Olive a Adam jsou manželé už sedm let. Žije se jim dobře, ale stále nemají děti. Rozhodli se nejprve žít sami , na děti nespěchají. Letos plánovali jet na dovolenou do zahraničí , ale pak se rozhodli, že zrekonstruují svůj byt. Pak si chtějí koupit auto a teprve potom uvažovat o dětech. Jsou zvyklí žít na vysoké noze. Podívají se na přátele, kteří mají děti, a hned se vyděsí. Vždyť je třeba mít dítě, věnovat mu veškerý čas, krmit ho, oblékat. To už nezbývá moc času pro sebe.
V neděli jeli navštívit Adamovy rodiče. Dobře se bavili. Adamova maminka zase začala mluvit o tom, že musí vyměnit starý nábytek. A pak řekla dětem, aby jí daly peníze ba tento účel. Olive už o tom s Adamem mluvila. Proč by jí měly dávat své těžce vydělané peníze? Kdyby byla nemocná nebo potřebovala jídlo, to by byla jiná věc. Ale viděla, že Olive a Adam chtějí vyměnit nábytek, a chtěla to udělat také. A tak jeho rodiče sáhli po penězích, které měli našetřené na auto.
Nepomohlo ani to, že Olivie už o tom doma s Adamem mluvila. Ten se naopak začal s manželkou hádat a hašteřit. Tchyně udělala totéž. Došli k závěru, že rodičům je třeba pomoci. Koneckonců jsou to jeho rodiče. A nikoho nezajímá, že jeho rodiče mají dalšího syna. Ať udělá něco, aby jim pomohl. Adam už dává rodičům každý měsíc dva tisíce. Je to málo? Ne, potřebují peníze, které si našetřili na auto.
Olive dlouho poslouchala, jaká je to chamtivá a bezcitná ženská. A od koho to slyšela? Od svého manžela! Už to nemohla vydržet. Vstala od stolu a odešla. Adam ji nenásledoval ven. Doma si Olive okamžitě začala balit Adamovy věci. Takového muže nepotřebovala. Když už ji nedokáže bránit před vlastními rodiči. Olive si myslí, že má pravdu. Vždyť také pracuje na plný úvazek a vydělává stejně jako její manžel.
Ráno se Adam vrátil domů, ale Olive ho nepustila dovnitř. Položila manželovy věci za dveře. Také mu řekla, že podává žádost o rozvod. Adam dostane staré auto a ona peníze, které si šetřili na nové. Olive si nechá byt, protože je to dům její matky. Muž s ním nemá nic společného. Ještě že spolu neměli děti…
Je to složité,mám za to,že pomáhat rodičům je povinnost plynoucí ze zákona,jenže ony děti mají dost svých výdajů,udržet si životní úroveň,na kterou jsou zvyklí není lehké.Já jsem taky tchýně a podobnou situaci jsem s mladýni řešilia.Za sebe můžu říct,že jsem dětem mnoho pomohla s bydlením a měli jsme uzavřenou dohodu o pomoci.Jenže jak se říká papír snese všechbo,ale člověk ne.Snacha těžce nesla,že mi syn přispívá na úklid bytu.jsem špatně pohyblivá mám sjednanou úklidovou agenturu.Snacha reagovala podobně jak píšete,jen s tím,že situaci vyhrotila a vztah se synem se tak postupně měnil v nepřátelství.Nedovedl se mě zastat a říct dost,bydlení a hlídání vnoučat je pomoc zase od mojí matky.Zřejmě nechtěl ženu ztratit,tak ztratil mě.Těžce jsem se s tím vyrovnávala,ale už se mi to podařilo..Rodiné vtahy jsou složité,někdy jsou reakce unáhlené,já bych hledala nějaký kompromis.Já třeba bydlím v bytě,který jednou dětem připadne a fakt,že byt udržuji a platím z něj nájem je taky určitá pomoc,Dnes mám se synem takový vztah nevztah,moc se nevídáme a když ano,bývá z toho problém.Já nemám ráda takové to řešení,když se ve vztahu vše radikálně utne.Bývá to bolestné pro obě strany,a co pak?Říká se, “Co je na střepy už se neslepí”.Zanechá to v nás pocit ztráty blízkého člověka a s ním pocit ztráty životní jistoty.ať už je to ve vzahu partnerů nebo ve vztahu rodiče a syna.Není dobré ve vtahu říct buď a nebo.Je pravda i to,že paní tchýně by si měla uvědomit ,že není pomoc jako pomoc a trvat na něčem nejde,měla by změnit přístup a dobře volit vhodná slova.