Jmenuji se Julia. Narodila jsem se do dysfunkční rodiny. V době, kdy spousta dětí chodila s rodiči do parku, jezdila na pikniky do lesa a dostávala dárky k Vánocům, já jsem od mámy pokaždé dostala jen rány. Matka hodně pila a hodně mě bila. Myslela si, že mě tak vychovává.
Všechny večery jsem se snažila trávit s naší sousedkou, babičkou. Babička byla osamělá. Krmila mě, pomáhala mi s domácími úkoly a dokonce požádala své kamarádky o oblečení pro mě: nosila jsem oblečení jejich vnuček. Nevím, jak bych vyrostla, kdyby nebylo babičky . Díky laskavé sousedce jsem mohl dokončit školu, a dokonce se mi podařilo dostat se na univerzitu. Pak jsem si našla práci na částečný úvazek.
Když mi bylo 20 let, babička zemřela. V závěti mi odkázala svůj byt. Přišla jsem o člena rodiny, ale stala jsem se majitelkou bytu.
S Arthurem jsem se seznámila v restauraci, kde jsem pracovala jako servírka. Nevím, co se mu na mně líbilo. Artur byl o šestnáct let starší než já. Byl to obchodník. Artur se mi začal dvořit a stalo se – zamilovala jsem se do něj. Všechno to skončilo svatbou. Brzy po svatbě jsem otěhotněla. Studovala jsem, starala se o domácnost. Jenže Artur požadoval, abych dala výpověď.
– Moje žena přece nebude pracovat jako servírka! – řekl mi.
Těhotenství proběhlo dobře a porod byl snadný. Porodila jsem úžasnou, zdravou a velmi krásnou holčičku. Dali jsme jí jméno Laura.
Když jsem se vrátila domů, byla jsem velmi šťastná. Starala jsem se o dítě i o dům. Všechno se zdálo být v pořádku, ale cítila jsem, že se něco změnilo. Artur se mi nevěnoval, jen Lauře. Snažila jsem se s ním mluvit, ale všechny naše rozhovory končily hádkou. Hodně mě to bolelo. Nedokázal jsem pochopit, co se děje. Pak mě Artur vzal k psychiatrovi. Byla mi diagnostikována poporodní deprese. Artur mě pak vzal na soukromou psychiatrickou kliniku.
Artur mi řekl, že mě potřebuje jen proto, aby mohl mít dítě. Ukázalo se, že má ženu, kterou miluje, ale ta mu dítě dát nemůže. Tak se se mnou sešel a zjistil, že mě nikdo nechce. Řekl, že mě z nemocnice propustí, jen když mu dám své dítě – vzdám se práva na dceru. A kdybych proti tomu protestovala, jeho kamarád lékař by mi nasadil velmi silné léky a udělal by ze mě blázna.
Tak skončil můj šťastný rodinný život. Pořád brečím z bezmoci. Dcerka mi moc chybí a mám ji moc ráda. Až mě pustí z nemocnice, udělám vše, co bude v mých silách, abych své dítě získala zpět. Dítě by přece měla vychovávat jeho vlastní matka!
