17.prosinec, podzimní šero se přikradlo i do autobusového nádraží v Jihlavě. Sníh sotva zakryl chodníky, vítr máchal kolem starých oken a vůně čerstvě uvařené kávy, dezinfekce a opotřebovaného krému se mísila s chladným deštěm, který se mihotal skrz skleněné dveře.
Pošli jsem se rychle po čekárně, kontroluji hodiny nad výjezdem. Jsem tady jen na přestup; krátký výjezd do Brna skončil dříve, než jsem čekala, a musím ještě dvakrát přestoupit, abych se dostala domů. Toto nádraží je první a nejpovšimnutelnější z nich.
Můj vlak měl odjet večer, a tak jsem si zadržela tři hodiny, když se marnost místa vkrádá i pod podšívku mého drahého kabátu. Deset let jsem nebyla v takovém provinciálním prostoru a vše působilo zmenšeně, vybledle a jako by se zpomalilo pod tíhou mého městského života.
Šustění podpatků po dlažbě bylo hlasité. Vypadala jsem tu jako cizí kousek luxusu pískově béžová vlněná sukně, perfektní účes, který se držel i po dlouhé cestě, a kožená kabelka přes rameno.
Můj pohled, zvyklý na filtrování a třídění, prošel místností: prodavačka v kiosku zírá do telefonu, starší pár tiše dělí chléb, muž v opotřebované bundě hledí do prázdna. Všimla jsem si, že se na mě dívají ne nepřátelsky, ale jen konstatují jsem cizinka. A já v duchu souhlasila. Musela jsem jen počkat, překročit tento prostor a čas jako špatný sen. Zítra ráno už budu doma v útulném bytě v Praze, kde je teplo, světlo a žádná provinciální melancholie, co proniká až k morku kostí.
Když jsem zvažovala, kde si sednout, v cestu mi vrazil muž.
Měl kolem šedesáti let, tvář odělaná větrem, nepamatovatelný. Na sobě měl starou, ale pečlivě zašité bundu a čepiciušánek, kterou si asi z tepla v místnosti sundal a držel v ruce. Nevyhýbal se mi, jen se zjevně vynořil ze šedého vzduchu čekárny a tiše promluvil. Hlas mu byl tichý, téměř plochý, bez nádechu.
Promiňte, paní Můžete mi říct, kde je kde se tu dá napít vodou?
Otázka visela ve vzduchu, stejně nesmyslná jako situace. Instinktivně jsem mávla rukou k stánku s prodavačkou, která se líně houpala nad telefonem. Za sklem se řadily plastové láhve.
Tam, v kiosku, vyhrkla jsem a obcházela ho. Lehký, ale ostrý hněv mi svítil v nitru napít, paní, jaké archaické výrazy! Nemohl si to prostě podívat?
Povzdechl, poděkoval sotva slyšitelně: Děkuji, ale nestoupil. Stál, sklonil hlavu, jako by sháněl sílu k pár kroky. Tato bezmoc před jednoduchou činností mě zaskočila.
Viděla jsem ne oblečení ani věk, ale kapky potu na čele, jak se pomalu srolovaly po tváři, i když byl v místnosti chlad. Viděla jsem, jak sevřel a zase uvolnil čepici, bledé rty a sklovitou mlhavou pohled, která se dívala do podlahy, ale nic neviděla.
Můj vnitřní svět se chvěl. Spěch, podráždění, pocit nadřazenosti se rozpadly jako skleněná zrcadla. Nebyl čas na myšlenky, zapnul se starý instinkt.
Je vám špatně? zeptala jsem se a mé vlastní slovo zaznělo neobvykle jemně, bez té obvyklé kovové tóniny. Už jsem ho neobcházela, ale udělala krok k němu.
Podíval se na mě. V očích nebyla prosba, jen rozpačitost a zmatení.
Tlak, asi Závratě zašeptal a mrkání mu ztěžovalo stát na nohách.
Další okamžik jsem jednala automaticky. Vzala jsem ho pod paži opatrně, ale pevně.
Nechte se posadit. Tady, řekla jsem tiše, ale rozhodně, a vedla ho k volnému lehátku, u kterého jsem právě mířila. Posadila jsem ho, pak jsem se sama posadila na kolena před ním, aniž bych přemýšlela, jak to vypadá.
Sedněte, opřete se o zádní opěradlo. Dýchejte pomalu.
Rychle jsem popleskala ke stánku, přinesla láhev vody a plastový kelímek.
Tady, pijte po doušcích.
Z kapsy kabátu jsem vytáhla papírový kapesníky a otřela mu čelo. Celá má bytost se soustředila na jeho dýchání, na slabý puls, který jsem pocítila na zápěstí.
Pomoc! můj hlas prorazil ticho nádraží. Nebyl to výkřik strachu, ale rozkaz povolání k činu. Mužovi je špatně! Zavolejte sanitku!
A autobusové nádraží, to přístaviště pro ty, kteří nemají kam spěchat, najednou ožilo. První reagovala starší pár žena spěšně podala lék na nevolnost, muž, který se dříve usínal na rohu, vstoupil a začal volat sanitku ze svého telefonu. Prodavačka vyšla ze zákulisí, přidali se další neviditelní návštěvníci, kteří se stali součástí společenství, jež se sjednotilo kolem náhlé pohotovosti.
Posadila jsem se vedle něj a dál mu tiše šeptala, držela jeho chladné prsty v dlani. V tom okamžiku jsem nebyla úspěšnou manažerkou, ani cizí elegancí. Byla jsem jen člověk, který byl při tom. A to stačilo.
Do místnosti vtrhly zvuky siréna, která se zastavila u vstupu, a hlasité otevření dveří. Dva muži v modrých pláštích s červenými kříži vtrhli dovnitř, doprovázeni ledovým zimním dechem prosinec. Přicházející sanitka rozestřela dav, který vteřinu předtím tvořil úzký kruh pomoci, a vytvořila jasný koridor k lehátku. Hluk ustoupil do respektujícího ticha.
Co se stalo? zeptala se zdravotní sestra, klidně se sklonila ke koleni u pacienta. Její pohyby byly rychlé, úsporné a přesné.
Mužovi se zhoršilo. Závratě, slabost, silné pocení. Tlak, říkal. Dali mu vodu, lék. Stav se stabilizuje.
Mezitím druhý záchranář měřil krevní tlak a svítil na pacienta baterkou. Muž se probudil natolik, že dokázal tiše odpovědět na otázky jméno, věk, léky.
Dobře reagovali. Vodu podali správně. Přesuneme ho na oddělení, nasadí infuzi, potvrdila sestra.
Pomohla jsem mu vstát. Táhl se na nohy, opíral se o rameno záchranáře, a pak se rozhlédl po davu, snažil se najít mě. Jeho oči se setkaly s mými.
Děkuji vám, dcerko, řekl chraplavě, v očích jiskřila upřímná vděčnost, co se mi zamotávala v krku. Možná jste mi zachránila život.
Neměla jsem nic, co by mohla odpovědět. Jen jsem pokrčila hlavou, cítíc prázdnotu tam, kde ještě před chvílí bujelo adrenalinové bourování. Viděla jsem, jak ho odvážejí k otevřeným dveřím, kde čekala bílá sanitka. Chladný vítr vtrhl dovnitř a někdo zakřičel: Zavřete, fouká!
Dveře se zatáhly. Siréna už jen vzdáleně vzdáleně bzučela. Nádržní hala se pomalu vracela do svého šedivého klidu, lidé se rozcházeli k svým stolkům, jejich kroky se vrátily k známému pomalému rytmu.
Zůstala jsem stát na stejném místě, podívala jsem se na své ruce. Na pravé dlani byly červené šmouhy od kabelky, kterou jsem nechtěně svírala. Můj perfektní účes byl rozcuchaný, kabát zmačkaný a na kolenou poškrábaný.
Pomalu jsem šla k umyvadlu. Ledová voda spálila pokožku. V rozbitém zrcadle jsem viděla rozmazaný odraz rozmazaný makeup, unavené oči, rozcuchané vlasy. Tvář, kterou jsem neviděla už léta. Ne tvář leštěnou úspěchem, ale obyčejnou, lidskou, s emocemi úzkostí, soucitem, prázdnotou.
Osuštela jsem si tvář papírovým ubrouskem, neohlížela jsem se na odraz a pomalu se vrátila do čekárny. Do mého autobusu zbývalo ještě hodinu.
V tom stánku jsem si koupila láhev vody už pro sebe. Popila jsem. Voda byla chladná a naprosto obyčejná, ale v tu chvíli se zdála být nejcennějším tekutým zázrakem. Už to nebyl jen nápoj, byla to spojka. Jednoduchá lidská spojka, která vzniká ve chvíli, kdy přestaneme vnímat druhého jako překážku, ale jako člověka.
Jeho tvář i tváře všech, kteří zasáhli, byly najednou upřímné, červené od napětí, ale nejvíc opravdové, jaké jsem kdy viděla.
A já, když jsem se dívala do špinavého nádražního skla, v poškrábaném kabátě, s úzkým pohledem, poprvé po dlouhé době jsem se cítila skutečná. Ne jako obraz v reklamě, ale jako člověk, který slyší ticho druhých a odpovídá na něj.
Posadila jsem se zpátky na svou lavičku, láhev položila vedle sebe. Kolem se opět rozprostírala známá lenost, ale něco se změnilo. Mé oči už neklouzaly po lidech s odtrženým podrážděním, ale všímaly si detailů: prodavačka nesla starší paní čaj, muž pomáhal mladé matce s kočárkem. Ty drobnosti tvořily novou mozaiku ne ponurou, ale tichou, plnou nenápadných zákonů vzájemné pomoci.
Vzala jsem si telefon. Z pracovního chatu připlulo upozornění na nesrovnalost v reportu. Před pár hodinami by to byl byl důležitý moment. Teď jsem poslala stručnou zprávu: Přesuňte na zítra. Vyřešíme. a ztlumila zvuk.
Dnes si připomínám jednoduchou, téměř zapomenutou pravdu. Masky jsou potřebné maska profesionála, maska úspěchu, maska nedostupnosti jsou jako kostýmy pro různé scény života. Můžeme je nosit a měnit, ale je děsivé, když kůže pod nimi zapomene dýchat. Když začneš věřit, že jsi jen maska.
Dnes, v tom průvanu, se má maska roztrhla. Skrz prasklinu se vyvalilo to pravé schopnost bát se za druhého, schopnost sesednout na špinavý podlahu, aniž by tě zajímalo, jak vypadáš. Schopnost na chvíli být jen dívkou, která pomáhá, ne paní Nováková, ředitelka oddělení.
Zůstat člověkem neznamená vzdát se všech masek. Znamená to vždy pamatovat, co je pod nimi. A občas jako dnes dovolit tomu živému, zranitelnému, pravému já vyjít na světlo, jen aby se protáhla ruka.
