Zrada vlastních dětí
Dáša znovu užasle hleděla na svého bratra a sestru. Jak oni byli krásní! Vysocí, černovlasí, s blankytnýma očima. Opět si přebírali ceny.
Zase vyhráli nějaký závod. Dáša se postavila, aby tam byla první. Kulhala na pravou nohu, ale toužila je potěšit. Uháčkovala bráškovi a sestře dvě zajíčata jednomu s sukénkou, druhému v kostkovaných kalhotkách. Chtěla jim je darovat. Neohrabaná, hodně při těle, jemné vlásky zachycené sponkou, na rtech bezelstný úsměv. Kristýna a Marek předstírali, že ji nevidí. Dáša se snažila protlačit k nim.
Prosím pusťte mě, to jsou můj bratr a sestra! Vážně! Pusťte mě, prosím! říkala nadšeně Dáša.
Kiki, támhle nějaká tlustá holka křičí, že je tvoje sestra. To je fakt?, obrátila se na Kristýnu její kamarádka, blonďatá Lenka.
Kristýna se letmo ohlédla a spatřila Dášu.
Ježiši, ta trapná otylka! Přitáhla sem. To bude matka, že ji poslala. Ostuda, pomyslela si Kristýna.
Nahlas ale řekla:
Ne, samozřejmě že ne. Mám jen bratra, Marka.
Věděla jsem to. Se vás chce přiživit. Ještě vám cpe nějaké hračky, zasmála se Lenka.
To bude asi náš místní fanynka. Vem jí ty hračky, Lenko, a doběhni nás, já s Markem jdeme! zvolala Kristýna, poslala vzdušný polibek a s bratrem prchala davem.
Lenka od Dáši převzala zajíčky s tím, že je předá.
Dobře! Já je budu doma čekat! Upeču šátečky! zvolala holka a nemotorně se vypravila domů.
Na, předala jsem ti to. Prý bude doma čekat a šátečky upeče. A sama vypadá jako šáteček. Kiki, to je fakt vaše příbuzná? Co k vám pořád leze? vyptávala se Lenka.
Ne! Neznám ji! Holky nám často lezou za slávou. Dostačovalo! Jdeme!
A odhodila zajíčky do koše. S kamarádkou a Markem odešli na předávání cen.
Lenku obelhala. Dáša byla skutečně její sestra. Nevlastní. Kristýnina a Markova matka, Ivana Kovářová, si ji vzala domů, když zemřela jejich vzdálená příbuzná. Vracívali se tehdy všichni z dovolené, a najednou byla Dáša sama. Malá, zraněná.
Ivana Kovářová byla ve skutečnosti s Dášou jen velmi vzdáleně spřízněná sedmá voda po čaji. A i příjmení měla jiná. Ti bližší se jí zřekli, Ivana ji přesto vzala k sobě, i přes hněv manžela a dětí. Když se dozvěděli, že budou mít sestru, křičeli nahlas. Kristýna i Marek vyrůstali jako rozmazlené děti, rodiče jim dopřáli vše.
Mami, neber ji! Je tlustá, kulhá, hloupá, je s ní hanba chodit!
Děti, je mi jí líto. Je úplně sama. Psi a kočky lidi berou do domu, ona je přece človíček. Máme velký dům, nebude překážet! snažila se Ivana děti přesvědčit.
S těžkým srdcem souhlasili. Ivana byla ředitelkou obchodu a celá rodina žila hlavně z jejích příjmů. Otec, Tomáš Kovář, byl její zástupce a moc se nepřetrhl, hledal bokovky za jejími zády. Ivana mlčela Tomáš byl pohledný, děti šly po něm.
Dáša vyrůstala. Malá, štěpná, světlovlasá. Oči, trochu modré, skoro až bezbarvé.
Čumte, má to jako vodu s modrým inkoustem. Tlustoprdlo! smála se Kristýna.
Dáša byla jako buchtička plná, líbezná, s dolíčky ve tvářích. Velmi dobrosrdečná.
Ale hrát musela sama. Bratr a sestra ji ke svým hrám nepřibrali. A taky často dostala vinu za cizí průšvihy. Marek při běhu rozbil cennou vázu. Kristýna při zkoušení máminých šatů protrhla halenku. Vše svalili na Dášu.
Dáša nikdy neodporovala. Jen kývala hlavou a omlouvala se. Věděla, kdo je pravý viník, nechtěla však, aby máma bratra a sestru kárala vždyť jsou tak krásní!
Přesto adoptivní máma, Ivana, na Dášu nekřičela. Zato otec vybublal:
Proč jsi sem brala tu strašidelnou holku! Je s ní hanba před hosty! Ani normálně chodit neumí, váží jako tele. Děti máme nádherné, na efekt jsi vzala tohle pometlo? Ostatní byli chytřejší, nevzali ji. Ty sis ji uvázala na krk. Kdo ji bude chtít, když vyroste? To monstrum? řval Tomáš.
Dáša to slyšela za zavřenými dveřmi. Pak šla k zrcadlu. Nesměla se na sebe dívat. Přála si být krásná jako Marek a Kristýna. Ale…
Dali ji do jiné školy sourozenci si to vydupali. Jinak že začnou zanedbávat učení a utíkat z hodin. Ivana, ač s těžkým srdcem, souhlasila. Viděla, že křehký mostík, který mezi svými dětmi a schovankou budovala, se rozpadá. A nemohla s tím nic dělat.
Čas šel dál. Marek a Kristýna odešli studovat. Dáša chtěla zůstat doma.
Ale zlatíčko, můžeš jít kamkoli, já studia zaplatím! Chceš být designérkou, překladatelkou? Kýmkoli, Dášičko? tiskla si ji Ivana k sobě.
Dáša se k ní tulila a objala ji. Ivanu rázem zahřálo u srdce. Vlastní děti ji někdy políbily, ale bez nadšení. S Dášou si jinak rozuměla, byla s ní opravdová pohoda.
Dáša ji vždy vítala z práce. I v zimě ji čekala venku, nebo seděla v předsíni na taburetce. Manžel a děti byli zahlceni svým, ani ahoj neřekli. Když je na to Ivana upozornila, Kristýna jen vykřikla:
Mami, my máme svoje věci! Tohle tvoje trdlo na tebe čeká jako pes, protože nic nemá a o ničem nesní.
Dáša pozvedla k matce své průsvitné oči a tiše zašeptala:
Mami, můžu se stát veterinářkou? Léčit pejsky, kočky křečky, prasátka. U nás se dá studovat.
Dávalo to smysl Dáša nosila domů všechna zvířata ze sousedství, vyléčila, občas i schovávala. Jeden veliký , huňatý pes, Karel, u nich zůstal. Kristýna protestovala, chtěla psí rasu, Ivana se ale postavila za Dášu.
Tak šel život. Brzy musela Ivana kvůli zdraví trávit čas doma. Manžel, když zjistil, že dojde na úbytek peněz, rychle přeběhl k její kamarádce, majitelce kadeřnictví.
Děti, když přijely, chtěly hlavně peníze. Bylo dobře, že Ivana něco našetřila. Vedle ní zůstala jen Dáša. Kulhajíc, každý den vařila mamince dobroty, masírovala ji i vařila byliny. Večer spolu pily čaj pod jabloní a nikdy nebyla Dáša šťastnější.
Kristýna a Marek si časem založili rodiny. Matka jim pomohla s koupí bytu. Ale potom se přiřítila pohroma. Syn jednou přijel ve čtyři ráno skoro v slzách:
Mami, jsem v hrozných dluzích. Potřebuju strašně moc peněz.
Cože, kde tolik vezmeme? Ptala jsem se táty? Nemá. Ani já bych z majetku neměla desetinu. Co teď?
Tak prostě už mě nebudeš mít za syna! ušklíbl se Marek.
Jak to mluvíš? objala ho matka.
Pak řekl, ať prodají dům. I s vyrovnáním by to stačilo splatit dluhy.
Ale synku, a my s Dášou? Kde budeme žít? zalekla se matka.
Kam půjde ta tlustá trubka, to je mi fuk. Je dospělá, ať se stará o sebe. A ty pojď ke mně, Lucka tě ráda uvidí! zasmál se Marek.
Lucka byla jeho manželka. Ivana si tím nebyla jistá, přesto neodporovala syna musela zachránit! S podmínkou, že Dáša pojede s ní. Marek svolil, ale Dáša později přišla k matce:
Maminko, jeď sama. Já se stěhuju k jednomu člověku. Dlouho mě zve. Neměj starosti!
A kdo to je? Musíme se poznat! Proč jsi mi to tajila? usmála se Ivana.
Později tě seznámím. Neboj, mami, objala ji Dáša.
Markovi se ulevilo, nemusel vymýšlet, jak se Dáši zbavit, nechtěl ji totiž doma.
Dáša lhala. Nikdo na ni nečekal. Jen ona sama poznala, že by jí tam nebyli rádi a matka by se kvůli ní trápila. To nemohla dopustit.
Našla si malý podnájem ve starém domě u dědečka Procházka, který už obtížně zvládal domácnost sám zahrada, slepice, kozy, prasátka. Dáša a děda se rychle stali ideálními spolubydlícími. Když zjistil, že je Dáša veterinářka, měl hned jasno nájem nechtěl, Dáša mu ho ale i tak platila. On jí ale neustále vracel peníze do kapsy.
Dášin život byl poklidný. Byt měla, práci také, lidé jí vážili, zvířata ji milovala. Nikdo se jí nebál, vždy pro každé našla laskavé slovo. Po léčbě zvířatům kupovala pamlsky ze svého platu.
Tak pojď, Kulíšku, tady máš. Neboj se, maličká, kapky už máš. A kdyby cokoli, kdykoli zavolejte! říkala Dáša každému návštěvníkovi.
Holka zlatá, v nemocnici mě takhle neuvítali, jako ty mého Bastíka! Jsi poklad! vrtěla hlavou paní Márová.
Dáša rozkvétala. V srdci jí však hlodala starost co maminka? Volala jí často, ale matka vždy telefonovala krátce, pomalu nechtěla mluvit. Poslední dobou volal místo ní Marek a hrubě řekl, že maminka má odpočívat.
Nevím, chybí mi. Půl roku jsem ji neviděla, povzdechla si Dáša při večerním čaji s dědou Procházkou.
A proč tam nepojedeš? Vezmu tě. Stará škodovka mi ještě jezdí, a já mám řidičák, navrhl děda.
Dáša měla Markovu adresu, tak vyrazili. Dlouho jim nikdo neotvíral, až přišla vysoká, blondýna v županu.
Koho sháníte? Nic nekupujeme, běžte pryč, snažila se zavřít dveře.
Jste Lucka, Markova žena? zeptala se Dáša.
Jo… a vy?
Jsem Dáša, jeho sestra! pokoušela se Dáša vejít, ale Lucka ji nepustila.
Co tu chceš? Spěchám ke kosmetičce, nezdržuj, spráskla ruce.
Jen chci za maminkou, tady je děda Procházka, půjdeme hned pryč, nebudeme překážet, prosila Dáša.
Ta tu není. Marek ji odvezl. Kam? Do ústavu. Nemohla už nic. On má práci, já své. Kde to je? Počkej, zeptám se. Haló, Marku? Máš tu tu Dášu s nějakým starým chlapem. Chce adresu. Dobře. Sepíšu to. A už sem nechoďte! povídala Lucka a voněla drahým parfémem.
Dáša ji neposlouchala, popadla papírek a s dědou vyrazila ven.
Jak je to možné? Proč mi nedali vědět? Kdybych věděla, budu bydlet v podnájmu, ale nevyměnila bych ji za nic, breptala Dáša.
Měli ji vzít k nám! Je to nestydatost! Mám tady volný pokoj! rozčiloval se děda.
Dorazili na místo. Ta shrbená, vyhublá paní s tmavýma kruhy pod očima to byla Dáši maminka? Bývala velká, statná, dobrosrdečná. Teď ležela bezmocně na polštáři a hleděla do stropu.
Maminko! To jsem já, Dáša! Odpusť, že jsem dlouho nebyla za tebou. Ale teď tě vezmu domů, k dědovi Procházkovi je tam zahrada, slepice, budu ti k snídani dělat omeletu a kozí mléko. Uzdravíš se. Maminko, mlč, ale já tě mám ráda! Pojedeme domů! plakala Dáša a držela lehounkou ruku Ivany Kovářové.
Podařilo se jim dostat maminku domů. Dokumenty hrály pro Dášu je dcera. Děda Procházka přispěl, vyhrožoval svým známým generálem, pokud bych Dášu s maminkou nechtěli pustit. Marek navíc zařídil, aby tam matka zůstala navždy…
Ivana Kovářová se desátý den postavila na nohy, prošla k oknu. Venku se procházela prasnice Betyna, kohout kokrhal, vonělo seno, mléko a šátečky. Ty právě pekla Dáša. Přikulhala do pokoje a spatřila matku, která plakala. Dáša ji objala a omlouvala se, že se neozývala, a že s ní teď bude muset žít, ne s Markem a Kristýnou.
Ivana Kovářová ji mlčky tiskla k sobě. Jako by znovu spatřila tu malou, legrační holčičku. Nebyla jí sice pokrevní, ale byla dobrosrdečná a laskavá. Byla jediná, kdo s ní zůstal na konci života, když ji její krásné a úspěšné děti už nepotřebovaly.
Neboj, Dášičko. Všechno bude dobré. Všechno, dceruško, šeptala Ivana.
Holky! Co kdybychom si dali čaj? vešel děda Procházka.
A tak všichni tři, usmívajíce se, šli do kuchyně. Vstříc novému životu.
