**Deník 15. října**
Přišla jsem domů z porodnice a v kuchyni stála druhá lednice. Tohle je moje a mámina, svoje jídlo tam nedávej, oznámil mi manžel.
Zatlačila jsem ramenem do dveří bytu, zatímco jsem k sobě pevně tiskla zavinovačku s malým Jakubem. Říjnový vítr se mi i tak stačil vetřít pod kabát, takže teď jsem toužila jen po teple, tichu a klidu.
Porodnice už byla za mnou, před sebou jsem měla svůj domov byt, který jsem zdědila po babičce a který jsem nechala přepsat na sebe ještě před svatbou. Každý kout byl důvěrně známý, každá prasklina ve stropě mi připomínala minulost. Tady jsem měla být v bezpečí.
Honza vešel dovnitř první, kopnutím shodil boty a kabát jen tak hodil na podlahu předsíně. Já překročila práh a zarazila se. Něco nebylo v pořádku. Vzduch byl prosycený cizím pachem ne mým parfémem, ne mým krémem na ruce. Byl tam nějaký květinový oděr, smíchaný s něčím štiplavým a neznámým.
No tak pojď, nestůj tam, hodil za sebe Honza, aniž by se otočil.
Sundala jsem si boty a pomalu prošla chodbou. V obýváku bylo šero, na gauči ležel neznámý polštář s růžovým vyšíváním. Na stole s popelníkem stála váza s umělými květinami rozhodně tam před týdnem nebyla.
V kuchyni mě přivítalo cinkání nádobí. U sporáku stála tchýně Alena v zástěře a nadšeně míchala něco v hrnci. Vlasy měla pečlivě upravené, kolem krku perlový náhrdelník, na rtech rudou rtěnku jako by se chystala na recepci, ne na uvítání snachy z porodnice.
Á, Janičko! Konečně! zvolala Alena, aniž by se od hrnce pohnula. Ukaž mi miminko! No tak, přines ho rychle, ať ho vidím!
Instinktivně jsem udělala krok vpřed ale můj pohled uvízl na něčem u protější stěny: něčem velkém a lesklém. Vedle staré lednice, která tu stála roky, se objevila druhá nová, stříbrná, s výrobními štítky a rukojetí ještě zabalenou v igelitu.
Tohle odkud je? zeptala jsem se zmateně, hledíc na tchýni.
Ta se jen otočila, utřela si ruce do zástěry a usmála se, jako by mě právě překvapila.
Koupili jsme ji! Honza šel s námi, vybrali jsme pořádnou, prostornou. Teď bude v kuchyni konečně pořádek. Musí se jíst správně, zvlášť když je v domě miminko. To přece chápeš, ne?
S námi? zeptala jsem se. S kým?
No přece se mnou! ťukla Alena vařečkou o hrnec. Od teď budu bydlet tady, pomůžu ti. Myslela jsem, že ti to Honza už řekl.
Krev mi stáhla z tváře. Jakub v náručí začal pobrekávat a já ho instinktivně pevněji přitiskla k sobě.
Honzo? oslovila jsem ho, otočivši se ke dveřím.
Manžel právě vešel do kuchyně, v rukou dva tašky s nákupem. Vypadal unaveně, pohled měl vzdálený.
Co je?
Tvoje matka říká, že odteď bude bydlet tady?
Honza přikývl, jako by šlo o to, že došel chleba.
No jasně. Potřebuješ pomoc. Máma souhlasila, že se sem načas přestěhuje, dokud se nezotavíš.
Načas? zamračila jsem se. A co ta lednice?
Jo, ta. Honza položil tašky na stůl a promnul si nos. Máma ji koupila, aby měla svoje jídlo zvlášť. Víš, má speciální dietu.
Speciální dietu, pomalu opakovala jsem. V mém bytě.
Jani, nezačínej zase. Jsem unavený. Máma chce jen pomoct a ty hned děláš scény.
Alena sebevědomě otevřela novou lednici a začala vyndavat nákup. Sledovala jsem její pohyby: jogurty, tvaroh, nějaké lahve s nápisy, zelenina v krabičkách.
Vidíš, zavřela tchýně dveře lednice. Teď má každý svoje. A nikdo nikoho nebude rušit.
Chtěla jsem něco říct, ale Jakub začal plakat. Hlasitě, naléhavě. Potřeboval nakrmit, přebalit, uspat. Hlava mi hučela únavou, nezůstala ve mně síla na nic. Všechny otázky ustoupily do pozadí.
Jdi, jdi, nakrm toho drobečka, mávla rukou Alena. Já mezitím udělám pořádek.
Pomalu jsem vyšla z kuchyně a vešla do ložnice. I tady se něco změnilo. Na komodě ležely cizí věci krém na ruce, flakon parfému, hřeben. Na židli byl přehozený župan, který očividně nebyl můj.
Honzo, oslovila jsem ho tiše, sedajíc si na postel.
Muž se objevil ve dveřích.
Co je?
Proč má tvoje matka svoje věci v naší ložnici?
Spí v obýváku na gauči, ale věci si dala sem, aby nepřekážely na chodbě. Na čem to záleží?
Záleží na tom, že tohle je můj byt.
Honza si povzdechl, jako bych řešila nějakou malichernost.
Jani, nech to už být. Máma přišla pomoct a ty hned hledáš problémy. Bylo by lepší být s dítětem sama? Bez pomoci?
Neodpověděla jsem. Jakub pil mléko, jeho malý nosík tiše oddechoval, zatímco mi v hlavě vířily čím dál neklidnější myšlenky. Jak se to mohlo stát? Odešla jsem do porodnice ze svého bytu, kde jsem žila s manželem, a vrátila jsem se kam? Na koleje, kde má každý svoji lednici a vlastní pravidla?
Když se Jakub nakrmil a usnul, opatrně jsem ho položila do postýlky u okna. Byl čas zjistit, co se tu děje. Vrátila jsem se do kuchyně.
Alena seděla u stolu, v ruce kávu, listovala časopisem.
Už spí? Jsi šikovná. Děti je třeba od prvního dne naučit režimu.
Přešla jsem ke staré lednici a otevřela dveře. Byly skoro prázdné láhev mléka, kousek sýra, p
