Vezmi si svoji dceru a odejdi. My dva už spolu nemáme nic společného!
Ale, Sašo
Řekl jsem vše! A už tě nechci nikdy vidět!
Dveře zabouchly a Eliška se rozklepala. Celý pokoj jí splýval před očima a v uších se jí rozléhalo jakési vzdálené volání, tak podobné hlasu její mámy, až jí připadalo, že někdo křičí: Neopovažuj se!
To jí vrátilo zpátky. Pomalu vykročila, pak udělala ještě jeden krok a sesunula se na židli. Nehty se zaryla do dlaní bolest ji probudila k sobě, rozháněla mlhu, která jí dusila duši.
Nesmíš! Nemůžeš se rozpadnout. Ani padnout do propasti zoufalství. Ale jak moc by chtěla
Nesmíš! Máš Klárku! A ne, na to teď nemyslet! Hlavní je sesbírat se, uklidnit se a přijít na to, co se vlastně stalo.
Proč se Saša obrátil tak najednou? Proč ji vyhání? Vždyť ještě včera bylo všechno v pořádku
Nebo nebylo?
Hlava jí konečně začala fungovat. Rozprostřela ruce na stole, dlaněmi nahoru.
Tak! Jak ji to její máma učila? Nevíš co dělat analyzuj! Rozeber si to bod po bodu a počítej prsty. Ještě lepší je vzít tužku a všechno si napsat!
Jenže tužky byly v druhém pokoji. A tam spala Klárka
Klárka spávala hodně neklidně a Eliška ji nechtěla budit. Klárka by začala fňukat a ona už by neměla klid si promyslet, co se vlastně přihodilo.
Musí vystačit s tím, co má.
Podívala se na svoje ruce a automaticky je sevřela do pěstí. Nehty, které už dávno nezažily hezkou manikúru, protože na to už nebyl čas ani chuť, hrubá kůže, pihy, které jí vždycky vyskočí, když se dlouho hrabe na zahrádce nebo v záhoncích na sluníčku. Kdo by si kdy pomyslel, že ji bude tak bavit starat se o dům a zahradu a úplně zapomene na všechno, co ji máma učila o ženskosti?
Eliško, pamatuj, jsi žena!
Ne! Já jsem ještě holka!
To je teď. Za chvíli dospěješ, budeš dívka a později žena, jako já. A my se nesmíme nikdy zanedbat! Nikdy! Manikúra, pedikúra, účes! Upravené ruce! To vypoví o tobě víc než luxusní šaty. Nemůžeš přece nosit diamanty, když sis týden nemyla krk! Rozumíš?
Ano, mami! osmiletá Eliška si natírala rty máminou rtěnkou před zrcadlem.
Ale tohle je ti zatím zbytečné! máma se rozesmála a sebrala jí tubu. Tvá barva to není. Ještě na to máš čas, vždyť jsi krásná i tak. Všechno má svůj čas i místo. Vyrosteš a vybereme ti kosmetiku.
Ale, mami
Dost! Řekla jsem!
Tohle poslední Eliška od mámy neslýchala často. Ale když to uslyšela, věděla, že nemá cenu odporovat. Máma vždycky držela slovo.
Ve všem
Eliško, odjíždím. Chvíli budeš bydlet u babičky. Jinak to nejde.
Maminko, budeš pryč dlouho? Eliška, které právě bylo deset, si žmoulala lem šatů v ruce a snažila se nerozbrečet.
Půl roku. Nabídli mi dobrou práci, ale je to na severu! Tam tě vzít nemůžu. Tobě bude líp tady. Babička se o tebe postará, budu ti psát a volat.
Mami, neodjížděj
Nakonec se rozbrečela a máma, která ji nemohla uklidnit, ztratila trpělivost.
Už dost! Nemám jinou možnost. Když tu práci nevezmu, nedostaneme se od babičky. Chci, abys měla svůj pokoj! Abychom mohly k moři, jako dřív. Kdyby byl táta živý, neřešila bych to. Ale teď jsem na všecko sama! I na tebe, i na babičku!
Vždyť máš i tetu Janu! Eliška kroutila hlavou.
Teta Jana má svých starostí dost. Potřebuje taky pomoct!
Pomoz radši mně! Zůstaň! vyrazilo najednou z Elišky a poprvé viděla, jak mámin pohled ztvrdl.
Eliško! Mámin hlas byl ledový, až se Eliška zachvěla. Nemůžeš myslet jen na sebe! Takhle to není správné. Jestli někdy nepomyslíš na druhé, nikdo pak nepomyslí na tebe, až budeš potřebovat. Chápeš? A já na tebe myslím teď! A chci, aby ti nic nechybělo! máma ji konejšivě objala. Slibuju, že je to poprvé a naposledy! Vydrž to, holčičko! Musí to být!
Elišce nezbylo než kývnout, přestože v srdci ji někde škrábala celá kočičí smečka.
Psávala mámě dopisy, v sobotu je do telefonu křičela, že ji čeká, že se jí stýská tak, až ani zmrzlinu nemohla jíst. Čas se vlek, a když babička oznámila, že jedou mámu vyzvednout na letiště, brečela tak, že museli volat taxi trvalo dlouho ji uklidnit
Máma dodržela slovo. Už nikdy na tak dlouho neodjela. Občas byly pracovní cesty, ale nikdy už to nebylo takové odloučení.
Přestěhovaly se z malého bytu po tátovi do většího. Eliška konečně měla svůj vlastní pokoj. Bylo to vlastně fajn, ale většinu času tam netrávila. Hned po škole si vzala učení z psacího stolu a šla za mámou do kuchyně, jakmile přišla z práce. Večer bývaly spolu někdy i mlčky, když máma doma něco ještě dodělávala.
Bylo jim spolu prostě dobře.
Problémy puberty je tak nějak minuly. Téměř žádné hádky, protože Eliščina máma měla takový takt a trpělivost, že se Eliška zpětně divila, kolik lásky se vešla do téhle malé ženy bez jakéhokoliv zázemí. Babička už dávno nebyla, a tak zůstaly samy.
Sestru máma vymazala ze svého života.
Proč, na to se Eliška vlastně nikdy moc neptala. Jen jednou položila otázku a dostala jasnou odpověď.
Odpustit a pochopit se dá všechno, kromě zrady.
A koho teta Jana zradila?
Naši mámu. Tvojí babičku. Hrozně ji zvala, chtěla se rozloučit. Jenže Jana nepřijela
Proč?
Bávala se, že ji požádám, aby tu zůstala, že mi pomůže. Jenže to byla její povinnost taky. Nechtěla mi říct, že nemůže babičku vidět v tom stavu. Nemohla ji krmit lžičkou, jako mimino, nemohla se dívat, jak mizí mysl v té, která byla naše opora
Takže tys mohla?! Elišku to namíchlo do běla.
Ani já nemohla, máma se dívala přímo, ale rty se jí chvěly, až se Eliška natáhla a objala ji. Nemohla a nechtěla vidět mámu takhle! Ale neměla jsem na vybranou, rozumíš? Žádnou! Je to moje máma. Musela jsem udělat vše, aby odešla klidně. S námi. Viděla kolem sebe známé tváře I když už je skoro nepoznávala
Proto jsem já za babičkou směla jen chvíli?
Ano. Nechtěla jsem, abys ji takhle viděla.
Víš, já si to ani nepamatuju Nevzpomínám na to, jak ležela, co říkala ale pamatuju, jak mě učila vařit marmeládu a sbírat pěnu. Měla jsem vzít talířek, dávat na něj tu růžovou pěnu a jíst maličkou lžičkou. Tak to bylo úplně nejlepší
My s Janou to dělaly stejně jako děti
Nerozumím. Vždyť vás vychovala obě stejně! Milovala vás, chránila, pomáhala Jak to, že jste tak jiné?!
Stane se občas, Eliško. Máma si Janu v dětství hýčkala, protože byla hodně nemocná. Možná právě proto ji chtěla chránit úplně před vším Nevím.
A podařilo se jí to?
Co?
Ochránit ji?
Nepodařilo. Sama víš, jak Jana skončila. Dvakrát vdaná, tři děti, všechno s několika rozchody Těžko hodnotit, jestli měla máma tohle dělat, ale díky tomu vím, jak bych se měla chovat já k tobě.
Myslíš, že děti před vším chránit nemáme?
Ne takhle. Musíme je chránit, ale s rozumem. Jaká by byla máma, kdyby dítěti nepomohla? Ale na co je, usadit si dítě pod skleněný poklop a snažit se odžít jeho život za něj? To není v pořádku, Eliško. Pád, vzlety, boule a zkušenost o to jde! Většina se stejně poučí jen na svém. Víš, co jsem pochopila, když jsem sledovala, jak si Jana nese následky? Kdyby mamka rozhrabala polštářky kolem hrábí, na které Jana pořád stála, kdo ví, jak by to bylo dál. Možná kdyby se jednou praštila fakt pořádně a zůstala na chvíli sama se svými starostmi, bylo by vše jiné. Nevím. Jedno vím jistě vždycky tě podpořím, když budeš potřebovat, ale nechtěj po mně, abych za tebe řešila všechno. Máš problém sedni a přemýšlej. Nezvládáš? Jsem tady. Vždycky budu tady Rozumíš?
Jo, mami
A teď tu seděla, počítala na prstech a přemýšlela, kde se stal zlom a proč to přišlo.
Včera slavili Sašovy narozeniny. Nic kulatého, tak byli doma jen nejbližší. Léto, v jejich velkém domě, který s mužem dodělali teprve minulý rok, bylo všem dobře.
Přijeli Eliščina máma, tchyně a Sašova sestra s rodinou.
Klára byla nadšená konečně bude mít společnost a kolem lítala jako blázen, a pořád dokola se ptá:
Kdy už přijedou? Budeme se koupat v bazénu? Mami, a co ještě?
Otázek bylo tolik, že je Eliška přestala odpovídat. Stejně si Klárka odpovídala sama a navíc uklízela svůj pokoj přece nebylo možné přijímat hosty v nepořádku!
Saša vyrazil na trh a v kuchyni to začalo vřít. Máma Elišce pomáhala a mezi vařením ji vyzvídala, jak se cítí.
Maminko, proč jsi pořád tak vystrašená? Co je špatně? nevydržela Eliška.
Ale nic, holčičko! máma se usmála. Kolikátý jsi týden?
A Eliška pochopila, že už svůj malý tajný plán neschová. Tak se obrovsky ulevila, že se rozesmála, mámu objala.
Teprve tři týdny. Je to brzy. Sašovi jsem ještě nic neřekla. Jak jsi to poznala?
Záříš, Eliško. Úplně jako lampička. Bylo to tak, i když jsi nosila Klárku.
Mami, bojím se
Čeho? Je vám přece dobře!
Nevím. Mám divný pocit. Saša chodí jako mrak, nechápu proč
Ptala ses ho?
On nic neřekne!
Tak se ptej jinak!
Mami!
Co? Máš doma zamračeného manžela a neumíš ho přitlačit ke zdi, co se děje? No teda, asi jsem tě měla učit něco jiného v dětství! Nemůžeš propustit svého chlapa ani na krok! Nechávala sis ho, někdo jiný by mu mohl nabídnout útěchu A kdo ví, co z toho vyjde!
Eliška připočetla další prst a jasně se jí rozsvítilo: tady to začalo! Maminka jí radila, aby si promluvila s manželem. Jenže ona to nestihla Nejprve oslava, pak úklid, stále nebyla chvíle sednout a vzít Sašu za ruku, zeptat se.
A pak přišla ta slova, kterým nerozuměla.
Vezmi si svoji dceru! Co to má znamenat?!
Eliška zaťala pěsti. Tak a dost! Teď udělá všechno správně, jak ji máma učila. První věc musí si promluvit s manželem. Žádné hádanky už!
Ale Saša právě vyjížděl autem z garáže, když Eliška vyběhla na zápraží a zařvala tak, že vrabci z okolí málem spadli z nebe.
Stůj!
Přeskočila schod, doběhla ke vjezdové bráně.
Saša na ni zíral s otevřenou pusou, jak se mu postavila před auto a opřela se o kapotu.
Ustup jeho hlas byl tlumený, ale Eliška v něm slyšela něco, v co doufala. Saša nechtěl skutečně odejít, rodinu opustit taky nechtěl. Nemýlila se.
Vylez! A budeme mluvit, než se Klárka probudí! Co ti přeletělo přes nos? Kam jedeš?! Co ti to napadlo do hlavy? Jsem snad tvoje žena, nebo nějaká cizí baba?!
Eliščin hlas narůstal a Saša cítil, jak se mu všechno v těle svírá.
Asi by na něj takhle nekřičela, kdyby pro ni byl už někdo cizí. Proč ho zastavovala, když by se ráda osvobodila? Nepřeje si snad, aby jejich dcera byla s tátou?
Vyšel z auta a zamumlal:
Jako bys nevěděla, proč to dělám!
Kdybych věděla, tak se neptám! Sašo, už týdny jsi mimo! Dnes už úplně! Slyšel jsi, co jsi řekl? Proč jsi Klárku nazval MOJÍ dcerou?! A čí je pak tvoje?!
Já nevím! vyhrkl Saša a poprvé se jí díval přímo do očí. Řekni ty! Od koho jsi ji má? Proč se její pravý táta schází tajně?
Co to meleš za blbosti?! Eliška překvapeně otevřela pusu to už jsi se zbláznil?!
S kým se scházíš ve městě, když vozíš Klárku na kroužky?!
Elišce na chvíli chyběl dech, ale ovládla se.
Tak hele! Kdo ti otevřel oči? Máma? Nebo tvoje sestra?
Máma za nic nemůže!
No jasně! Takže Andrea!
A kdyby jo?! Měla mi přece říct, co viděla! Jsem její bratr!
A já jsem tvoje žena! Eliška už opravdu těžko zvládala sápat sebareflexi. Ty věříš každému cizímu drbu, jen ne mně! Tak to teda je?!
Lhala jsi!
Já?! Sašo, slyšíš se? Kdy jsem ti lhala a v čem?!
Kdo je ten chlap, se kterým jste dvakrát týdně v parku s Klárkou?!
Eliška si povzdechla:
Vždyť jsem ti říkala! Jen tys to zapomněl. Byla liga mistrů, ty ses díval na fotbal, my s Klárkou přijely domů, říkala jsem ti, že jsem potkala bývalého spolužáka, Petra, co se teď vrátil do Olomouce, protože jeho máma vážně onemocněla Požádal mě, jestli mu nedoporučím doktora a pečovatelku, když jsme tohle s babičkou řešily. Pak jsme se potkali ještě párkrát, a kdyby tvoje sestra koukla pořádně, tak vidí, že s námi byla moje máma! Fakt si myslíš, že bych s milencem šla do parku i s mámou? Ta by mi to nikdy neodpustila! A vůbec, moje máma tě má radši než mně! Vždycky tě obdivovala! A ty
Eliška polkla, otřela si nos.
Ona teda brečet nebude! Fakt ne.
Počkej, to znamená, že
Sašo, už jsem ti všechno řekla! Eliška ho přerušila a podívala se na něj tak, že Saša až couvl. Věřil jsi cizímu drbu, ani ses nezeptal mě! Pošlapal jsi moji lásku i jméno naší dcery! Chceš snad test otcovství? Tak si ho pojď udělat! Mně je to jedno, hlavně ať už víš, že dcera, která má tvoje oči, je opravdu tvoje!
Eliška se zaposlouchala a povzdechla si.
Je vzhůru.
Otočila se a šla do domu. Saša zůstal stát na dvoře, stále zmatený.
Za minutu už slyšela auto, jak odjíždí.
Klárka cosi žvatlala, objímala Elišku, chtěla pozornost, ale jí bylo tak špatně, že měla chuť křičet.
Jak se tohle mohlo stát?! Co udělala špatně?! Co teď? Zavolat mámě, svěřit se? Nebo radši počkat a promyslet?
Vzpomněla si na máminu radu: Nikdy mi nevykládej o vašich hádkách s manželem. Jen pokud je to opravdu konec, pak volej. Přijedu kdykoliv. Ale dřív ne, protože vy se smíříte, a já už mu neodpustím, že ti ublížil!
Eliška si pohrávala s mobilem a pak ho odložila. Ještě ne Saša musí vědět, že bude zase tátou. A pak se uvidí.
Když udělala rozhodnutí, uklidnila se. A zrovna v tu chvíli prudce zabrzdilo auto u brány Sašova octavia.
Eliška krmila Klárku, když se rozletěly dveře a Saša doslova táhl dovnitř Andreu.
Pojď, no tak už! Eliško, kde jsi?!
Tady Eliška mrkla na dceru a pohotově ji poslala jinam.
Klárko, už jsi dojedla? Běž do mého pokoje a pusť si pohádky. Zvládneš to?
Jasně! Klárka odskočila od zeleniny a vystřelila z kuchyně. Pá, tati! Dobrý den, tetičko! Máma mi dovolila pohádky!
Jasný dětský hlas dospělými otřásl. Saša pustil sestru, Eliška rychle převzala režii, aby zabránila dalšímu dramatu.
Klárko, běž, hned přijdu.
Nechci, ať hned, mami! Klárka se usmála na tetu a poskakovala rovnou nahoru, kde měli ložnici.
Následoval velmi těžký rozhovor. Andrea plakala, Saša byl rozčílený, Eliška nevěděla, jak vůbec reagovat na upřímnost švagrové.
Myslela jsem, že ho podvádíš! Rozumíš?! Okolo sebe znám tolik hloupých manželství, kde je manžel za vola a žena si dělá co chce! Slyšela jsem od kamarádek příběhy, že už nikomu nevěřím!
Andrea, to ses rozhodla, že jsem jako tvoje kamarádky? A ty sama podvádíš svého muže? Máš taky děti od různých?
Andrea zírala a na chvíli přestala i brečet.
Co to plácáš?!
A ty? nenechala ji na pokoji Eliška. Co jsi měla v hlavě? Uvědomuješ si, co jsi tou pitomou lží způsobila?! O Sašovi nemluvím, jasně že na tebe dal, je to jeho sestra Ale využila jsi jeho důvěru. Proč?
Nevím Andrea seděla se sklopenou hlavou a plakala. Nevím. Myslela jsem, že ho chráním
Přede mnou? A jak? Povedlo se to?
Eliška pokrčila rameny a pohlédla na manžela.
Tak co, ujasnili jsme si to? Už žádné další dotazy?
Eli
Ne, Sašo. Už ne. Teď jsem naštvaná já. Potřebuju čas promyslet, co dál. Andrea, tebe teď ve svém domě nechci. Víš proč, ne?
Promiň, Eli
Uvidíme. Zatím vás nebudu zdržovat. Eliška vstala, otevřela dveře do předsíně a kývla na manžela. I ty běž. Všechno sis správně přebral. Jdi
S manželem se dá dohromady. Ne hned, ale po svém. A v rodině, kromě Andrey, nikdo o téhle hádce nikdy neuslyší. Protože někdy je lepší nevyprávět cizím, co se děje doma. Za tuhle pravdu bude Eliška mámě navždy vděčná.
Za pár měsíců do rukou přijme máma novorozeného vnuka, povzdechne si s druhou babičkou, jak je chlapeček celý po tátovi, a koutkem úst se usměje na dceru.
Jsi moudrá, Eliško. Jsi skvělá žena a máma
Fakt si to myslíš?
Kdy jsem ti lhala?
Mami, co znamená být moudrá? Říkáš mi to, ale já si tak nepřipadám
Moudrost ženy je v tom, že chrání, co život dá. Děti, rodinu, domov, přátele Spojuje lidi, pečuje o ně, aby bylo všem dobře. Je to těžké! Musíš umět poznat, co stojí za to uchovat, co je lepší pustit, aby ses netrápila zbytečně. A myslím, že v tomhle jsi skvělá
Vážně?
Jsem si jistá! A mimochodem, volal Petr. Za měsíc má svatbu. Posílá vám pozvánku.
Mami
Žádné mami! Pohlídám děti. Ale udělej mi prosím něco.
Co, maminko?
Uprav si už konečně ruce!
Ano!
Eliška obejme mámu, kývne na Sašu i Andreu, která se bude držet stranou, a mrkne na Klárku:
Pojď, pomůžeš mi uložit brášku.
Fakt můžu? Klárka se rozzáří a jemně pohladí dudlíka v malou pěstičku.
Musíš, holčičko, musíšKlárka bere brášku opatrně do náruče a oba spolu s Eliškou míří do dětského pokoje, kde slunce kreslí světelné pruhy po koberci. Saša je následuje s tichou omluvou v očích; v tu chvíli je vše, co bylo ostře rozlomené, znovu spojené neviditelnou nití, jakou umí navázat jen rodina. Když Eliška zahlédne v zrcadle svůj odlesk rozcuchané vlasy, unavené oči a úsměv, ve kterém je smířenost i naděje pochopí, že nejdůležitější je to, co teď drží v náruči a koho má vedle sebe.
Klárka opatrně šeptá bráškovi pohádku a Eliška cítí zvláštní klid. Za oknem zpívají ptáci a babička se v kuchyni směje přes telefon dávné kamarádce. Všední den, který voní domovem, naplněný spokojeností.
Někdy je to takhle prosté: obejmout dítě, pohladit manžela po ruce, uklidit neshody, které hrozily pohltit svět. A vědět, že zítra může být všechno zase naruby ale že doma vždycky bude místo, kde se dá začít znovu.
Klárka, která teď drží brášku za malou dlaň, zvedne oči k Elišce a šeptne: Mami, budeme pořád spolu, viď?
Eliška sevře svou rodinu v náručí a odpoví tiše, ale naprosto jistě:
Vždycky, lásko. Vždycky.
