Byla jednou jedna dívka jménem Jana. Vystudovala pedagogickou školu s vyznamenáním a snila o tom, že půjde na univerzitu. Jenže osud tomu chtěl jinak. Její otec měl vážnou autonehodu a dlouho ležel v nemocnici. Když ho propustili, mamá vzala dovolenou, aby se o něj mohla doma starat, než si zvykne na invalidní vozík.
V jejich městě žádná univerzita nebyla, musela by jet do krajského města. Jana se rozhodla, že příští rok to zkusí. Nemohla teď rodiče opustit, když tolik potřebovali pomoc. Začala učit ve škole.
Lékaři dávali naději, že časem by otec mohl znovu chodit, pokud bude cvičit, chodit na masáže a brát léky. Mamá prodala chatu, aby mohla zaplatit rehabilitace a léky. Ale otec se nakonec z vozíku nezvedl.
„Už dost. Přestaňte vyhazovat peníze za nic. Stejně nikdy nebudu chodit,“ řekl jednoho dne.
Jeho povaha se zhoršila, byl rozmrzelý a nedůvěřivý, všechno mu vadilo. Nejvíc to odnesla mamá. Když ji zavolal, musela okamžitě přestat s čímkoli a běžet za ním. Obvykle jen chtěl napít, něco se zeptat, nebo jen pokecat. Jenže zatímco vstávala od vaření, jídlo na plotně připálila.
„Tondo, nemohl bys přijet do kuchyně sám? Teď máme brambory připálené,“ vyčítala mamá.
„To já mám život v háji, a ty se staráš o brambory. Tobě je snadný mluvit, ty jezdíš po svých. To je tak těžký donést sklenici vody?“ zlobil se otec.
Někdy v afektu po mamá hodil skleničkou nebo talířem. Čím dál častěji žádal, aby mu koupila rum. A když pil, všechnu zlost vyléval na ní, jako by za tu nehodu mohla ona.
„Tati, nepij, nepomůže to, jen to bude horší. Nemáš co na práci? Hraj šachy, čti si,“ domlouvala mu Jana.
„Copak ty tomu rozumíš. Chceš mi se odnést poslední radost? V těch tvejch knížkách jsou jenom pohádky. Čti si je sama. V životě to nefunguje takhle. Jsem k ničemu,“ bručel otec.
„Mami, prosím tě, už mu nekupuj alkohol,“ žádala Jana.
„Když nekoupím, bude řvát. Má to těžký. Co se dá dělat…“ povzdechla si mamá.
„Měl by přestat pí!t a cvičit! Lékaři říkali, že může chodit. Jenže on nechce. Jen se mu líbí, jak se kolem něj točíme,“ zlobila se Jana.
Otce jí bylo líto, ale s mamou to taky neměly lehké. Jednou přišla Jana ze školy unavená, bolelo ji v krku, chtěla si lehnout. A otec ji pořád volal. Až to Jana nevydržela.
„Dost! Jsem utahaná, sotva stojím. Ty máš vozík, dojeď si do kuchyně sám a pij, kolik chceš. Nejsi jedinej. Stovky lidí takhle žijou a dokonce pracujou, závodí na paralympiádě. A ty nedojedeš do kuchyně. Tak jdi, dělej. Já mám co dělat, musím připravovat hodiny.“ A Jana odešla do svého pokoje.
Slyšela, jak po podlaze šustí kola vozíku, jak otec na kuchyňském stole s bouchnutím postavil sklenici, jak vozík projel kolem jejích dveří a na chvíli se zastavil. Čekala, že dveře rozrazí a začne křičet. Ale vozík pokračoval dál chodbou. Od té doby byl otec mnohem samostatnější.
Když bylo teplo, Jana nechávala otevřený balkón. Otec k němu přijel a seděl před dveřmi jako na „procházce“. Skrz úzké dveře a přes práh se s vozíkem nedostal. Samozřejmě, mohli by dveře rozšířit, ale na to nebyly peníze.
„Dejte mě do domova důchodců,“ prosil otec, když byl opilý.
„Co to povídáš? Jak můžeš? Jsi živý, to je hlavní. Všechno se srovná,“ uklidňovala ho mamá.
„To říkáš teď, ale časem tě to omrzí, tahat za mnou nočník. Budeš mě jen z lítosti snášet. Nač ti je mrzák? Ještě jsi mladá…“
A tak to šlo dál. Nenápadně utekl rok, přišlo zase deštivé podzim. Jednou Jana vyšla ze školy, ale než stihla dojít na zastávku, spustil se prudký studený déšť. Skryla se pod skleněnou stříškou, ale kapky sem stejně zalétaly. Auta kolem projížděla plnou rychlostí, šplíchala z kaluží a oblévala lidi na zastávku špinavými cákanci. Jana tam stála jako promočený vrabčák.
Najednou vedle ní zastavila dodávka. Vystoupil z ní kluk. Držel nad hlavou bundu a přiběhl k Janě pod stříšku.
„Nastup, odvezu tě domů.“
Jana už byla celá promrzlá a boty mokré. Vklouzla k němu pod bundu, která voněla benzínem a olejem. Pomohl jí nasednout do kabiny. Uvnitř bylo sucho a teplo.
„Honza,“ představil se.
„Jana.“
„Takže Janičko. Kam pojedeme?“
Jana mu dala adresu. Cestou Honza vyprávěl, jak se stal řidičem.
„Máma mě vychovávala sama. Teď je na mě řada, abych se postaral. Soused mě vzal do autodílky. A když jsem se vrátil z vojny, jsem si sedl za volant. A co? Platí dobře, a ještě si člověk může přivydělat – něco odvézt, dovézt. Takže kdyby něco, volej, jsem k dispozici.“ A už jí tykal.
„A ty studuješ, nebo pracuješ?“ zeptal se jí.
„Já učím ve škole.“
„To je fajn,“ pochválil ji. „Příjedu pro tebe ke škole, všichni uvidí, jak nastupuješ do kabiny, a budou ti závidět. Čemu se směješ? Auto je velký. Nikdo jinej takový nemá.“
S ním to bylo lehké. A co když by opravdu potřebovala pomoc? Jana mu dala své číslo. Večer jí zavolal a pozval ji do kina.
„Promiň, nemůžu. Mám tátu na vozíku, nesmím ho nechat.“
„A kdybych přijel před dům, vyšla bys?“
„A proč bys přijel?“ zeptala se Jana.
„Chtěl bych tě vidět. Líbíš se mi,“ přiznal se upřímně.
„Třeba já nemám ráda tvůj typ. To ti nevadí?“
„Proč by mělo? Nejde mi to do hlavy. Nebo se stydíHonza se nakonec odstěhoval do jiného města, Jana zůstala sama s rodiči, a ačkoli život nebyl snadný, našla v učení smysl a ve starostech o rodinu lásku, která jí nikdy nechyběla.
