A vůbec, že je ošklivá! Je nádherná! Lukáši, řekni jim to!
Bára tiskla k hubené, špinavé kočce, která vypadala, jako by přežila světovou válku, a vřískala tak, až si sousedé zakrývali uši a bručeli něco mezi zuby.
Hlasitá, sebevědomá dívka, jak bývá v početných rodinách, uměla pětiletá Bára ječet tak, že se otřásala tabulka v chodbě. Neexistovalo dítě na dvorku, co by jí v tom směru mohlo konkurovat.
Na Báru a její početné sourozence už ve vnitrobloku dávno všichni zvykli. Žádná z maminek se tolik dětí neodvážila převychovat. Všichni moc dobře věděli, že Zuzana, jejich máma, pracuje v takových směnách, že by slabší povahy už dávno hodily ručník do ringu i s dětmi. Každé jaro vždy společně s ostatními sousedy natírala krásný, kovaný plot kolem staré vily, která byla v minulosti předělána na činžák. Tím pádem si mohla Zuzana klidně oddechnout na tom plotě, kdykoliv se jí zachtělo, sousedé by jí to prominuli.
Odmítala však tu čest rollercoasteru mateřství prodat chvilce na plotě:
Jsme jako tažní koně, holky. Nádherní, chytří, silní koně. Ale kdo nás potáhne? Nic nám nikdo nevezme a za nás neodmaká. Jsem věčný poník utíkám dokola bez konce. Vím proč, ale ne kam. Někdy mám pocit, že mi někdo kope do zad a já jen natlačuji nos do cizího ocasu a sním o večeru. O tom, jak budou všechny děti spát najedené, čisté, spokojené a v dřezu ani talíř. Prázdný dřez znamená tady štěstí.
Zuzana měla v sobě rozumnost i krásu. Ale kdo kouká na ženu se šesti dětmi, když nemá na koho spoléhat? Vždyť si svou osobní životní lásku dávno odpustila. Kdo by měl čas na lásku s tou bandou nad hlavou?
Být matkou šesti dětí není žádná procházka růžovým sadem.
Nikdo jí to ale nevyčítal. Všichni v domě věděli, proč je její rodina taková.
Bára a tři další sourozenci nebyly její vlastní děti, ale osvojenci.
Ne, Zuzana je nesebrala z dětského domova jako princezna zachraňující pohádkovou budoucnost.
Možná by toho schopná byla, ale v té době rozhodně ne, a už vůbec ne sama. Měla jiné plány.
Jenže život má svá pravidla a moc se na vaše plány neptá.
Tak rozhodla buď vše přijmeš, nebo ne. A ona věděla od začátku, že odmítnout nemůže.
Děti, které vychovávala, byly dědictvím. A dědictví se buď přijímá, nebo zamítá.
Zuzana odmítnutí nebrala v úvahu. Vždyť ji taky nikdo neodložil proč by ona měla?
Měla pro své smýšlení jednoduchý důvod nejen hrdost, ale i zkušenost.
Zuzka byla dítě devadesátek.
Její maminku v malém moravském městečku nazývali královnou krásy a každá holka tajně záviděla její svatbu. Muž byl pracovitý, ale podezřelý a často pryč, a okolnosti jeho podnikání nikomu neobjasňoval.
Rodiče si Zuzka vůbec nepamatovala.
Chodila s babičkou na hřbitov, tam hladila fotografii na náhrobku a šeptala jim novinky, o kterých babička nemusela vědět: hezký obrázek, nově uháčkovaná šála, kterou pochválila učitelka.
Pravdu o osudu rodičů se dozvěděla až v šestnácti.
Bandita byl tvůj tatínek, děvenko. Odešel předčasně, stáhnul moji dceru s sebou. Nechci o něm zle, ale nikdy mu neodpustím, že mi vzal Evu… Marně jsem ji prosila. Láska… A on ji taky měl rád. Prý se ji snažil zachránit, když přišli pro něj Kdo ví? Máš alespoň vzpomínku.
Pak pochopila, proč občas cizí muži chodívali na návštěvu, mlčky stáli v předsíni, popili čaj, vyslechli babiččiny řeči o vnučce, nechali peníze v obálce a odešli. Babička je schovávala, neutrácela. V den Zuzčina maturitního plesu jí koupila byt v srdci Brna.
Dědictví, holčičko. Od maminky a tatínka.
Zuzka tam žít nechtěla. Chtěla být s babičkou.
Proč, Zuzi? Je to přece nádherný byt, kousek do gymnázia! Nechci odcházet ze svého.
Byt s tebou nebo nic! Ty jsi má rodina.
Nakonec babičku přemluvila do stěhování až ve chvíli, kdy přišla neteř Radka:
Zuzi, pusť nás do tvého bytu. Mám děti, ty tam ani nebydlíš. Pomůžeš nám s trvalým pobytem děti nevezmou do školky!
Radka byla nevybíravá a babička správně tušila, odkud vítr vane.
Ne, Zuzi, ona ti nesmí bydlet v bytě! Vždyť pohádku o chytré lišce a ledovém domečku znáš!
Ale babi, ona má děti
To už je její starost! Musím myslet na tebe!
Zuzka sice poslouchala babičku, ale děti Radky jí bylo líto. Malí Pepa a Kája si ji oblíbili a neměla srdce odehnat je.
Pocit, že rodinu nelze nechat napospas, provázel Zuzku od dětství. Slyšela od babičky pořád, jak moc záleží, žít lidsky.
To je správné, Zuzi, takto jedná člověk, opakovala babička, když Zuzka udělala správnou věc.
Tentokrát ji ale překvapila postojem:
Ne, tentokrát ne!
Ale proč? Co špatného je na tom, že Radka s dětmi nebude muset podnájem?
Protože Radka chce vše hned, a když to dostane, už ji nikdy nedostaneš z bytu! A budeš se cítit zavázaná, bude to hned její, ne tvoje. Dítě nechej jak je, Radka se postaví na nohy sama.
Babi, není to moc tvrdé?
Možná, ale život máme dlouhý, kdo ví, co se ještě stane? Já se o to postarám. Chraň si vztah. Ty buď ta tetička, co děti miluje. Každá kapka lásky se v životě počítá!
Měla pravdu.
Radka si povzdechla, když slyšela ortel.
Věděla jsem, že vás Zuzka neopustí.
Nedám ji, je jediná, co mi po Evě zbyla. Ale pomůžeme, jak můžeme.
A tak začalo stěhování. Jenže život nezpomaluje. Zuzka snila, že babička konečně bude žít klidně, ale osud měl jiné plány.
Babička pravidelně chodila ke svému doktorovi.
Jako do práce! vtipkovala.
Zdraví jí nevydrželo. Jednoho zimního rána uklouzla na náledí cestou z lékárny. Lidé kolem chodili jakoby nic, spěchali, nikoho nenapadlo zastavit u staré paní v závěji.
Až řidič taxi našel v tašce papírek s číslem, zavolal Zuzce. Ale bylo pozdě.
Babička odešla o den později a Zuzka proseděla hodiny v nemocničním vestibulu, s Radkou po boku.
Bez ní to nedám, Radko.
Nesmysl! Nevzdávej se, žijeme dál!
Radka, zdravotní sestra, rychle pochopila, že moc šancí není.
Babička by tohle nechtěla nechce brečet. Vždyť tě vychovala silnou.
Po roce ticha vstoupil do Zuzčina života Tomáš. Žili spolu pět let, pokojný rozchod a dvě děti. Tomáš byl rovný chlap když našel novou lásku, v poklidu si sbalil věci, nic netajil, nabídnul pomoc i peníze.
Jsme přece kamarádi, Zuzi, ne?
Jasně, očima zalévala podlahu. Nezlobila se. Na co?
Proč brečet? Život je takový. Děti otce milují, s nimi se budeme snažit ale co říct dál, nechápala.
Pak šla zavolat Radce:
Přijď, prosím
Radka, vyčerpaná po směně a domácích úkolech, už už chtěla zamručet, ale hlas sestřenice zněl naléhavě. O půl hodiny později objímala zhroucenou Zuzku a nadávala potichu ex-manželovi a jeho rodu.
Nebreč, život jde dál! Našel si jinou, no a co? Hlavní, že děti nenechal. Já mám taky dva a jejich tátovi nestojíme ani za pohled. Alimenty, co pošle, jsou na smích Pro děti jsem všechno, táta i máma. Ale aspoň ty máš naději, že Tomáš zůstane slušný.
Co mám dělat?
Neboj se! Jen se nehádej. Všechno přejde, čas to srovná.
Jo, čas prý léčí.
Neléčí, ale něco nového přijde, zastíní bolest.
Ty máš rozum, Radko!
Díky tvé babičce! Je pořád s námi. Dokud si ji pamatujeme, žije. Mluvím s tebou a slyším ji.
Díky, babi Zuzka odsunula mokrý kapesník, vytáhla další a šouravě se pousmála.
Radka měla pravdu. Čas běžel, Zuzka žila. Tomáš vozil děti na víkendy.
A když přišla zpráva, že Tomáš bude mít další dítě, dokázala jen pousmát.
To je dobře.
Zuzi, děkuji!
Za co?
Že jsi tak úžasná.
Vím to, že jo?
Po této velké zprávě dorazila další.
Radko, jak jsi mohla?!
No jak, vždyť i ty máš dvě! Potřebuješ přednášku o procesu?
Jsi hrozná! Ale kdo je táta?
To je jedno. Jakmile zjistil, že čekám dvojčata, utekl. Stejně by odešel.
Radko, co budeš dělat?
Radka jen sevřela polštář a šla brečet. Zuzka pozorovala děti, jak rabují bonbóny.
Rozdělit! velel Pepa. Tetičko, vem si taky! Je to lepší!
Zuzka se zadívala mladému klukovi do očí a rozhodla, že udělá něco, co ji každý označí za blázna.
Ty jsi se zbláznila! Radka třásla listinou. To nejde!
Jde! A je to správné. Babička by mě pochopila. Děti si zaslouží domov. Aspoň zatím. Uvidíme co dál.
Tak Radka dostala byt a všichni čekali mimina.
Bára a Lenka přišly na svět v termínu. Hned ukázaly, kdo bude pánem bytu.
Holky budou pěkné dračice! Jak je pojmenujete?
Po mamince jedna Bára, druhá Lenka po tetě.
To jste měla výjimečnou tetu.
Výjimečnou. Bez ní by ani nebyly děti…
Z porodnice odcházela Radka s dětmi a Zuzkou v objetí.
Rozrostli jsme se, pošeptala Zuzka, zvedla deku na holčičce a usmála se. Jsou nádherné…
Ať jsou jen šťastné, Radka se na děti dívala se stínem v očích. Neřekla Zuzce o strachu, nešla včas k lékaři a za týden bylo pozdě.
Srdce zradilo. A Zuzka stála opět na křižovatce.
Jste jediná příbuzná…, povzdechla úřednice na sociálce. Ale to je veliká odpovědnost… Čtyři! A vaše dvě vlastní! Musíme zvážit…
Zuzana mlčela. Nic složitějšího ani v noci nevymyslíte. Ale předat Pepu, Káju a dvojčata do dětského domova… Nešlo.
Tomáš pomohl: právník na míru, papíry, hlídání. Občas se ptal:
Tvoje žena nevadí?
Chápe to, je matkou taky.
Jsi si jistá?
Nejsem si jistá ničím. Bojím se! Mám z toho paniku. Ale jinak to neumím. Jsou to moje děti, všechny. Jak je rozdělit?
Čeho se bojíš?
Že to nezvládnu. Že zůstanu sama…
Sama nebudeš, když dovolíš mi pomoct. Dlužím ti! Tomáš jí utíral slzy. Neplač! Zvládneme to. Zuzi…
Co?
Jsi nejlepší ženská! Lepší neexistuje. Neboj se. Ty to dáš! Někoho jiného bych podezříval, ty to zvládneš.
Kež by tě slyšel ten nahoře!
On slyší. Tvoje babička je u něj. Když někdo něco nechápe, ona to tam vysvětlí!
To je fakt! poprvé od smrti Radky se Zuzka usmála.
A pak to bylo těžké.
Zuzana to držela, ale večer si dovolila brečet do polštáře, jako za dětství:
Babi, co mám dělat? Co teď? Už mi neporadíš
Ale vždycky přišla myšlenka, nápověda, a Zuzka usnula. Děti rostly. Věděly když je zle, běžet k Zuzce.
Teď Bára objímala vychrtlou kočku a škaredila se na sousedku:
Tetička Zuzana tě s tou kočkou vyhodí! Podívej na ni, je špinavá a bůhvíco přenáší! Nech ji bejt!
Ne! Bára zoufale koukla na Pepu a ke dveřím.
Ten den měla Zuzana s dětmi plán: výlet do zoologické. Vstala brzy, připravila snídani, vyhnala děti na dvorek pod Pepovým dohledem.
Pepo, houpej je na houpačce! Potřebuju pět minut, hledám své staré tenisky!
Podívej u Káji ve skříni! My jdeme na dvůr! Pepa zamával a přibouchl dveře. Mami, ať si naličíš i ten druhý oko, vypadá to divně! Já je pohlídám.
Zuzana polétala po bytě, našla boty, nalíčila i rty, což o víkendu nebývalo zvykem. Práce je práce, ale dnes se rozhodla cítit i jako žena.
Dívala se do zrcadla: spousta dětí, povinností na hromadě tak proč se neupravit, udělat ze dne slavnost?
Už věděla, jak na to.
Místo honění dětí za špinavé tričko jim koupit cukrovou vatu, další zmrzlinu a oznámit:
Jdu na slona kdo jde se mnou?
Vzpomněla si, jak kdysi pila na lavičce kompot s babičkou a jedla chleba. Teď vaří kompot ona, chystá svačinu a její děti to jednou udělají také. A tak to má být.
Přehodila batoh, vyrazila z bytu. Sousedka na schodech se smála:
Jdi dál, Zuzi, čeká tě tam překvapení.
Bára přiběhla s kočkou.
Mami! Podívej, není krásná?
Co mohla Zuzana říct?
Vůbec nic.
Vzala kočku za hřbet, prohlédla si ji, povzdechla:
Dneska zrušíme zoo. Máme tygra doma. Pepo, kde je nejbližší veterina?
A ten den bude dobrý. Děti si zoo užijí jindy. Dnes mají svého mazlíčka, a za pár měsíců z něj bude krásná kočka, která přinese do domu novou kapku radosti. A vůbec nikoho to nepřekvapí.
Pro Zuzanu a její děti je totiž všechno jasné: Kde je láska, tam jí nikdy není dost.
