**Zápisník**
Vyšel jsem z kanceláře a automaticky zamířil k parkovišti, ale pak jsem si vzpomněl, že včera jsem odvezl auto do servisu. Nejprve mě to naštvalo, ale pak jsem si řekl, že to možná není tak špatné. Cesta autobusem v špičce by byla utrpení, a tak jsem se vydal pěšky. Jen mě znervózňovala rychle temnící obloha. Černé mračno se valilo na město, slibovalo bouřku a liják.
Kráčel jsem a občas pokukoval vzhůru. V dálce zahřmělo. Věděl jsem, že někde tady je kavárna – každý den kolem ní projíždím, ale nikdy jsem dovnitř nešel. Zrychlil jsem krok.
Téměř u dveří kavárny mě zasáhly první těžké kapky. Stihl jsem vběhnout dovnitř právě včas, když nad hlavou udeřil hrom tak silný, že se podlaha zatřásla. Venku se změnilo v temný vodopád.
Uvnitř bylo útulně a sucho. Rozhlédl jsem se a zahlédl volné stoly. Dveře za mnou se znovu otevřely a dovnitř vpadly dvě dívky spolu s řevem deště. Rychle jsem si sedl k jednomu stolu. Lidé neustále přibývali, všichni utíkali před nečasem. Sál zaplnil hovor, všichni komentovali bouřku.
K mé tabulce přistoupila číšnice, vysoká a vážná. Položila před mě jídelní lístek, ale zastavil jsem ji.
„Bez přílohy, jen maso, obyčejný salát a kafe,“ řekl jsem stručně.
Zapsala si to, vzala lístek a odešla. Práce jí přibývalo, spěchala mezi stoly. A venku zuřila živelná pohroma.
Barman zesílil hudbu, aby překryl hluk deště. Čekal jsem na jídlo a byl jsem rád, že jsem tu uvízl. Že nemusím hned domů, nemusím se vymlouvat před manželkou, proč se zdržím.
Vzal jsem si ji před osmi lety. Olga byla půvabná a energická. Před svatbou bylo všechno skvělé, stejně jako první měsíce manželství. Pak se ale najednou změnila. Její kamarádka byla vdaná za podnikatele, a Olga jí zoufale záviděla. Pořád jen řešila kožichy, diamanty a plastiky.
„Olgo, vždyť ty to nepotřebuješ. Jsi mladá a krásná.“
„A budu ještě krásnější,“ odsekla. Stěžovala si na tvar nosu, na tenké rty, na malá prsa.
Snažil jsem se jí rozmluvit tyhle nápady. Říkal jsem, že kilogramy silikonu ji neudělají hezčí.
„To říkáš jen proto, že na to nemáš,“ odsekla uraženě.
O dítěti nechtěla ani slyšet.
„Ztloustnu, přestaneš mě milovat. Až budeš dost vydělávat, můžeme o dítěti mluvit,“ pronesla jednou.
Neodporoval jsem. Miloval jsem ji. Kamarád z fakty dlouho lákal, abych s ním šel do byznysu. Sliboval zlaté hory. A tak jsem risknul, dal výpověď. Ze začátku to šlo dobře. Dokonce jsem si koupil lepší auto – ojeté, ale značkové.
Pak se všechno zhroutilo. Finanční úřad našel nesrovnalosti, zablokoval účty. Firma se zastavila, konkurence ji převzala. Zůstal jsem s prázdnýma rukama.
Manželka mě označila za loosera. Neustálé výčitky a hádky udusily lásku, kterou jsem k ní cítil. Vrátil jsem se do staré práce, žil ze setrvačnosti. Nemohl jsem se odhodlat k rozvodu.
***
K mému stolu přisedl mladý pár. Díval jsem se na ně a vzpomínal, že my s Olgou jsme kdysi byli stejní. Kam se to všechno podělo?
Najednou mě vyrušil křik u baru. Dvě dívky se bránily opilému chlápkovi. Nevypadaly jako návštěvnice takových podniků – spíš jako studentky, které se schovaly před deštěm. Ten hulvát jednu z nich popadl a táhl ji k východu. Kamarádka se jí chtěla zastat, ale on ji hrubě odstrčil. Žádný z hostů nezasáhl.
Vstal jsem a zastoupil mu cestu. Zíral na mě jako býk.
„Co chceš? Uhnout!“ Vyhodil pěst.
Uhnul jsem a vrátil mu ránu. Pustil dívku a se mnou se pustil do rvačky. Nakonec jsem ho srazil k zemi. Někdo zavolal policii.
„Pojďte, rychle odsud!“ Ta dívka mě zatáhla za ruku.
Hlava mi hučela, v ústech jsem cítil kovovou chuť krve z rozbitého rtu. Neodporoval jsem, nechal se vést ven. Déšť ještě pokračoval, ale už jen mírně. Zabrnkali jsme za roh.
„Tady je lékárna, musíme ošetřit ty oděrky.“ Přikývl jsem. Koupila peroxid, vyčistila mi rány a zalepila je náplastí.
„Děkuju,“ poděkoval jsem.
Stáli jsme blízko sebe. Cítil jsem vůni jejích kudrnatých vlasů. *Je krásná*, pomyslel jsem si překvapeně. *A má něžné ruce, jako motýlí křídla.* Naše oči se setkaly a ona se zarděla.
Vtom dovnitř vtrhla její kamarádka.
„Tak tady jste! Už mám taxík. Katko, pojď!“
Katka se na mě podívala. Usmál jsem se. Pak odešla s kamarádkou. Když jsem vyšel ven, taxík už odjížděl.
Stihl jsem udělat jen pár kroků, když jsem za sebou uslyšel: „Počkejte!“ Otočil jsem se. Běžela ke mně. Zastavila se těsně přede mnou.
„Katko! No tak! Jedeme!“ volala na ni kamarádka netrpělivě z taxíku.
„Jeď bez mě,“ zavolala Katka a obrátila se zpět ke mně.
„Ani jsem se nezeptala, jak se jmenujete. V té kavárně… nikdo mi nepomohl, jen vy.“
„Já jsem Jakub.“
Katka neptala, kam jdeme. Prostě šla vedle mě. Dozvěděl jsem se, že právě dokončila školu, ale ještě nemá práci.
Přiznal jsem, že jsem ženatý, i když to s manželkou jde od desíti k pěti.
„Vím, mám vidět snubní prsten,“ řekla. „Bála jsem se, že už vás nikdy neuvidím.“
A já si pomyslel, že v tom musel být nějaký vyšší záměr. Mohl jsem jet autobusem, bouřka mohla minout, my se nemuseli potkat… ale stalo se. Dlouho jsem necítil takové rozechvění. S upovídanou Olgou to bylo jiné. Nikdy mě nezasáhlo, když se mě dotkla. Nikde žádníA když jsem ji o rok později viděl v bílých šatech, jak se usmívá pod závojem, věděl jsem, že všechno to utrpení stálo za to.
