Hele, no představ si, že bych na tebe naložila takovou tíhu! Ani můj táta s Alenou nebyli ochotni ho vzít.
Lenko, holčičko, vzpamatuj se! Koho sis to vybrala za muže! lamentovala máma, zatímco mi upravovala závoj před svatbou.
Vysvětli mi aspoň, co ti na Lukášovi tolik vadí? byla jsem úplně zmatená z jejích slz.
Jak to myslíš? Jeho máma prodává v Žabce a na všechny štěká. Otec zmizel neznámo kam, a když byl mladší, jen pil a coural po hospodách.
Děda taky pil a babičku honil po vesnici. Co z toho?
Tvůj děda byl ale v obci uznávaný, byl starostou.
Naší babičce to od něj stejně lehčí nebylo. Byla jsem malá a pamatuju si, jak se ho bála. Mámo, s Lukášem to bude jiné. Neměli bychom snižovat lidi kvůli jejich rodičům.
Jen si počkej, až budete mít děti! Pak pochopíš! máma zaklela, a já se jen smutně nadechla.
Být s Lukášem nebylo snadné, pokud si máma nechtěla změnit o něm názor. Ale nakonec jsme si udělali krásnou svatbu a začali žít společně. Lukáš měl v jedné středočeské obci domek po dědovi a babičce, rodičích svého tajemného, záhadně zmizelého táty.
Postupně Lukáš domek přestavoval, až se z něj stal úplně nový, moderní dům, jak já ráda říkám náš rodinný palác. Máme všechny vymoženosti, radost bydlet! Takového mám chlapa a máma na něj tehdy tak nasazovala…
Po roce se nám narodil syn, Honzík, a za další čtyři roky dcerka Vendulka. Samozřejmě, když děti trochu stonaly nebo provedly nějakou lumpárnu, máma byla hned u nás s tradičním: Já jsem ti to říkala! A pamatuj malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti! S takovou rodinou se ještě nikdy nezastavíš!
Jasně, snažila jsem se její výčitky přecházet, už to říká spíš ze zvyku. Vždyť víš dcera se vdala proti její vůli.
Ona prostě musí mít vše podle svého. Ale do hloubi duše, opravdu, už dávno uznala, že můj Lukáš je skvělý muž, zlato z obou stran, ale nahlas by takové slovo nikdy nevyslovila. Vždyť by musela uznat, že se tehdy mýlila, a to… No to je naprosto nemožné! S vnoučaty je máma stejná pořád se bojí, poučuje, ale miluje je až za hrob. Kdyby se jim něco stalo, skočila by za nimi do Berounky, ještě předtím by si zoufala pro svoje ostrá slova.
Občas jsem se fakt bála těch velkých starostí z rodinné zkušenosti, co se pojí s dospíváním dětí.
A děti samozřejmě rostly. Honzík už právě teď ukončil gympl a chystal se na dospělý život. Byl přijat na prestižní Karlovu univerzitu v Praze, jen nějakých sto čtyřicet kilometrů od nás.
Jenže pro mámu je těch 140 km jako vzdálenost mezi zemí a Jupiterem. Prostě strašně daleko!
První čtyři noci jsem vůbec nespala, pořád jsem se trápila, jak se mu daří! Co když ho někdo urazí? Co když dneska snědl jen něco na rychlo? Nebo se ve velké Praze zkazí, když Honza je tak hodný kluk…
Honza byl v menším pokoji na koleji vyhrazené vesnickým studentům. Ale moje mateřské srdce to nevydrželo, přesvědčila jsem Lukáše, že mu v Praze pronajmeme byt. Honza rozhodl, že nám na nájem přispěje sám z vlastní brigády. Dělal něco na internetu fakt šikovný je!
Každý víkend jsem jezdila do Prahy. Zkontrolovat, jak se Honzovi vede, trochu mu pomoct, uklidit, uvařit. Kupodivu u Honzy bylo vždy čisto.
Doma mu pokoj většinou plaval v nepořádku, zásadně provozoval chaos. Ale najednou bylo uvařeno, vypráno, na stole vychytané jídlo jednou knedlíky, podruhé vepřové na cibulce. Můj kluk fakt není žádnej blbec!
To moje výlety do Prahy brzy lezly Lukášovi krkem.
Lenko! Nech už Honzíka žít vlastním životem! Dusíš ho pod sukní! Mně se taky nevěnuješ! Jinak fakt zajdu za tou Bohdanou z pošty, ta každého vítá! To bys koukala!
Jasně, žertoval, ale stejně mě tím vyvedl z míry. Co bych bez Lukáše dělala, jestli by u té Bohdany nakonec vůbec zůstal? A měl pravdu, byl čas pustit syna a nechat ho dýchat.
Ještě chvíli jsem dělala matku-kvočnu, ale nakonec jsem se naučila být v klidu a důvěřovat tomu, že je z něj dospělý člověk. Polevila jsem v ochraně, ale jak se ukázalo, možná až moc brzy.
Jednou mi volali z děkanátu, že Honza nechodí na přednášky a hrozí mu škrtnutí ze studia! Cože?! To bude nějaký omyl, to nemůže být můj Honzík! Zabalila jsem si pár věcí, vzala volno v práci a letěla do Prahy. Lukáš už mě nezastavil někdy jsem prostě jak buldozer.
Honzík nečekal, že přijedu. Kdyby šlo o nepořádek nebo jídlo, nevadilo by mi. Jenže nevyšel ze situace, neukryl důvod svých absencí.
A tím byla dívka Adélka. Moc pěkná, vypadá jako andílek.
No dobře, má Honza slečnu, to se dá čekat. Ale s ní v bytě byl ještě malý chlapeček! Asi rok starý.
Hned jsem měla jasno. Adélka s dítětem si vyhlédla mého synka a chce si ho pojistit svatbou.
Jasně, jsem moderní máma, žijeme v takové době, že to není žádná rarita. Ale! Honza ještě není ve věku ani na svatbu, natož vychovávat cizí dítě. Té holce vypadá tak osmnáct, kdy ho stihla porodit?!
V břiše se mi vařila bouře, ale ovládla jsem se. Adélku jsem jen pozdravila, Honzu si zavolala do kuchyně na vážnou debatu.
Honzo, jsi opravdu tak zamilovaný? špulím obličej do rádoby úsměvu.
Hrozně moc, mami, usmívá se syn.
A co budeš dělat se školou? ptám se jako hledač min na poli.
Vím, mami, popustil jsem to, ale je teď takové období. Neboj, všechno napravím.
Co je to za období, podělíš se?
Nemůžu, mami, není to můj tajemství. Možná časem, když nás s Adélkou poznáte lépe.
Nevěděla jsem, jak dál, abych syna neodehnala. Vrátila jsem se domů s pocitem, že potřebuju pauzu.
To je tvá vina! spustila jsem na Lukáše, chtěl jsi, ať má kluk svobodu! No tak, co budeme dělat?
Ale co se vlastně stalo? ptá se ten optimista. Co ti vadí na tom dítěti? Když Honza ho má rád, nemůže být cizí.
Chceš být dědečkem?
Proč ne? Od narození našich dětí jsem věděl, že jednou děda budu.
No, ale ne cizímu dítěti!
Lenko! Teď si fakt přijdu, že mluvím s někým úplně jiným. Dítě není nikdy cizí! Zamysli se.
Lukáš šel spát do obýváku, já bloudila po ložnici, naštvaná na celý svět. Na život, na Adélku, na syna, na manžela, že se postavil na jejich stranu. Ale brzo jsem se v sobě uklidnila a uznala, že Lukáš má zase pravdu.
Dítě za nic nemůže. A Adélka asi taky ne okolnosti jsou někdy prostě šílené. K ránu jsem byla sama na sebe naštvaná a uplakaná jsem přicupitala do obýváku k manželovi na gauč.
Lukáši, promiň! Fakt jsem jako bych prozřela. Já vás všechny prostě hrozně miluju!
Pojď sem, bláznivá ženská! zvedl peřinu a já se k němu přitulila.
Tak jsme usnuli spolu, a já s úsměvem na rtech klidně budu babičkou! Chlapeček v Honzově bytě je kouzelný! Jmenuje se Matýsek.
Ale, jak to tak bývá, nebylo to tak jednoduché, jak se zdálo. Po pár týdnech Honza oznámil, že přechází na dálkové studium, a že s Adélkou plánují svatbu.
Tentokrát jsem nechvátala, v klidu jsem to rozdejchala, a s Lukášem jsme pak na víkend zajeli do Prahy. Věděla jsem, že muž mi pomůže, abychom nevymýšleli hlouposti. Protože… no, klidně bych udělala dřevo na celou zimu svými výbuchy!
V předsíni nás přivítala Adélka, utřela slzu a řekla:
Omlouvám se! Já nechci Honzu nutit, ale on je strašně tvrdohlavý. Asi to víte.
Tvrdohlavý je slabé slovo, zavrčel Lukáš a zul boty, jenže Honza je taky chytrej. Jestli už rozhodl, musí to tak být. Uklidni se, Adélko, všechno si řekneme.
Šli jsme do kuchyně. Honza ještě nebyl doma.
Honza šel pro mléko, hned přijde, promiňte, řekla Adélka.
Proč se pořád omlouváš? ptal se Lukáš my ještě ani nevíme, co máš na svědomí. Dáš nám čaj? Já mám za sebou 140 kiláků řízení.
Jé, ano, jasně, začala Adélka chystat.
Lukáš povytáhl obočí, Adélka se usmála a já cítila, že manžel už Honzu podpořil. Bez šance. Když v šálcích voněl čaj a Lukáš už pojídal třetí sušenku domácí výroby (a Honza nikdy nic nepekl), přišel syn z obchodu.
Byl trochu zamračený, vyskládal na stůl nákup, ale v očích mu svítilo něco tvrdého, mužského. Najednou jsem viděla, že už ani nemám právo mu něco diktovat z Honzy je dospělý chlap.
Takže se chcete vzít? zeptal se Lukáš, když jsme seděli u stolu.
Ano, a nehodláme o tom diskutovat, řekl Honza rázně.
Dobrá, jen mi řekněte, proč ten spěch? Nečekáte další dítě?
Ne, pane, ne! zčervenala Adélka a vrtěla hlavou.
Napadlo mě, jestli jejich vztah vůbec došel do fáze, kde by další dítě mohlo být. Asi ne, ale…
Tak proč tedy musíte tak rychle do svatby?
Jinak Matýska vezmou do dětského domova, sklopila oči Adélka.
Proč by ho měli vzít? zeptal se drsně Lukáš.
Protože mamka… umřela, zašeptala Adélka a třásly se jí rty.
Adélko, nemusíš nám nic vysvětlovat! postavil se Honza, Mami, tati, prosím, zůstaňte u toho, co jsem vám přesně řekl. Ostatní je naše věc!
Počkej, Honzí, zarazila ho Adélka. Jsme teď rodina, takže vaše rodiče jsou moje rodina. Já nechci nic tajit.
Chvíli bylo ticho, s Lukášem jsme si vyměnili pohledy.
Adélko, není Matýsek tvůj syn? zeptala jsem se opatrně.
Ne, kdepak! Matýsek je můj vlastní bráška, máme stejnou mámu, každý jiného tátu.
V tu chvíli jsem chtěla všechny obejmout, ale držela jsem se. Adélka pokračovala:
Máma zemřela ve vězení, měla vrozenou vadu srdce. Prý žila na svůj diagnózu dlouho. Osud neměla snadný, byla prostě výbušná.
Adélka usrkla čaj a nervózně vzdechla. Slova jí šla těžce, párkrát ji chtěl Honza přerušit, i my, když jsme viděli, jak ji to bolí.
První byla ve vězení, když po hádce s mým tátou na přechodu srazila starší paní. Psali o tom v novinách. Táta si mě vzal k sobě a žili jsme sami. Ještě než máma vyšla z vězení, táta se znovu oženil. Nikoho za to nesoudím, máma byla složitá, táta měl těžký život. Jeho druhá žena, Alena, je hodná, máme moc hezký vztah. Možná právě kvůli tátovi mám tak klidné dětství. Oba se mnou opravdu zacházeli jako s vlastní.
Adélka mlčela. Viděla jsem, jak si s Honzou drželi pod stolem ruce. Došlo mi, že nejhorší teprve přijde.
Před třemi lety se máma zamilovala, úplně se zbláznila. David byl o deset let mladší. Pak se narodil Matýsek. Radovala jsem se z brášky, často je navštěvovala. Při mně se nehádali, ale podle sousedů to bylo samá hádka, rozbitý talíř, výbuch.
Jednou prý (jak jsem se později dozvěděla) se pohádali, máma žárlila. V hádce David vstal, zamotal se do přikrývky, upadl a udeřil se hlavou o roh konferenčního stolku. Po dvou dnech zemřel v nemocnici, mámu zavřeli.
Adélka se nadechla a rychle dodala:
Máma zemřela ještě ve vazbě, než byl soud. Srdce jí to nevydrželo. Prosím vás, nesuďte ji přísně. Byla barevná, neposedná, nespoutaná. Ale byla to moje máma, a já ji prostě měla ráda…
Teď se omluv my, Adélko, řekl Lukáš tiše, když skončila, za to, že tě nutíme tohle říkat. Ale máš pravdu, teď jsme rodina, musíme stát při sobě.
Je mi trapné to přiznávat, ale v ten moment jsem chtěla vykřiknout: Co to děláš, Honzo! Prober se! Takovou rodinu nechceme! U nás nikdy žádný trestanec nebyl!
Ale zastavila jsem se. Jasně jsem si vybavila, jak stojím ve svatebních šatech a máma mě přes slzy přemlouvá, ať si Lukáše nevezmu.
V duchu jsem se napomenula: Lenko, nebudeš soudit lidi podle jejich rodičů! Tobě by se to mělo stát jasné!
Tohle vnitřní fackování mi opravdu pomohlo. V hlavě se rozsvítila bomba nápad něco naprosto bláznivého, ale úžasného! Podívala jsem se na Lukáše, ten už se smál. Takže to chápe a je pro!
Lukáš pokýval a navrhl:
Co kdybychom si s mamkou vzali Matýska do opatrovnictví, a vy dva se zatím soustřeďte na studium a svatbu dáte na čas?
Jak by to šlo? ptala se Adélka.
Tati, přestaň! vyhrkl Honza.
Vždyť Matýsek bude u nás dobře, vzpomeneš si, jaké dětství jsi měl? A pokud budete chtít, můžete si ho kdykoli vzít zpět.
Stejně jsme s mamkou sami. Honza už je třeba za chvíli pryč.
Adélko, rozhodnout musíš ty, podívala jsem se jí do očí.
Jak bych na vás mohla naložit takovou zodpovědnost? Ani táta s Alenou ho nevzali, báli se toho.
Vtom se Matýsek vzbudil, vylezl z gauče a štrádoval do kuchyně, natahoval ruce přímo k Lukášovi!
Ty jsi zátěž, viď? zasmál se Lukáš a bral Matýska do náručí.
Lukáši, pořád taháš na tátu, ne na dědečka, smála jsem se já.
Počkej, zamručel a zašeptal mi do ucha, v noci ti ukážu, co umí děda!
Děti chvíli protestovaly, ale nakonec na naše řešení kývly. S opatrovnictvím nakonec nebyl problém.
Úřednice říkala, že není nic zvláštního, když někdo v našem věku vezme do rodiny malé dítě. Prý je pořád plno nevyčerpané lásky a něhy. U nás tedy rozhodně! S Lukášem jsme úplně omládli díky péči o Matýska.
Za nocí, když jsem k němu vstávala, brečela jsem štěstím.
Jen máma nás, jak jinak, napomínala za tohle rozhodnutí. Ta brblala, brblala, ale nakonec Matýska milovala nejvíc ze všech. A on ji taky.
Lenko, co si to počínáte! lamentovala máma, a přitom na Matýska šišlala: Kdo nám tady mrká očkama, kdo chce spinkat?
A pak znova:
Nad čím přemýšlíte, Lenko! Kdo si to tu zababral prstíky? Ach jo, co s ním budete dělat? A kde je Matýsek, kam se nám schoval?
