Můj manžel se opozdil na pohřeb mého otce. Patnáct minut před obřadem mi zavolal. Řekl, že uvízl v dopravní zácpě v Praze dnes je to vážně špatný den, už jedu. Stála jsem před kostelem svatého Václava v černém kabátě, ruce pevně sevřené kolem kabelky, prsty studené. Přikyvovala jsem, i když jsem věděla, že mě neslyší.
Lidé pomalu vstupovali dovnitř. Někdo mi podal kapesník, někdo dotkl mého ramene. Všichni byli. Jenom on ne.
Truhla už stála u oltáře. Dívala jsem se na ni, snažila se nemyslet na to, že táta vždycky ptal, jestli můj manžel přijde včas, jestli zase se něco přihodí. Slíbila jsem mu, že tentokrát určitě přijde. Na práci, na večeři, na narozeniny může přijít pozdě, ale ne na něco takového.
Mše začala bez něj. Mobil v kapse mi dvakrát zavibroval. Nepřijala jsem.
Po obřadu někdo pořídil fotografii. Obyčejná skupina lidí, květiny, šedé nebe nad Žižkovem. Večer jsem ji viděla na internetu. A pak, náhodou, úplně mimo, viděla jsem jiný snímek, pořízený stejný den, ve stejný čas, na místě, které nemělo nic společného s hřbitovem v Olšanech.
Stála jsem chvíli před displejem telefonu, než mi vůbec došlo, co vidím. Fotka byla jasná, plná smíchu, barevných balónků a stolu obsypaného jídlem. Někdo označil restauraci, přidal čas a pár srdíček do popisku. Všechno lehké, radostné, absolutně nepatřící k dni, který jsem právě prožila.
V pozadí, trochu stranou, jsem spatřila jeho tvář. Usmívající se, uvolněnou. Takovou, jakou jsem už dlouho neviděla. Stál vedle ní. Ženy, o které jsem tehdy ještě nic nevěděla, ale kterou moje intuice okamžitě poznala. Měla ruku položenou na jeho rameni, příliš přirozeně na někoho z práce nebo známou známých.
Čas na fotografii byl přesně ten, kdy jsem stála před kostelem a poslouchala, jak mi do telefonu říká, že už je skoro tady, za chvíli dorazí, je to otázka minut.
Nepamatuji si cestu domů. Pamatuji jen ticho v bytě na Vinohradech, fotografii táty na komodě a jedno jediné otázka, která mi zněla v hlavě jako ozvěna: jak může někdo tak minout čas.
Když Marek nakonec přišel, bylo už dávno po všem. Po pohřbu, po smuteční hostině, po prvním šoku. Vešel tiše, jako by doufal, že mě neuvidí. Měl na sobě košili, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Voněl cizími parfémy a alkoholem.
Promiň začal od prahu. Vážně jsem nechtěl
Nenechala jsem ho domluvit. Položila jsem svůj telefon na stůl a odsunula jej směrem k němu. Podíval se. Nejprve nechápavě, pak stále pozorněji. Úsměv mu zmizel z tváře.
Není to tak, jak si myslíš řekl rychle. Byla to jen oslava narozenin. Stavěl jsem se na chvíli, myslel jsem, že to stihnu
Nestihl jsi přerušila jsem ho. Pohřeb mého otce.
Posadil se těžce na židli u jídelního stolu. Prohrábl si rukou vlasy jako vždy, když byl nervózní. Začal povídat, že špatně naplánoval čas, že nepočítal s dopravou, že myslel, že má víc minut. Že mě nechtěl zranit. Ani dnes, ani nikdy.
Poslouchala jsem, ale každé jeho slovo znělo cize. Jakoby vyprávěl příběh někoho jiného. V hlavě se mi vynořoval táta jak si rovná kravatu před odchodem, jak mi říká, ať se nebojím, že všechno se dá srovnat. Dnes se ukázalo, že ne všechno.
Odejděte, prosím řekla jsem nakonec tiše.
Jak to? podíval se na mě s nepochopením. Vždyť si můžeme promluvit.
Už jsme si promluvili odvětila jsem klidně. Teď odejděte.
Sbalil se narychlo. Do tašky pár věcí, nabíječka, košile. Stál ve dveřích, jako by čekal, že ho zastavím. Neudělala jsem to. Další dny mi volal. Psával zprávy. Omlouval se, vysvětloval, sliboval. Přísahal, že to byla chyba, že už mě nikdy nezklame. Že pochopil.
Setkali jsme se nakonec ještě jednou. Seděl naproti mně, unavený, jakoby zestárl během pár dní. Říkal, že chce zpátky. Že vše napraví. Že mě miluje. Dívala jsem se na něj a cítila jediné: únavu. Ne zlost. Ne nenávist. Hlubokou, obyčejnou únavu z člověka, který dokázal zvolit cizí narozeniny místo mého smutku.
