Tento úžasný příběh se mi stal před několika lety. S velkou skupinou přátel jsme byli na dovolené v lese na venkově. Trochu jsme pracovali, trochu jsme se bavili, jak už to u mladých bývá. Zpívali jsme písničky, jedli grilované maso, povídali si o různých věcech. A tak se stalo, že jeden z našich kluků s sebou přivedl společníka, člověka, kterého nikdo neznal. Nejpodivnější na tom bylo, že nějak nepozorovaně proklouzl do naší společnosti.
Popíjeli jsme, procházeli se, někteří se dokonce pokoušeli zpívat při rozladěné kytaře – bavili jsme se, jak jen to šlo.
Takže tomu cizinci se líbila moje kamarádka Helena – velmi hezká, rozhodná a veselá dívka. A netřeba dodávat, že její postava byla poutavá – ne nadarmo chodila do různých posiloven.
Thomas sledoval Helenu celý večer. Překvapivě jí ve svých téměř čtyřiceti letech neřekl ani slovo. Nejspíš proto, že byl velmi stydlivý. A tak večer ubíhal. Všichni spokojeně usnuli , a já na chvíli zapomněl na nepovedené námluvy své nové známosti.
Všechno pokračovalo druhý den, kdy Helena přišla do práce. Seděla tedy ve skladu a plnila si své povinnosti, až k ní nakonec přišel její nadřízený v doprovodu nějaké paní. Pozdravil Helenu a požádal návštěvnici, aby se posadila na židli, pak tiše a bez jakéhokoli vysvětlení odešel a zavřel za sebou dveře.
– Dobrý den, Heleno. Jsem Thomasova matka. – představila se žena. Helena mezitím už zapomněla na jejich letmou známost, a tak se udiveně posadila.
– Má drahá, můj syn mi o tobě vyprávěl, pokračovala Thomasova matka, – a já jsem se na tebe ptala lidí.
Což bylo docela snadné, protože ve městě se skoro všichni znají.
– Tvoji příbuzní jsou slušní a v případě potřeby ti pomohou. A samozřejmě máš vlastní byt, jen škoda, že není velký. Později si budeš moci koupit něco za městem a založit si farmu. Mluvil jsem také s tvým šéfem, který o tobě mluví velmi pochvalně.
Ukázalo se, že nám vyhovujete. Šéf se sice nevyjádřil k výši vašich příjmů, ale podle nás je to v pořádku,” řekla žena a prohlédla si Helenu od hlavy až k patě.
Kamarádka se naopak na ženu podívala a téměř vážně si pomyslela, že její nová známá se zřejmě necítí dobře.
– ‘No dobře, miláčku. Já teď půjdu domů a o svatbě si promluvíme později. Pokud se rozhodneš to udělat ještě před svatbou, nebude mi to vadit. A děti chceš mít nejspíš stejně jako můj syn. On už je ve čtvrté dekádě života a ty jsi ještě mladá. A raději to neprotahuj, tvoji rodiče jsou staří – brzy ti už nebudou moci pomoci.
A už odcházela a nechávala za sebou naprosto zmatenou dívku:
– Řeknu mu, aby se s tebou setkal po práci, miláčku. Dneska pracuješ do šesti, že jo?
– Neboj, já dneska pracuju dlouho – začala její kamarádka – prosím tě, běž , já mu zavolám sama.
A tak se rozloučily.
Helena samozřejmě nehodlala nikomu volat. A pro jistotu dokonce odjela na pár dní mimo město za kamarádkou. Změnila si číslo. A pak se snažila všemi možnými a nevyhnutelnými způsoby zmizet z očí veřejnosti. Bez legrace, protože snoubenec přece jen existoval.
Je čemu se smát. Ale Helena zjevně neměla na vtipy náladu. Ano, divní lidé se stávají, ale až tak moc?
