Oženil jsem se s ženou, která už měla malé dítě. Po osmnácti letech mě opustila. Ale její dcera si na svátky vybrala mě.
Sedím v pyžamu na gauči, jsou tři odpoledne, 22. prosince, a cpu se cereáliemi rovnou z krabice, když v zámku najednou zašramotí klíč.
Sakra. Katka má ještě pořád klíč.
Jenže to nebyla Katka. Do bytu vrazila Sára se dvěma obrovskými kufry a batůžkem z vysoké školy.
Ahoj, tati.
Krabice s cereáliemi mi spadla z rukou.
Sáro? Co?
Stěhuju se k tobě. S bušením položila kufry na zem. Tedy, pokud chceš. Kdybys nechtěl, bylo by to trapné, protože už jsem je dotáhla sem.
Zvednul jsem se z gauče tak prudce, až se mi zatočila hlava.
Stěhuješ? Ví máma o tom?
Jasně. Měli jsme ten rozhovor. Prsty ukáže ve vzduchu uvozovky. Řekla jsem jí, že chci žít tady, že tohle je odjakživa můj domov. Katka brečela, já brečela, hotový zmatek. Ale pochopila mě.
Ale
Tati. Podívala se na mě tím svým vážným pohledem, který měla jen tehdy, když to myslela vážně. Máma má nový život, byt jako z katalogu, všechno bílé, člověk se bojí něčeho dotknout. U tebe je dům, kde můžu postavit hrnek, kam chci, a nikdo nešílí.
Hele, já tu uklízím, víš?
Jistě. Proto jsou v obýváku tři hrnky.
Měla pravdu. Plus dalších šest v kuchyni.
A taky , pokračovala a sundávala si kabát, kdo by dohlížel na to, abys nejedl pořád jen čínu a smutek?
Musel jsem se zasmát, i když v krku mi narostl knedlík.
Jím hůlkami, to se počítá jako dovednost.
To je spíš základní přežití, ne život.
Sára zamířila do kuchyně a začala prohlížet zásoby.
No ty brďo, to je horší, než jsem myslela. Otevřela ledničku. Sójovka, tři piva a jogurt s prošlou lhůtou? Tati, to je ubohý.
Jogurt je jen dva týdny prošlý.
Je tam březen.
Březen byl před dvěma dobře, máš pravdu.
Obrátí se ke mně se založenýma rukama přesně jako když jí bylo osm a donutila mě učit se dělat copánky.
Tak fajn. Zítra jdeme nakupovat. Dneska objednáme pizzu, jak to dělají normální lidi. Máš ještě číslo na místo, kde dávají extra sýr?
Je na rychlé volbě.
Jasně že je.
Než pizza dorazila, prošla Sára celý byt jako realitní makléřka.
Tvoje ložnice je chaos, ale moje je stejná. Usmála se ve dveřích svého starého pokoje. Dokonce jsi nechal ty otřesné postery ze střední.
To tys je pověsila. Na tvoje věci nešahám.
Chvíli tiše koukala kolem na zdi, fotky, stůl obsypaný starými knihami.
Víš, co je vtipné? Katka mi v novém bytě nabízela, že mi pokoj uspořádá jak chci. Ale, sedla si na postel, tady už je to, jak chci já. Tohle je moje.
Přisedl jsem si k ní.
Sáro, nemusíš tady být jen ze soucitu. Opravdu jsem v pohodě.
Není to soucit, blázínku. Šťouchla do mě loktem. Je to proto, že když mi byl rok a půl a zkoušela jsem první krůčky, čekal jsi se smíchem s roztaženýma rukama. Když jsem v noci měla noční můry, mohl jsem jít spát k tobě. Když jsem odmaturovala, brečel jsi víc než já.
Né tak moc.
Tati, spotřeboval jsi tři kapesníky.
To byla alergie.
Na emoce?
Usmála se a opřela si hlavu o mé rameno.
Jsi můj táta. Ne ten, kdo mi dal půlku DNA, ale ten, kdo mi dal úplně všechno ostatní. A teď, když tu máš tenhle velký dům jen pro sebe a jíš smutné cereálie v pyžamu, myslíš, že tě tu nechám takhle? Ani náhodou.
Hlas se mi trochu zadrhl.
Mám tě rád, drobku.
Taky tě mám ráda, strejdo. Ale vážně zítra uklízíme, tady to nějak divně voní.
Přišla Štědrý večer a Sára dodržela slovo. Dotáhla mě do Lidlu.
Uvaříme pořádnou večeři. Žádné asijské jídlo do krabičky!
Ale tradice
Nová tradice je normální jídlo. Šup.
Nakoupili jsme hory jídla. Ona házela věci do vozíku s nebezpečnou vervou.
Umíme tohle vůbec vařit? ptám se pochybovačně.
Samozřejmě že ne. Ale máme Google a odvahu. To musí stačit.
Nestačilo.
Krůta byla uvnitř syrová a na povrchu spálená. Bramborová kaše vypadala jako maltová směs. Zelenina připomínala uhlí.
Mlčky jsme zírali na tragédii na stole.
Takže, ozvala se Sára, pořád tu máme
Objednat asijské?
Jdeme do toho.
Jedli jsme přímo z krabiček, smáli se kuchařskému fiasku a byla to nejhezčí Štědrý večer, který jsem za poslední roky zažil.
Víš co? povídám. Tohle je nová tradice.
Pokus o luxusní večeři, katastrofa, jídlo z krabiček.
Zní to perfektně.
Po večeři vytáhla malou krabičku.
Tady. Tvůj dárek.
Uvnitř byl klíč, na němž byl ručně dělaný přívěsek s nápisem Domov.
Kopie mého klíče. Teď tu bydlím oficiálně. Usmála se. Trochu křivý, ale z lásky.
Pevně jsem ji objal.
Je dokonalý.
Hele, udusíš mě.
Drž teď chvilku, nechej mě užít si to.
Rozesmála se a objala mě zpět.
Děkuju za všechno, tati. Za těch osmnáct let. Že jsi nikdy neodešel. Že jsi to byl ty.
Děkuju, že jsi se rozhodla zůstat.
Vždycky.
Tu noc zůstávám dlouho vzhůru a držím ten nový klíč v dlani.
Katka odešla a bolí to.
Ale Sára zůstala.
A to to je všechno.
