Tak se stalo, že jsem odešel do důchodu předčasně. Byla jsem unavená z městského života, chtěla jsem žít v tichu, být sama s přírodou, pěstovat zeleninu, ovoce, pít bylinkový čaj s medem. Proto jsem si před důchodem koupil dům na venkově.
Na jaře jsem sázela květiny, kupovala a instalovala zahradní plastiky.
Celou dobu jsem zachycovala zvědavé pohledy sousedů. Jednoho dne to nevydržela a zatímco jsem sázela petúnie , přišla ke mně na zahradu.
Začala si stěžovat, že si petúnie zapomněla zasadit sama, a navrhla mi, abych se s ní o ně podělila. Ale proč bych se měl dělit o sazenice s ženou, kterou neznám?
Péče o petúnie není snadná, jsou rozmarné a já měla jen 10 kusů. Předstírala jsem, že její narážku nechápu.
O týden a půl později jsem viděla sousedku za plotem, jak se baví s nějakou ženou a občas se podívá mým směrem. Měl jsem dojem, že mluví o mně.
Jednoho letního dne jsem vyšel na zahradu a náhle mě vyděsil ženský hlas. Stála u mého plotu a volala na mě. Řekla, že šla kolem mého domu a viděla, že zahrada je plná borůvek. Ví, že zatím nemají moc bobulí, ale může nějaké….
Oči se mi rozšířily překvapením. Jak je možné přijít tak bezelstně k někomu domů a požádat ho o ovoce ? To je snad v pořádku? Sama je skoro nikdy nejím, schovávám je jen pro dceru.
Stála jsem v obchodě a kupovala si sladkosti. Za mnou ve frontě se mě začala ptát žena, která bydlí ve vedlejší ulici, pro koho jsou ty sladkosti, jestli ji nechci pozvat na čaj.
Jak je to možné? Co je jí do toho, proč si kupuji sladkosti. A proč bych najednou měla volat cizí ženě, která není moje kamarádka, ani příbuzná, ani kolegyně…..
Zrovna před týdnem mě sousedka viděla, jak kopu na zahradě malou lopatkou, a začala se vyptávat. Chtěla jsem jí hrubě odpovědět. Nechodím se vyptávat, co dělá s motykou, co dělá s lopatou, jakým vozíkem vozí větve.
Ve městě se takové situace prostě nestávají. Nikdo se vám nebude plést do cesty dotěrnými a hloupými otázkami, nebude vás zvát na návštěvu, dělit se o úrodu nebo zahradnické náčiní.
Přesto mi jeden ze sousedů důvěrně sdělil, že mě mnozí vesničané považují za nenormálního . Ať je to tak.
Je mi jedno, co si o mně myslí, koupil jsem si tu dům, abych si užíval samoty, ne abych se scházel s vesničankami a pomlouval je.
Jestli si to začnou myslet, možná mě nechají na pokoji a nebudou mi strkat nos do zahrady nebo do duše.
