Nikdo si přesně nepamatuje, odkud se vzala teta Jitka – mamčina kamarádka. Připadalo mi, jako by tu byla odjakživa – jako tma, švábi a Karel Gott. Táta ji považoval za agentku stínové vlády, která se infiltrovala mezi obyčejné lidi kvůli sociálním experimentům. Děda byl přesvědčen, že teta Jitka je pátý jezdec apokalypsy, vyhozený z týmu pro přílišnou horlivost. Ani máma nedokázala pořádně vysvětlit, kde se poznaly. Teta Jitka byla jako ten záhadný klíč na kroužku: nikdo neví, k čemu slouží, ale vyhodit ho je strach.
Teta Jitka neměla ani manžela, ani děti, zato měla nadbytek volného času. Takové ženy jsou nebezpečnější než epidemie. I kdybys jí nohy zalil betonem a hodil ji na dno oceánu, zařídí tam takový ruch, až si podmořský svět vypěstuje končetiny, aby utekl na souš.
Když šlo o obchodního ducha, měla teta Jitka spíš obchodní trombózu. Každý rok nám vnutila nějaký nový projekt, a před ním nebylo úniku ani v cizině. Měla pas, víza do všech zemí a plynně mluvila třemi jazyky, ale v žádném z nich nerozuměla slovu „ne“.
Kdysi prodávala kubánskou kosmetiku, po které mámě narostly hedvábné vousy a vyvinula se jí závislost. Pak pletla pánské spodky ze syntetického merina – tentokrát trpěl táta. Slíbila mu „železnou mužnou sílu“ a žádala zpětnou vazbu po měsíci nošení. Táta ji dal už po třech dnech. Říká se, že mu tehdy večer volal Michal David a chtěl podpis.
I dědovi se dostalo svého. Teta Jitka mu prodávala doplňky stravy na „očistu střev a stabilizaci tlaku“. Dědu pak týden ukazovali ve zprávách, a další měsíc v předpovědi počasí, když vyšel ven.
Nápadů měla teta Jitka spoustu: domácí mýdlo s výtažkem z bolševníku, zdravé sladkosti z koriandru a bodláčí, výrobky z úhoře. Dokázala hodiny vyprávět o prospěšnostech svých produktů, dokud člověk nezačal degenerovat a nevrátil se na všechny čtyři. Když už víra v Boha, vědu a zdravý rozum selhávala, nabídla slevu. A oběť se vzdala. My, jako „blízcí přátelé“, jsme měli „štěstí“ největší – dostávali jsme vzorky zdarma.
Před měsícem začala teta Jitka vyrábět domácí sýr a nosit ho k nám ve všemožných skupenstvích. Vůni nešlo popsat slovy. Našemu bytu ještě deset let nikdo nepronajme, stejně jako celému domu. Jen děda měl radost – už nemusel prát ponožky a dokonce ho chválili za pevné zásady.
Sýr byl podivný. Loupal zuby z struhadla, vybuchoval v mikrovlnce a v troubě vyčaroval. Někdy jsme měli dojem, že útočí na ostatní potraviny v lednici a mění je na své druhy.
Jednou jsem ho zkusil přidat do těstovin a zalít kečupem. Výsledkem byl obohacený uran, a naší rodině teď hrozí sedmiletý zákaz cestování.
Máma prosila o pochopení. Teta Jitka tvrdila, že první pokusy bývají nezdarem, ale další várka bude „bomba“. Když to děda slyšel, týden chodil s kladivem a hrozil, že nás vydědí, když mu někdo strčí sýr do talíře. Tátovi bylo hůř – mámu miloval víc než život (sám si mohl), takže na výběr neměl.
A co se mě týče, teta Jitka prohlásila, že dnešní děti mají v sobě celou Mendělejevovu tabulku, takže můžu jíst čokoládu i s obalem. A místo krve mám v žilách palmový olej. Její sýr prý ale byl stoprocentně přírodní – tvrdila mámě, zatímco o dědově geigerově počítači, který šílel, prohlašovala: „Ten není žádná autorita!“
Ale pak se stalo něco nečekaného. Sýr nakonec nebyl tak špatný. Samozřejmě jsme před konzumací vypili litr živočišného uhlí a pořádně si zajistili všechny biologické východy pro případ nouze. Ale chuť se nedala změnit – a kupodivu to ani nebylo potřeba. Sýr byl jemný, krémový, s decentním kořeněným nádechem a lehce oříškovou dochutí. Máma z něj udělala chlebíčky, táta ho přidal do salátu, a dokonce i děda, kterého přilákala vůně z kuchyně, si dal pár kousků.
Teta Jitka, zdá se, zvítězila. Poprvé v životě se její slova nerozcházela s realitou a projekt získal všeobecné uznání. Až mámě ale přiznala, že sýr nedělala ona, ale její nový manžel – šéfkuchař, kterého na první schůzce málem zabila „sýrovou polévkou“. Muž strávil tři dny na kapačkách, a když se probral, prohlásil, že prozřel. Mezi životem a smrtí pochopil své poslání: chránit lidstvo před tetinými nápady. Když ji něco napadne, udělá to sám a jí nechá slávu. Dokonce si ji vzal – patrně ze zodpovědnosti vůči planetě.
Od té doby bedlivě sledujeme jejich vztah. A modlíme se, aby jim to spolu klapalo. I když někdy i nejpodivnější věci nakonec dopadnou dobře – a to je ta největší životní lekce.
