Bez zbytečných slov
Rostislav se opřel o opěradlo své židle a po vydatné večeři si vydechl, jako by hledal poslední zbytky energie. Pohledem líně sklouzl ke Klaře, která si v tu chvíli přiložila ke rtům sklenku bílého vína. Tlumené světlo lamp nad stolem jí ozařovalo tvář a jemně zvýrazňovalo její drobné rysy a decentně narůžovělé tváře. Oči se jí leskly, až to skoro vypadalo, že odrážejí zář vycházející z lampy a nevyřčený vtípek v nich nebyl úplně k přehlédnutí.
Tak co, spokojena? zeptal se, jako by náhodou, a přitom se snažil vykouzlit ledabylý tón. Prostě otázka na odlehčení večera, jak by řekl každý zkušený host české vinárny.
Klara opřela sklenku o stůl a usmála se tak mile, až to působilo trochu podezřele růžově.
Samozřejmě. Vždycky víš, kam mě vzít. Tady je to fakt útulné, odpověděla, zatímco šmejdila pohledem po lokále.
Rostislav kývl na znamení souhlasu a skoro nenápadně se rozhlédl kolem. Pod tohle místo by se podepsal žádná hraná noblesa, žádné blyštivé křišťály. Tady to mělo hloubku, poklid, atmosféru promyšleného klidu. Tlumené osvětlení neřezalo do očí, příjemné melodie hrály do pozadí a číšníci působili, jako by se narodili přímo za barem a uměli namíchat Aperol Spritz i poslepu.
Za posledního půl roku vzal Rostislav Kláru do této vinohradské restaurace minimálně pětkrát. A pokaždé odcházel s pocitem, že kromě dobrého jídla tu za stolem zůstává ještě něco víc takový ten nedefinovatelný, jemný přídech něčeho výjimečného. A když přišel účet, Rostislav sáhl po peněžence dřív, než by se Klára stihla zeptat, kolik že vlastně dneska stojí sklenka rulandského.
Hele, začala Klara a hrála si přitom s ubrouskem tak dlouho, až byl pomalu víc čtverec, než ubrousek, Co kdybychom někam vypadli o víkendu? Trošku mě už žere nuda.
Uvidíme, odvětil nenápadně, s výrazem člověka, co už je prosáklý pracovním drilem a má pocit, že pohledem roztaví i Outlook. Teď mám v práci fakt blázinec, víš
Klara na chvilku stáhla obočí a v očích jí zajiskřilo cosi jako malý smutek s příměsí neskrývaného zklamání. Ale blikač na její tváři se během vteřiny rozsvítil na vše v pořádku a už se zase smála.
Jasně. Ty jsi můj zodpovědný hrdina, řekla odevzdaně a s jemným úšklebkem v koutku.
Ke stolu přikvačil číšník s menu dezertů takovým tempem, že by si ho spletli s procesím Národního divadla ve státní svátek. Pečlivý, vyrovnaný, přesně ví, co dělá.
Rostislav na něj kývl: My už jsme ready. Dejte nám svůj dezertový majstrštyk. A ještě jednu láhev toho vína, co už jsme tu měli.
Číšník si poznamenal objednávku s tváří pokerového hráče a zmizel, jakoby plul po parketě.
Klára si mezitím přejela prstem po okraji sklenky pohyb tak mechanický, až by jeden čekal, že každou chvílí se sklenka rozvibruje jako v Brně při průjezdu šaliny. Sklo tiše cinklolo do melodie, kterou hučel do sálu restaurant. Vzhlédla ke Klářiným očím a bylo v nich něco téměř znepokojivého.
Jsi nějaký mimo, řekla tiše, skoro šeptem, aby to sousední stůl neslyšel.
Rostislav pokrčil rameny. Jen únava fakt v práci nestíhám.
To nebyla žádná výmluva. Poslední týdny byly jak nekonečná powerpointová prezentace meeting střídal urgenci, deadliny kousek za krkem a spánek si už bral buď v tramvaji, nebo v mikropauzách mezi kafíčky. Jenže únava nebyla úplně to, co mu leželo na srdci.
Před pár dny úplnou náhodou narazil na Klářin profil na sociální síti, o kterém neměl tušení. Nic vyloženě podezřelého pár fotek, pozdravy od kamarádů. Ale mezi nimi cvakla i jedna fotka, u které se musel zarazit: Klára po boku chlapíka v obleku, titulek S nejpozornějším, další Můj inspirátor a termíny zveřejnění přesně ty večery, kdy tvrdila, že je zaneprázdněná.
Nejdřív si říkal, že nehrotit, že to může být kdokoliv. Jenže pak se vrátil a začal koumat detaily, načítat komentáře. A našel dalšího komentář u fotky ze stejné restaurace: Jsi jako vždy nádherná, už se těším na další setkání, psal jakýsi Lukášek, doplněno srdíčkem.
A to už mu v hlavě něco bouchlo! Ještě víc se napil vína, snažil se užít jeho chuť, ale všechno, co vnímal, byla hořkost posledních fotek.
Rostislav neměl chuť spustit scénu. Neshazoval ubrus, neházel výčitkami jak petardami a rozhodně z něj nebyl hrdina českých hádek na veřejnosti. Místo toho dospěl k rozhodnutí udělat symbolickou tečku. Ale ne potichu, ne ve stylu vypařit se jako ranní mlha. Chtěl, aby to Klára nezapomněla aby pochopila, že tohle není libovolné rozloučení, ale definitivní konec.
Večeře se chýlila ke konci. Číšník přinesl účet v pěkné černé složce protože v lepších podnicích ve Vinohradech se účty předávají pěkně stylově, ne jak ceník v bufetu na nádraží. Rostislav otevřel složku, krátce se podíval na čísla předem odhadoval, že to bude něco kolem dvou tisíc korun, protože tady je ruční práce i v prezentaci ceny. Pohled stočil na Kláru, tentokrát už bez úsměvů.
Víš co? Já zaplatím jen za sebe. Svůj steak, víno a mou porci.’ Ty si budeš muset účet uhradit sama, oznámil naprosto klidným hlasem, jako by právě odříkával číslo tramvaje.
Klara zrudla jako účet za topení v lednu. Prsty, které předtím tak ledabyle spočívaly na stole, sevřela v pěst. Vždy připravená na všelijaké manévry, teď vypadala, že vůbec neví, co říct.
To není vtipné, Rostislave, zamumlala, ve snaze zachovat aspoň zbytek klidu.
Není to vtip, bodl ji pohledem, položil jí složku přímo před nos a pokrčil rameny. Nemáš dost hotovosti? Tak třeba zavolej Lukymu. Nebo tomu druhému. Fakt sis myslela, že mě můžeš takhle vodit za nos?’
Oči se jí na vteřinu rozšířily. Směs údivu a naštvání by se dala krájet.
Nevím, o čem mluvíš vymanila ze sebe, a přitom byl její hlas ještě slabší než čaje školní jídelny.
To mě mrzí, zabručel Rostislav, zvedl se od stolu, vytáhl dvě bankovky, položil je na svůj díl účtu a nenápadně zamířil k východu.
Za zády slyšel Kláru, jak se bojovně snaží cosi vysvětlovat číšníkovi. Její hlas byl čím dál vyšší, ale Rostislav už se ani neotočil. Odemkl dveře a vyšel ven s pocitem, jaký zažil naposledy snad při posledním dni na gymplu směs úlevy a lehkosti, žádné zadostiučinění, jen vědomí, že konečně udělal to, co měl udělat už dávno.
Vyndal si mobil, sjel si prstem po dlažbě na Vinohradech, a nasával večerní Prahu. Lidé pospíchali domů, jiní courali městem, páry se smály, plánovaly večer Prostě obyčejný večer v Praze, v českém rytmu, kde život běží dál, i když pro vás právě něco skončilo.
Za týden byste možná řekli, že je mu to jedno. Kdepak. Ještě nedávno si myslel, že Klára je ta pravá. Vybíral jí dárky s pečlivostí hodináře, konzultoval mobily, trávil noci seznámováním se s funkcemi a barvami, aby se trefil do vkusu. Těšil se z její radosti, přizpůsoboval program podle jejích schůzek, vždycky byl připraven trochu se rozkrájet, jen když jí mohl udělat radost. Teď už věděl, že to celé byla jen hra, ale ne ta jeho. A místo hořkosti zůstávala v puse jen taková nevýrazná, popelatá pachuť studeného kafe.
Mobil zavibroval: zpráva od Kláry To bylo trapné. Stačilo říct, že konec.
Zastavil se před knihkupectvím, chvíli hleděl na vystavené obálky a pak napsal stručně: Právě to jsem udělal.
Odeslal, vypnul telefon a konečně si mohl dělat, co chtěl. Třeba zajít do svého oblíbeného baru na Malé Straně na Plzeň, nebo konečně spát celou noc a nenechat se budit tím, jestli musí někoho někam ráno hodit autem. Prostě, poprvé po dlouhé době byl večer jeho. Jen jeho.
*******************
Druhý den se Rostislav probral ještě před budíkem. Ticho, jen za oknem šumící zvuky probouzející se Prahy. Protáhl se, popohnal svaly a s překvapením zjistil, že už necítí ten známý kámen v hrudi, ba naopak jako kdyby se na chvíli rozjasnila obloha a někdo prostě vypnul déšť.
V koupelně se zdržel pod sprchou o něco déle, než bylo obvyklé, a poprvé za dlouhý čas si dovolil být jen teď a tady. Káva, čerstvě namletá, naplnila byt vůní lepší než všechny parfémy. Přesunul se na balkon, kde pod ním Pražané už spěchali do práce, smáli se děti na dvorku a ve vzduchu byl cítit čerstvý vzduch po noční přeháňce.
Mobil nechal, ať se vyspí. Ještě na chvíli si dovolil ignorovat notifikace i zoufalství pracovních e-mailů, které už se hromadilo.
Teprve kolem oběda odemkl displej: několik zpráv od kolegů a výzva k akci, upozornění ze sociálních sítí a ještě zbyla jedna, nikdy neotevřená od Kláry. Palcem ji smetl na vedlejší kolej. Co měl říct, už řekl.
Místo toho vytočil číslo Staši, svého starého kamaráda z intru.
Na pivko? zahalekal do telefonu, když Staša zvedl. A shodli se okamžitě, jako by to bylo předem napsané ve hvězdách.
Potkali se v jejich vyhlášené pivnici na Vinohradech, kde Staša už rovnou objednal dvě velká piva než se vůbec sešli. Jakmile Rostislav usedl, Staša do něj hned rýpl: Co je s tebou? Vypadáš, že jsi konečně sundal batoh. Něco se stalo?
Rostislav si dal doušek a přiznal: Rozešel jsem se s Klárou.
No ty jo. Sama šla, nebo jsi ji vykázal? Staša přikývl, tvářil se spíš zvědavě než škodolibě.
Já to ukončil. Jednou větou. Nebylo co řešit. A popravdě, stačilo, co jsem zjistil, pokrčil rameny.
Staša kývl: Dobře děláš. Hele ale, moje sestřenice je teď v Brně, a že prý tam bude super jazzový festival nenecháš se zlákat? Prostě vypneme, užijeme si víkend, proč ne?
Rostislav chvíli váhal. Ale v představách už viděl široké bulváry, pasáže a jazzující saxofon pod Petrovem. Proč vlastně ne?
Beru, jenom si musím srovnat věci v práci, dej mi týden.
Staša plácnul do stolu: Takhle tě chci vidět. Už jsi byl jak zamrzlá Vltava!
Za týden opravdu vyrazil do Brna. Festival byl famózní toulali se ulicemi, ochutnávali kdejaká piva, seděli na festivalu, poslouchali koncerty na náměstí. Když se schylovalo k dešti, kryli se pod klenbou u stánku s punčem, a chechtali se nad kolemjdoucím v igelitové pláštěnce, co utíkal, jako by šlo o medaile z běžeckého závodu.
Jeden večer seděli v baru na Špilberku, výhled na noční město a jazzová hudba v pozadí. Rostislav si najednou uvědomil, že už nemyslí na Kláru. Vůbec.
Byl to podivný pocit. Ještě nedávno sestřih z jejího Instagramu běžel v hlavě na smyčku. Teď přišel jen klid a vědomí, že je mu prostě dobře.
Zasněný jsi, zasmál se Staša a ťukl do jeho půllitru. Něco nového na obzoru?
Jen si užívám, že zase dýchám. Poprvé po dlouhé době.
Venku jemně svítily lampy a z dálky bylo slyšet saxofon. Lidé šli domů, někdo zpíval, jiní telefonovali. Běžný večer v Brně.
Staša zvedl půllitr: Tak na nové začátky!
A tentokrát Rostislav s upřímným úsměvem ťukl s vědomím, že opravdu začíná něco nového.
*************************
Po návratu do Prahy se už nenechával vláčet stereotypem. Častěji zašel s kamarády do kavárny nebo na procházku po Riegrových sadech. Konečně se přihlásil do plaveckého kurzu vždycky si říkal, že bude plavat, jako když někomu utíká tramvaj. První lekce byly děsivě trapné, ale každou další vlnou cítil, že získává sílu a energii.
Rozhodl se taky začít s italštinou. Ne z nutnosti, prostě měl vždycky chuť naučit se nový jazyk. Koupil si učebnici, začal sledovat filmy s titulky, a těžké časy se místo smutku střídaly s pocitem, že má aspoň co dělat.
V práci dostal na starost zajímavější projekty, kolegové vymýšleli různé akce po práci, šéf ho dokonce pochválil. Život se dal zase do normálních kolejí, které nebyly jen o proseděných hodinách v ofisu.
Víkendy patřily buď grilování na chatě, nebo večerním kinům v parku. Přivlékl s sebou deku a termosku s čajem; místo popcornu volil někdy borůvkové koláče. V těch chvílích si říkal, že život vlastně není jen o minulosti nebo o tom, co bude zítra spíš o těchto malých, jednoduchých momentech.
A pak přišel večer, kdy po projekci staré české komedie v parku sbíral deku a přiběhla za ním drobná holka v mohutném šátku a s úsměvem tak širokým, že by ji dostali na billboard.
Ahoj, chodíte sem často? Působíte, že si kino pod hvězdami užíváte, oslovila ho.
Rostislav se zasmál: Jo, sem chodím pravidelně. Tady je to, nevím, tak nějak opravdovější.
To je pravda, kývla. Jsem Věra.
Pár vteřin se zarazil jméno mu evokovalo starou kolegyni, ale tahle Věra byla někdo úplně jiný. Podali si ruce, a ještě dlouho pak stáli a povídali o filmech, kavárnách, knížkách i novém životě na Žižkově.
Když se rozloučili a vyměnili si čísla, měl Rostislav poprvé pocit, že svět je zase plný šancí a lidé přicházejí právě v tu chvíli, kdy je člověk nejvíc potřebuje.
Další den napsal Věře zprávu: A co kino v sobotu? Bude pršet, pojďme radši pod střechu? Odpověď dorazila obratem: Jasně! Ale musí to být něco vtipného, potřebuju se smát!
A najednou byl zase obyčejně šťastný. Nespěchal, nepředbíhal život, nevymýšlel scénáře. Jen si užíval další drobný začátek nové rande, malou naději a obyčejný radostný obsah svých dnů.
Věra, která právě doma řešila, co na sebe, se smála sama pro sebe už při výběru džín a svetrů. Hlavně ať je to pohodlné, usoudila, a byla si jistá, že přesně o to teď jde.
V sobotu bylo chladno a trochu pršelo. Ve foyer kina byla spousta lidí, popkorn s karamelem zmizel v mžiku, takže nakonec skončili s arašídy a dvěma velkými colami. Seděli spolu v řadě uprostřed, smáli se vtipům i nevhodně hlučné partě za nimi, a pohledy mezi nimi už nebyly ty nejisté.
Po filmu nešli hned domů vydali se ještě na večerní procházku městem. Povídali si o všem možném o práci, knihách, proč milují Agathu Christie, proč je krajíc čerstvého chleba s tvarohem pořád lepší než všechny diety. Přesunuli se na Karlův most, kde šuměla Vltava a lampy se odrážely ve vodě.
Díky za ten den, řekla Věra. Bylo mi fakt fajn.
Mně taky, odpověděl Rostislav. Dáme si to znovu?
Ráda, usmála se, a malé, nenápadné sevření ruky bylo první známkou, že něco začíná.
Loučili se, jak se na správné Čechy sluší a patří srdečně, ale ne přepjatě. Malé gesto, nový začátek, vše v klidném tempu a s vědomím, že teď už může být všechno jen lepší.
Když Rostislav sledoval, jak Věra mizí v záblescích lamp, věděl přesně: tentokrát už to bude stát za to.
A o tom to je o těch nenápadných chvílích, kdy život prostě plyne dál a člověk jen včas odhodí staré příběhy a někdy najde nový důvod se usmívat.
