil rameny:

Co tě na tom baví? To je přece nuda!

Ale nuda mu nepřišla ani trošku. V šachách viděl krásný tanec. Občas u nějaké partie tančil uprostřed pokoje na melodii, kterou slyšel jen on sám. Ale jen když byl sám. Martina tohle netolerovala “Tanec není pro kluky! Přestaň!”

Jediná, kdo Pavla rozuměla, byla sestřenice Magda. Napětí mezi matkou a tetou nechápal, ale babička říkala, že rodina je rodina. Nerozuměl, proč máma necení tu možnost mít tetičku, ale babiččiny slova si pamatoval. S Kubou se vycházel dobře, ale Magdu měl upřímně rád. Ta uměla poslouchat, jak vyprávěl o šachové hudbě svých snů.

Slyšíš ji? Magda s údivem koukala na Pavla.

Jo. Je tichoučká, ale krásná…

Já ji taky slyším. Aspoň… Můžu ti ji zahrát?

A tančila, jak to v sobě cítila, a Pavel věděl, že je pochopený. Že není sám.

Jenže děti si nevybírají, s kým budou, to dospělí rozhodují. A nálady Martiny se měnily moc často. Při každé hádce se sestrou mohla Pavlovi zakázat setkání se sestřenicí a bratrancem.

Pavel byl proti tomu bezmocný. Bojoval, jak uměl hysterčil, odmítal jídlo, až matka pronesla:

No tak si dělej, co chceš! Už tě mám dost!

Dlouho netušil, proč se matka se sestrou hádá. Po jeho narození Jana hodně mamce pomáhala, ale Martina ji vyhodila, jakmile skončila další zamilovanost a zjistila, jak babička rozhodla s dědictvím.

To není fér! Jsem stejná vnučka jako ty!

Martino, já to po babičce nechtěla! Chceš, tu půdu prodáme a podělíme se! Já nechci přijít o sestru!

Ne! Nechci tvé almužny! Babička tě měla radši! Proto všechno nechala tobě! Mě nikdy nikdo pořádně nemiloval!

To není pravda! A co já? A rodiče?

Jaká to láska, když mi nikdo nerozumí? Myslíš, že mi jde o byt? Ne! Chci jen cítit, že mě doma mají rádi!

Marti…

Dost! Už nic nechci slyšet!

Mezi sestry si sedla křivda. Hnízdo si upletla z těch drobných kamínků ublížených vzpomínek. “Marti, vzpomeň Janě koupili panenku ve stejnejch šatech jak ty, jen v růžovém! Tys chtěla tu růžovou! Nezapomínej! Ze všeho se skládá život!” A tak postupně panenky, trička, řasenka, práci, byt, děti… Všechno se stalo zdí mezi nimi.

Janina křivda byla menší. Možná měla jiné srdce, jiné vzpomínky, jiné priority. Její hnízdo bylo chatrné stačilo fouknout, a třísky se rozletěly a nechaly k srdci volnou cestu. A tak Jana foukala, jak uměla, a po dalším Martinině “Ty mi nejsi sestra! Takhle se rodina nechová!” jí došel dech jako rybě vyvržené na břeh. Voda byla na dosah, ale dostat se k sestře bylo těžké. Přerušit pouto jde lehce, ale obnovit ho…

Rodiče odešli krátce po sobě jako by se domluvili, ve stejném roce. Bezradnost obě sestry utopila.

Jani, jak je to možný?! Byli mladí! Ještě měli žít!

Marti, osud se neptá a zdraví se nedá koupit. Dali jsme, co jsme mohli. Ostatní už nebylo v naší moci.

Není to fér! Není to správné!

No jo… Spravedlnost v životě moc není. Všichni si myslí, že dostanou, co zaslouží, ale je to jinak.

Máš pravdu! Všechno je jinak…

Jana vzdala svůj podíl na dědictví, aby Martina měla pokoj. Začala si vyřizovat papíry na byt.

Myslela jsem, že mi vezmeš i tohle.

Martina to pronesla s pohledem upřeným na své boty, když čekaly před notářem na Tomáše, Janina muže.

Proč to, Marti? Jsme si cizí?

Nevim, Jani. Jsme sestry, ale ty mě nikdy nechápala.

A ty mě… Ale vážně na tom tak záleží?

Jasně že jo! Když se nerozumíme, proč být spolu?

Možná právě proto, aby se to nakonec povedlo? Vždyť sama dobře víš, že zadarmo člověk nic nedostane!

To doufám možná ty! Máš to v životě jednoduchý muž, dům, děti. Já? Pořád sama!

Marti, nebuď nespravedlivá… Co Pavel?

Ten si taky žije po svém! Skoro ho nevidím. Jsem pořád v práci, on je radši u vás! U vás je klid.

Má to u nás rád…

No! Vidíš! Ty jsi nesnesitelná! Proč furt říkáš, že jsem špatná máma? Co jsem ti udělala?!

Marti, neřvi! Kdy jsem to řekla? Pleteš si věci!

Pořád! Ty už jsi dokonalá a tvoje děti taky! Já nic. A Pavlík taky! Ty se do všeho montuješ!

pane Bože, Marti! Slyšíš se?

Tomáš našel Janu na lavičce u domu, uplakanou.

Proč tak na mě? Proč?

Objal ji, a našel na to slova:

Ona má hroznou povahu. Ještě ji život nenaučil své.

Jana se skoro přestala smutnit:

Neříkej to! Co když ji vážně potká nějaká rána? Je mi jí líto…

To je dobře!

Co?

Že ti je líto. Ona to ještě nepochopila, kdo ji opravdu miluje. Třeba ani nepochopí.

Ale stejně je to moje sestra! Budu ji mít ráda! utřela si slzy Jana.

Lepší tichý mír než hlučná hádka. Jana dělala vše, aby usmíření bylo. Nitka mezi sestrami držela, i když byla už velmi chatrná. Ale byla. A zlomit ji Jana nedovolila.

Muži v Martinině životě přicházeli a mizeli bez větší stopy, jen s hořkostí a nepochopením. V čem je špatná, že její touhu dát všechno nikdo nikdy neocení?

Martinko, život je jednoduchý! My jsme se dohodli, že tohle není nic vážného! Souhlasila jsi, ne? znělo to vždy.

A Martina přikývla, rozuměla, a stejně později zapomněla na pravidla hry. Zato vždy se divila, proč ji zase někdo opustil.

Její duše se drásala. Pro někoho chtěla být jedinečná, naučila se kvůli vztahům vařit guláše na vodě, střílet kvůli myslivosti, plést rybářské nástrahy…

Chtěla odevzdat klíče od svého štěstí, ale nikdo je nikdy nechtěl.

Pavel, v časech maminých románů, bydlel převážně u tety. Tomáš i Jana ho už dávno přijali za vlastního. V Kubově pokoji byla palanda, Tomáš jim udělal velký stůl s místem na dva počítače, a kluci hráli multiplayer do noci. V obýváku se vždycky křičelo:

Magdo! Ty podvádíš, přejdi raději ke klukům, to je fér!

Jana sestře podávala zprávy o Pavlovi:

Je šikovný! Možná by stálo za to přihlásit ho do matematické školy.

Ale kdepak! V normální škole je lepší je tam s Kubou! Mám o něm přehled. A ty na něj dohlédneš!

Jenže je to pro něj daleko, když je doma, nenaspí se.

Tak ať je chvíli u vás! Víš, jak to mám teď složité. Právě se to začíná lepšit.

Dobře. Ať je u nás.

Děkuju! Filip je úžasný! Pavla přijal a chce, abychom byli opravdová rodina.

Požádal tě o ruku?

Ještě ne, ale blíží se to! Hlavně mi teď neházejte klacky pod nohy! Pomozte mi! Je to MOJE šance na štěstí!

Marti, co to říkáš… samozřejmě!

Janě se Filip moc nepozdával. Trochu nafoukaný, malinko povýšený, podivný humor. Často řekl něco, že člověk nevěděl žert nebo urážka? U ní a Tomáše jedno, přežili by, ale co Pavel? Martina do Filipa byla až po uši, nevšimla si, že syn se odtahuje a tráví skoro všechen čas u Jany.

Jana chránila Pavla, s Martinou se raději nehádala. Jenže zrání bylo rychlé hned od začátku bylo jasné, že Filip má nějaké skryté plány.

Že chce prodat byt, co Martina dostala po rodičích, zjistila Jana úplnou náhodou.

Jednou přišla domů a boty byly rozházené v předsíni. Špinavé Kubovy, hned vedle Pavlových. Jana zvedla obočí.

Kluci! Kdo je doma?! Co to je?!

Magda vykoukla z klučičího pokoje, lekla se a rychle přivřela dveře.

Mami…

Co se děje? poznala Jana, že něco není v pořádku.

Maminko, prosím tě, nezlob se, jo? Tam…

Co? Magdo! Mluv už! Jinak se sesypu!

Pavel… On… Magda se rozbrečela a chytla ji za ruku On má modřinu, přiložily jsme mu led, ale moc to nepomohlo…

Jana už dál neposlouchala. Rychle objala dceru.

Kde je?

Pavel ležel nahoře na palandě, zády ke dveřím a přitisknutý k celisti měl led.

Pavle! zavolala tiše Jana. Co se stalo?

Nic…

Mluvil tlumeně. A Janě došlo, že to není nic malého. Pavel nikdy nebyl typ, co by tajil věci před ní.

Vylezla na spodní postel a pohladila ho po hlavě.

Pojď dolů, povídej. Prosím…

Nechci!

To už bylo vážné. Jana si povzdechla, poslala děti do kuchyně, ať si rozebere nákup, sama se převlékla a vrátila se zpět.

Ulezla si vedle Pavla, objala ho, jemně pohladila naraženou tvář.

Filip?

Odpověď znala. Pavel se rozplakal v jejím objetí a nestyděl se. U tety věděl, že mu rozumí. Protože to, že někdo praští dítě, když brání mámu, není spravedlivé.

Ty mě budeš učit? Ty? Utři si nos! Nepleť se do dospělých záležitostí! Filip mu vmetl do tváře.

Takového ho ještě Pavel neviděl. Všechen lak spadl. A Pája pochopil ani tenhle chlap jeho mámu nemiluje. Jen zájem. A úplně jiný, než dělat ji šťastnou.

Jak to jednou Magda řekla?

Když někdo miluje, je to vidět. Je to fakt tak těžké, Pavle?

Hrozně.

Ale přece vnímáš hudbu, to vím.

Slyším ji?

No jasně! Cítíš ji a vidíš… Láska je taky hudba. Poznáš, kam v tanci vykročit.

Asi to neumí každý…

Myslíš, že máma ji neslyší?

Neslyší, nevidí. Přála by si, ale nejde jí to.

Je mi jí líto…

Mně taky!

Pavel se pokusil Filipa zastavit, když mamku tahal za ruku. Naštěstí ho zarazili rychle. Omdlel, když se praštil. Probudil se až u mámy tichoučká, šeptala:

Proč, Pavlíku, proč?

Pavel se nic neříkal. Bolelo ho, že máma se ho nezastala. Ta křivda byla jako střep. Šel si sbalit věci a šel k tetě. Tam se stydět nemusel. Tam ho pochopili.

Samozřejmě, Jana zavolala sestře. Nekonečné zvonění, Adéla si sbírala odvahu. Hádka by ničemu nepomohla, ale vztah s Pavlem bylo potřeba napravit.

Nakonec volala Tomášovi.

Jsi blízko? Nechoď domů, vem mě k Martině! Jdu dolů.

Dětem řekla, ať jsou s Pavlem stále, a vyběhla z domu skoro v papučích.

Co se děje? Tomáš se zamračil.

Povím cestou. Jeď!

Rozhovor s Martinou šel od začátku ztěžka. Martina stála na dvoře a naříkala, že Filip odešel, vše zakřikla.

Ty nechápeš! Já ho miluju! křičela na Janiny otázky.

Koho, Marti?! Toho, co zmlátil tvýho syna? Kdy už ti dojde, že štěstí máš přímo pod nosem? Co provedl Pavel, že jsi ho zradila? Je to tvůj syn!

On už není můj, je tvůj! Ty si ho vzala! Je víc u tebe než doma! Všechno jsi mi vzala!

Co jsem ti vzala?!

Život! Moje klíče!

Jaký klíče?

Jana už chtěla zalapat po dechu, jak ostře slyšela obě ze strany. Stojí tu, řvou na sebe, všem na očích… To určitě rodiče a babička chtěli?

A ztišila hlas:

Jaký klíče, Marti? Co tím myslíš?

Klíče od štěstí… Martina už taky řekla tišším hlasem, a rozmazala slzy. Ty je máš! A já?

Až teď Jana pochopila, co sestra řeší. Zhluboka se nadechla a pak ji popadla a objala, jako to dělávala máma.

Pojď sem! Ach, Martino… Co ty jsi za…

Hloupou? To jsi chtěla říct? Martina se snažila odtáhnout, ale Jana ji nepustila.

Ne! To ne! Víš, že jsi citlivá, hodná. Ale nerozumím, jak můžeš vyměnit dítě za kohokoli jiného. To není správné, Marti. Klíče jsem ti nevzala. Sama mám co dělat se svými. Ale je mezi námi rozdíl.

Jaký? Martina schlípla a objala sestru zpátky, přitisknutá tváří k jejímu rameni.

Ty svoje klíče pořád dáváš někomu jinému. Já je mám u sebe.

A co je správně?

Nevím. To ukáže čas.

A když už ukázal… Jak mám žít dál? Nikdo mě nepotřebuje.

Já tě potřebuju! Málo? Pavel tě potřebuje! Nestačí?

Nevím…

Začni aspoň těmito dvěma. Ostatní přijde, Marti.

A když ne?

Pak prostě máš špatné klíče ke špatným dveřím. A ty pravé zůstanou navždy zavřené. Chceš strávit život na chodbě, čekáním?

Ne!

Tak hodná! Jedeš za synem?

On mi neodpustí…

Pavlík ví o životě víc, než ty. Ale lehké to nebude, je moc zraněný.

To tuším…

Tak, něco udělej! Ty jsi máma! Nebo cizí teta?!

Jani!

Co, Jani?! Šup do auta! Jak dlouho tě budem utěšovat! Tomáši, podej jí kapesníčky z palubovky! A jedem! Děti čekají!

Otčím se v Pavlově životě nakonec objevil, ale daleko později. Martina konečně zažila to své štěstí. Syn zůstal bydlet u Jany, vybral si její rodinu a ne nový byt, kde měl zanedlouho křičet nový sestřičin pláč. Martině se přesto podařilo ukázat synovi, že jej má ráda, že na něj čeká. Muž, se kterým zůstala, byl moudřejší, dal Pavlovi čas, postupně navařil vztah, který časem zpevnil a stal se rodinou pevnější, než kdyby to byla jen krev.

A až jednou, když Pavel balil na vojnu na nádraží, objal rodinu, podal ruku otčímovi a poprosil:

Dávej na mámu pozor!

Vysoký muž s šedivějícími vlasy vážně přikývl:

A ty na sebe, synu! Budeme čekat!

Vím!