To bylo u moře…
„Musíš si odpočinout, Vláďo, kolik můžeš ještě pracovat? Už ani nejsi sama sebou, kde máš ten svůj jiskrný pohled, kde je tvoje veselá nálada, která vždycky nakazila všechny kolem? No rozvedla ses, a co? S tím tvým…“ – matka dodala neslušné slovo – „udělala jsi dobře, a netřeba se tím trápit.“
„Mami, já se netrápím, už je to skoro rok, co jsme se rozvedli, zvykla jsem si. Dcera mi nedá nudit. A vlastně naše Anežka je rozhodně napřed. Často mě překvapí, jak je vyspělá, i když jí ještě není dvanáct. To proto, že ráda čte tvoje časopisy. Čte všechno, co jí přijde pod ruku,“ povídala dcera.
Rozhodly se, že utečou k moři.
„Právě Anežka potřebuje odpočinek, je to naše šikovná holka, ve škole má samé jedničky, ať si taky odpočine. Navrhuju, abyste jely spolu k moři. Na nějaké lázeňské pobyty nebo zájezdy teď nemáme, ale v soukromí se dá bydlet levně, přidám vám nějaké peníze,“ naléhala matka.
„Mami, souhlasíš, ne?“ ozval se hlas Anežky. „Hlavně když nám babička pomůže. Nebo co kdybys jela s námi, bábo?“ řekla vesele. „Víš, mami, voda a slunce dávají sílu rostlinám, díky tomu jsou silné a odolné. A přesně tak my s tebou nabýváme síly a zdraví taky.“ Bylo jasné, že tohle někde četla.
„Panebože, kde to bereš, Anežko?“
„No vždyť čtu, je to z babiččiných časopisů. A pak taky chodím do školy, jestli sis nevšimla,“ smála se dcera.
Vládin volno se blížilo, a tak se rozhodly, že utečou k moři. Poslední den v práci, když odcházela z kanceláře, řekla kolegyním:
„Holky, mějte se, už se těším, před sebou mám pořádný oddych.“
„Tak si to užij, Vláďo, opaluj se, koupej se a potkej nějakého fešáka,“ přály jí kolegyně.
Začaly se chystat na cestu. Balily kufry, zajely do nákupního centra, koupily nové plavky a kraťasy. Anežka radostí zpívala:
„To bylo u moře, šla po písku, on se na ni díval…“
„Holka, o čem to mluvíš? Kde jsi to zase vzala?“
„Mami, četla jsem to v časopise.“
„Ještě je brzo na takové čtení, měla bych je vyhodit.“
„Mami, zapomněla jsi na internet.“
„Ten ti taky zakážu.“
„No maminko, to už je týrání osobnosti,“ smála se dcera.
„Tak osobnost, bal si věci,“ odvětila matka.
„Mami, Verunka mi závidí, že jedu k moři. Nikdy tam nebyla a neumí si to představit.“
„Chápu. Mají to těžké, máma je invalidní, táta není. Vím, jak jim je.“ Vláďa se zamyslela. „Třeba až Verunka vyroste, bude mít víc štěstí. A pak pojedou s mámou taky.“
„Možná, ale kdy to bude?“ povzdechla si Anežka.
Večer před odjezdem seděly na gauči a povídaly si hlavně o moři, když tu Anežka zase vypálila:
„Mami, co když tam potkáš svého osudového?“
„Koho?!“ Vláďa až poskočila.
„No lásku tvého života, jak se píše: ‚To bylo u moře, kde krajková pěna…‘ Z té krajkové pěny vyjde tvůj vyvolený.“
„Anežko, o čem to mluvíš? Já na nic takového nemyslím,“ zoufale zakroutila hlavou.
„No dobře, mami, jdu spát,“ rychle seskočila z gauče a zmizela v pokoji.
Jely vlakem. Cesta trvala celý den. Vláďa s Anežkou se radovaly, dívaly se z okna, obdivovaly ubíhající krajinu. Naposledy byly u moře před čtyřmi lety, a teď je štěstí přeplňovalo.
Na nádraží přijely k večeru, dojely do soukromého ubytování. Paní domu je přivítala:
„Holky, tady budete bydlet, druhou půlku má pronajatou jeden mladý pán – slušný chlapík, jmenuje se Ondra.“
„Co je nám po tom,“ pomyslela si Vláďa, a začaly se zabydlovat.
„Mami, pojďme k moři,“ volala Anežka. „Věci doděláme potom, třeba se hned vykoupeme.“
I Vláďa zatoužila jít k vodě, zvlášť když to měly kousek – stačilo vyjít z vrátk
