Žít bez ní nemohu
Jsem matka na rodičovské dovolené. Můj malý Matěj má dva a půl roku. Každý den chodíme ven a navštěvujeme dětské hřiště. Celá cesta k ostrovíčku dětského štěstí vede po hlavní ulici našeho malého městečka Kožlany. Po pravé straně, kde kráčíme, se řadí několik obchodů pekárna, tržiště i drogerie. Podle osvědčené rutiny vždy kupuji klukovi mačkový koláč. Usedneme na lavičku, a Matěj s neodolatelným apetitem, který patří jen malým dětem, rozkousá koláč, zatímco já si oddechnu.
Ráda pozoruji kolemjdoucí na bulváru je to pro mě zábavná pastva. Snažím se podle chůze, stylu oblečení a neverbálních signálů odhadnout, čím se lidé živí, co si myslí, čemu sní a kam spěchají. Vše je hádanka.
Daleko se objeví známý pár impozantní šedovlasý muž, zřejmě kolem sedmdesáti let, a jeho paní, jejíž věk se mi těžko odhaduje. Možná má mezi šedesáti a sedmdesáti lety. Vysvětlím, proč je to tak těžké: vždy, když ji vidím, má čerstvé líčení. Nemůžu ji nazvat babičkou, slova mi selhávají. V její kosmetické tašce jsou korektor, ruměnka, řasenka, oční tužka i neutrální stíny. Vlasy barví na světle rousnou a nosí nadčasový účes mušle. Je módní ikonou, a já jsem si všimla, že často chodí k nehtové stylistce její nehty jsou pokaždé jinak zdobené, od francouzského finishe po jasně červenou barvu plameny vášně. V duchu ji nazývám vážka.
Tento pár často odpočívá na lavičce u obchodů, kde se pravidelně objevujeme i my s Matějem. Ženu jmenuje Jitka a muž Petra.
Kolik už ti mám říkat, Jitko! Nesmíš házet kaštany nohama do kolemjdoucích. Můžeš někoho omylem zranit. Co bys řekla, kdyby ti někdo kaštan na nohu uhodil? káral ji Petr.
Králíčku! Jak můžeš tak mluvit? Já si jen na podzim ráda užiju! Kaštany! Nezlob se, miláčku, smála se Jitka.
Dobře, koupím ti, Jitko, gumovou míč. Nebo raději několik míčků, ať si doma pohráváš, kde nikomu neškodíš, a já se budu schovávat ve sprše, odpověděl Petr.
Cože, Petře! Hra s míčem doma není to pravé, to není ta pravá radost. Nezlob se, prosím. Půjdu po druhé straně ulice, pokud se ti to nelíbí. Můžeš dokonce předstírat, že se neznáme, Jitka se zarmouceně odešla.
Musím tě pořád hlídat. Když jednou spadneš, nebudeš se muset obávat policie, ale já ti budu muset nosit jídlo. Vím, že vařím hustou polévku, a ty bys jinak zůstala hladová. Zakážu ti navštěvovat děti, abys věděla, že mě máš poslouchat. Ne, ne, a neodkláděj pláč. Přijď sem, moje cibulové štěstí, a budu tě držet za ruku, jako kdybych tě vedl do psychoterapie. Ty jsi zlobivá divo! Petr si pohrával s Jitkou, jako s kouskem dramat.
Tyto podivuhodné dialogy mě vždy fascinovaly. Jak se Jitka svírá s Petrem, jak ho mrkne, a on jen pokyvuje hlavou, podpoří ji loktem. Všude kolem je cítit něžnou, až dojemnou lásku. Jejich pohledy, dýchání, dotyky, úsměvy, pohyby i myšlenky jsou provázány neochvějným důvěřím. Když Jitka drží Petra za ruku, když mu šibalsky napíná rty, všude se čte bezmezná oddanost. Petr pak povídá s lehkou drzostí: Dávej pozor, Jitko, už nejsi malá! Pokud bys zakopla, zlomila by sis ruku nebo nohu. Co bych pak dělal? A věřte nebo ne, líbají se i na lavičce, jako by byli mladí milenci, a nic jen neslyší než šum šťastných tváří a tlukot srdcí, které bijí v unisonu. Taková vášeň se v nich rozhořívá po staletí.
Dnes opět usedli na lavičku a poslouchala jsem jejich rozhovor:
Jdu do obchodu pro pastelovou rtěnku, snad bude sleva? Půjdeš se mnou? zeptala se Jitka Petra.
Jito, choď sama, já tě tu na lavičce počkám. Jen nekupuj všechny rtěnky, nechej něco i pro ostatní dívky, usmál se Petr.
Matěj mezitím snědl koláč a přistoupil k muži, který stál na lavičce. Petr vytáhl z tašky malý čokoládový prášek a podal ho chlapci: Máš, chlapečku, čokoládu. Dobrou chuť. A jak se jmenuješ?
Děkuji, pane. Jmenuji se Matěj, ještě moc neříkám celé věty, odpověděl jsem.
Matěj radostně šustil obalem.
Omlouvám se za zvědavost, pozoroval jsem vás už delší dobu. Jste úžasný pár. Jak to dokážete udržet takové teplé vztahy? Podělte se o tajemství, zeptala jsem se s napětím.
Petr mlčky sledoval listí pod nohama. Vítr ho rozfoukal a zahálil listí v oslnivém víru. Listy se pomalu snášely k zemi, nechtěly odejít, protože se jim ten krátký let líbil.
Setkali jsme se se Jitkou na podzim, před asi padesáti pěti lety začal Petr. Bylo to tak, jako dnes, podzim. Jitka procházela parkem a sbírala barevné listí. Každý list si opatrně prohlížela a usmívala se. V starém kabátě s opravami, bílém klobouku a obutých ošoupaných botách byla šťastná! V ruce držela svazek žlutých, oranžových a červených listů, v kapse měla pět haléřů. Doma byl jen chleba s hořčicí, a ona se smála jako nymfa. Jitka mluví s květinami, dotýká se černých a křišťálových pupenů. Je nezvyklá, lehká, až ne z tohoto světa. Ukradla mi srdce navždy. Naučila mě radovat se ze života, ze všeho každého dne, každého okamžiku, jakékoliv počasí, sněhu, deště i slunce. Jitka, přestože vypadá křehce, byla vášnivá, jasná a rozmanitá jako ten podzim. Horká. Silná. Rozhodná. Znala svou cenu. Mnoho mužů ji chtělo, ale jen já získal její srdce. Svou pravou tvář ukazuje jen málo lidem. Dovolila mi nahlédnout do svých myšlenek! Tak to je, řekl Petr.
Nikdy se s ní nehádejte? zeptala jsem se.
Občas, přiznal Petr. Nedorozumění jsou lidská. Musíme je řešit včas, jinak může být pozdě. Všechny křivdy nestojí za dlouhou hořkost. Život je krátký a nesmyslné je plýtvat ho na zbytečnosti. Když jsem byl mladší, trestal jsem Jitku dlouhými tichy, týdny bez slova. Trpěla. Pak jsem pochopil, že ty dny v rozepři jsou jako listí odtržené větrem už se nevrátí. Raději odpustím a pokusím se zapomenout na špatné. Přetočím kalendář a jdu dál.
Nikdy se na svou ženu nezlobíte? zeptala jsem se znovu.
Matěj snědl čokoládu a napjatě poslouchal.
Myslím si, že je to bláto, ale bez ní nemůžu žít! řekl Petr po chvilce přemýšlení. Co bych dělal, kdyby odešla? Už jsem se oblékl, stojím u dveří, a ona třetí den mění šaty, svetr i boty. Kdo jí pomůže obléct se? Kdo jí přinese čaj na léky? Vložili jsme se do sebe kořeny. Nejhorší je zůstat sám v posledních chvílích. A strašnější fobie je nechat ji být sama, když jí zbývá jen pár dní. Jitka je pro mě celý svět, a já pro ni. Jednou jsem měl zánět plic, těžko se s tím bojuje ve stáří. Šla ve sněhu po kluzké zemi, aby mi přinesla antibiotika z několika lékáren. Přikryl mě vlhkým ručníkem, podával injekce, krmila mě lžičkou, natahovala mi teplé ponožky. Klid, nic neříkej, šepkala, když jsem se zotavoval. Máte krásného kluka.
Jitka se přiblížila s červeným líčidlem na tváři.
Představ si, Petře, nemají ten odstín rtěnky, co chci. Někdy růžová, někdy červená, někdy fialová žádná mi nevyhovuje, řekla bez věku.
Co držíš, Jitko? Prášek na prádlo? Vrať mi tašku, co sis chytla? Ať ti rukavice natáhnu, prsty už jsou ledové. Zahřu ti prsty, aby ti neboli klouby, nabídl Petr a přidal: Jdeme domů, můj nešťastný klenote. Je čas oběda. Na shledanou, Matěji! Poslouchej maminku.
Pozdravili jsme se. Matěj ještě dlouho mával na odcházející pár.
Po bulváru kráčeli dva, a nebyli to jen dva jednotlivci, ale jedno tělo celý svět utkán z něžnosti, trpělivosti, soucitu a lásky.
Taková schopnost milovat je pravým uměním, ke kterému toužíme dotknout se. Láska, která přežije i největší bouřky, učí nás, že život je příliš vzácný na to, abychom ho ztráceli v křivdách a hněvu. Pokud dokážeme odpouštět a vážit si každého společného okamžiku, získáme pravý klíč ke štěstí.
