„A co když se rodiče opravdu rozvedou?“ Tato děsivá myšlenka sevřela Vojtovi žaludek a málem se rozplakal.
Tři kamarádi šli ze školy. Jarní slunce pálilo přímo do očí. Házeli po sobě vtipy, strkali se do ramen a smáli se. U domu Honzy se zastavili.
„Půjdeš s námi večer jezdit na kole? Včera jsme s Tomem parádně projeli park.“
Vojta se zamračil. Už dlouho prosil otce, aby mu přivezl kolo z garáže, ale ten vždycky neměl čas. Buď přišel pozdě z práce, když už byla tma, nebo sliboval, že to udělá o weekendu, a pak zapomněl nebo našel jinou výmluvu.
„Tak půjdeš?“ Honza ho šťouchl do ramene.
„Nevím. Kolo je v garáži. Pokud táta přijde dřív…“
„Nemůžeš si ho vzít sám? Dobře, budem v parku v sedm, přijď.“ Honza natáhl ruku a všichni do ní plácli.
U dalšího vchodu se Vojta rozloučil i s Tomem. „Možná bych mohl zkusit najít klíč od garáže. Táta tam auto dává jen v zimě. Těžko ho nosí po kapsách,“ napadlo ho a pospíchal domů. Bydlel ze všech nejdál.
Doma se převlékl a hned začal hledat klíč. Ale ve šuplíku, kde rodiče schovávali různé drobnosti, žádný nebyl. Chvíli ještě hrabal, ale brzo toho nechal a rozhodl se, že se dá do učení. Až přijde máma, zeptá se jí na klíč. Ale jestli nebude mít úkoly hotové, těžko mu ho dá.
Za hodinu a půl byl hotov. Sám se divil. Obvykle mu to trvalo dvě až tři. Cvakl zámek u dveří. „Mámo!“ zaradoval se a vyběhl jí naproti.
„Ahoj,“ unaveně řekla a prošla s taškou do kuchyně. Vojta ji následoval. Vyndávala nákup a uklízela ho do lednice.
„Proč jsi nejedl těstoviny s řízkem? Zase jsi se napapal jen chlebem s čajem? Dám to do skříně,“ podala mu balíček pohanky.
„Mami, kde je klíč od garáže?“
„Na co ti je?“
„Potřebuju kolo.“
„Máš hotové úkoly?“ Zavřela lednici a podívala se na něj.
„Jo, můžeš se podívat,“ ochotně odpověděl.
„Klíč…“ rozhlédla se nejistě po kuchyni. „Nepamatuju si. Počkej na tátu, ten určitě ví.“
„A kdy přijde? Až v noci?“ vyjel na ni Vojta. „Kámoši už jezdí týdny. Proč jsme to kolo vůbec dávali do garáže? Mohlo zůstat na balkóně. Táta přijde a bude vám zase jedno, co já chci. Ani den se neobejde bez hádek. Už mě to štve,“ zabručel a došlo mu, že dnes na kole nejspíš nepojede. Nálada mu prudce klesla. Otočil se a odešel do pokoje, prásknuv dveřmi.
Poslední dobou byl otec pořád v práci. S mámou se každý den hádali, křičeli na sebe. Vojta zaslechl slovo „rozvod“ až příliš často.
Nedokázal si představit, že by se rodiče opravdu rozvedli. Ano, táta se o jeho život moc nezajímal, už dlouho nebyli nikde spolu. Jednou přišel včas. U večeře se zeptal, jak to ve škole jde. Vojta začal nadšeně vyprávět, ale rychle ztichl, když si všiml, že ho otec vlastně neposlouchá. Díval se někam do prázdna.
A pak to začalo – máma na něj vyjela, že mu na syna kašle, že se o něj nestará, že je to právě teď období, kdy potřebuje jeho pozornost a příklad… Vojta tehdy zavřel dveře pokoje a snažil se nic neslyšet. Ale jak neslyšet, když na sebe řvali?
Všichni kluci měli normální rodiny. Honza s tátou často jezdili na ryby nebo na fotbal. Tom skoro nechodil ven – pořád s rodiči někde cestovali autem. Vojta si povzdechl.
Seděl na posteli s nohama pokrčenýma, držel v rukou knihu, ale ani jednou nezahlédl otevřenou stránku. Vešla máma, posadila se na kraj, natáhla ruku, aby mu pohladila vlasy. Vojta uhnul hlavou a ona ruku stáhla.
„Našla jsem klíč od garáže. Pokud máš úkoly hotové…“ začala provinile.
„Mám, už jsem říkal,“ přerušil ji.
„Dobře, tak se obleč. Půjdeme spolu.“
Vojta knihu zavřel, odhodil ji a skočil z postele. Přetáhl si mikinu přes hlavu.
„JsNa cestě domů s rodiči, zatímco tlačil kolo vedle nich, se Vojta poprvé za dlouhou dobu cítil, jako by všechno mohlo být zase tak, jak bývalo.
