Muž v obleku se nepohnul.
Jeho oči však upřeně sledovaly dopis v mé ruce, jako by to byl jediný smysl světa.
Eliáš byl v mých náručí sotva dýchal. Kůže mu byla bledá, rty chladné, srdce bušilo pomalu. Neměla jsem čas přemýšlet, ale prsty jsem rychle roztrhala obálku.
Uvnitř nebyl dlouhý text, jen stará černobílá fotografie, na zadní straně rozcuchaná adresa a jedno jméno černým inkoustem:
Alexandr Vrána.
Jakmile jsem to přečetla, úsměv mu zmizel. Zúžil oči, sevřel čelist.
Neměl jsi to číst, řekl chladně a ostře.
Kdo je Alexandr Vrána? zeptal jsem se.
Přistoupil blíž. To jméno spálí tuto městskou čtvrť do popela. Kdybys byl chytrý, zapomněl bys, že jsi ho vůbec viděl.
Zatímco jsem chtěla odpovědět, za okny zakřičel houkač a z dálky se řítěl nákladní vlak, rozechvívající starý železniční přístřešek. Muž v obleku se však nedotkl dopisu.
Eliáš zakřičel. Oči mu na okamžik otevřely: Najdi ho Natane než oni přijdou.
A znovu se zakroutil.
Srdce mi bušilo panika. Eliáši! Zůstaň se mnou!
Hlas muže v obleku zmrzl. Když půjdeš po Alexandru Vránovi, podepíšeš si trestní list. A tvůj bratr také pokud vůbec přežije noc.
Postavila jsem se mezi něj a Eliáše. Pak proč se ho tak bojíš?
Úšklebek se vrátil. Protože Alexandr Vrána je jediný, kdo zná pravdu o tvé matce a o tom, proč tě ukradli.
Slova mi udeřila jako úder pěstí. Stiskla jsem dopis, až se roztrhl.
V tu chvíli se přiblížila Klára, držela pistoli.
Ustup, řekla muži.
Jeho úšklebek se vrátil. Stále hraješ hrdinku, Kláro? Jednou jsi byla jednou z nás. Víteš, jak to končí.
A vím, že ten dopis odtud neodjdeš, odvětila.
Oba se dlouze dívali na sebe, zatímco z rozbitého stropu kapala voda a Eliášův dech byl těžký. Nakonec muž udělal krok zpět.
Tohle ještě neskončilo, Natane. Ten dopis tě zničí. A až se to stane já budu stát a sledovat.
Vyklouzl z přístřešku a zmizel ve stínech železničního nádraží v Praze.
Na chvíli nastalo ticho, ale moje ruce se třásly ne strachem, ale hněvem.
Jdeme na tu adresu. Dnes večer, řekla jsem Kláře.
Natane, nechápeš začala.
Rozumím dost, přerušila jsem. Alexandr Vrána ví, kde je moje matka. Když budu muset spálit město, udělám to.
Evelína, která si držela raněnou rameno, se snažila vstát. Nevíš, jaký je Vrána nebezpečný. Pracoval pro tvého otce před požárem. Byl to jediný, komu důvěřoval.
A kde je teď? zeptala jsem se ostře.
Adresa na papíru není jeho domov. Je to úkryt. Pokud tam je, skrývá se před těmi, kteří tě honí.
Klára zavrčela: Natane, nepřijdeš tam bez zálohy. Vrána nikomu nic nedůvěřuje. Když tě považuje za nepřítele, vystřelí ti dřív, než řekneš slovo.
Podívala jsem se na Eliáše. Jeho dech byl stále nerovný, ale ruka se mírně chvěla v mé. Stále držel život.
Jdu, řekla jsem. Buď se mnou, nebo mi stojíš v cestě.
Klára nic neřekla, ale nepřišla mi bránit.
—
Opustili jsme přístřešek a kráčeli temnými chodbami železničního komplexu. Každý šramot mě rozproudil řetěz, který se houpal ve větru, vrzání rezavých sloupů, vzdálené kroky. Držela jsem Evelínu za ruku, aby ji udržela.
Úkryt byl jen dva bloky dál, skrytý za starým skladem. Vypadalo to zvenčí opuštěně tabule přibité přes okna, dveře poškrábané a visící na jedné pantě.
Když jsme se přiblížili, uviděla jsem červenou diodu na zdi. Kamera.
Sledují nás, zamumlal jsem.
Klára zaklepala třikrát, zastavila se a zaklepala ještě dvakrát. To jsem já, zavolala.
Po dlouhém okamžiku se dveře pomalu otevřely.
Uvnitř stál vysoký muž se šedivým vousem a očima jako ocel. V levé ruce držel pistoli mířící přímo na mě.
Natanael Hruška, řekl.
Zamrzla jsem. Znáš mě?
Vím o tobě vše, odpověděl. A o tvém bratrovi.
Pak víš, že potřebuji odpovědi.
Ukázal nám vstoupit. V místnosti byl tlumený kouř tabáku, na zdech byly mapy a fotografie provázané červenými provázky. Uprostřed visela nová fotografie mé matky na tržnici, v jednoduchém šátku, ale oči ty samé oči, které každé ráno vidím ve zrcadle.
Kde je? zeptala se moje hlas.
Alexandr Vrána se přiblížil. Žije. A je v větším nebezpečí, než si dokážeš představit.
Vezmi mě k ní.
Když teď půjdeš, dovedou tě přímo k ní a zabijí ji dřív, než řekneš její jméno.
Svoji pěst svíral jsem. Celý život jsem byl od ní odloučen. Nečekám dalších dvacet let.
Jeho oči změkly. Natane ti, kdo tě honí, nehledají jen peníze nebo moc. Hledají něco, co tvá matka má. Něco, co ti otec před smrtí předal. Když to získají Prahu rozpadne.
Klára se poprvé ozvala. Co to je?
Vrána se podíval na dopis v mé ruce. Část už máš. Zbytek je s ní.
Evelína přerušila napětí. A když získají obojí?
Nejen tě zabijí. Vymažou vás všechny. Jako byste nikdy neexistovali.
—
Místnost ztichla. Znovu jsem se podívala na fotografii matky. Její úsměv byl slabý, ale skutečný. Žila.
Poprvé po letech jsem pocítila naději, ale věděla jsem, že naděje ji neochrání.
Řekni mi, co mám udělat.
Jeho oči se setkaly s mými. Nejdříve musíš být připraven zlikvidovat muže, který ten požár zapálil.
Kdo to je?
Vrána sevřel čelist. Ten, kdo tě pronásleduje od chvíle, kdy jsi přivedl bratra do nemocnice. Ten v obleku.
Hned jsem pocítila, jak mi krev bublá. Viděla jsem jeho úšklebek v dešti, slyšela jeho hlas ve větru. Už jsem neutekala. Teď jsem lovila.
Vrána se na mě podíval, jako by mě zkoušel. Nejsi připraven.
Rozbila jsem pěstí stůl, fotografie se rozletěly. Můj bratr umírá! Moje matka se skrývá! Řekni mi, že jsem připravená.
Na jeho tváři se objevil prasklý úsměv. Připomínáš mi tvého otce. Stejný oheň. Stejnou tvrdohlavost. To je důvod, proč tě bojí.
Vytáhl z kabátu starý obálku, roztrhanou a opotřebenou. Posunul ji ke mně.
Uvnitř je první krok. Jakmile ji otevřeš, neexistuje návrat. Buď zachráníš svou rodinu nebo ji pohřbíš.
Srdce mi bušilo jako bubny. Eliášův slabý dech mi zněl v uších. Matčiny oči na fotografii mě probodávaly.
Pomalu jsem vzala obálku. V tu chvíli jsem pochopila, že hon na pravdu už začal.
Nešlo jen o odpovědi. Šlo o krev. A když najdu muže v obleku, nebude už lovcem. Bude kořistí.
Život nás učí, že pravda má cenu, ale když ji získáme, musíme být připraveni zaplatit cenu srdcem, ne jen rozumem.
