Zimou Valentýna rozhodne prodat dům a přestěhovat se k synovi. Syn i vnučka už dlouho zvou, ale ona váhá odklíčovat kořist, kterou po celý život vybudovala. Po mírném mrtvici, z níž se jen těžce zotavuje, si konečně uvědomí, že žít sama je nebezpečné, zejména protože v její vesnici vKřivoklátě není lékař. Prodá dům, téměř vše ponechá novému majiteli, a nastěhuje se k synovi.
V létě se rodina ze devátého patra přestěhuje do nově postavené chatky, kterou navrhl syn.
Vyrostl jsem vdomě na zemi, říká, takový dům z dětství si chci postavit.
Chatka má dvě podlaží, moderní vybavení, prostornou kuchyň a světlé pokoje. Koupelna se leskne jako modré moře.
Jako bych byla na pláži, smíche se Valentýna.
Jediný nedostatek: pokoj Valentýny a vnučky Šárky jsou vhorním patře, a starší žena musí v noci sjíždět strmý schod ktoaletě.
Abych nespadla ze spánku, opakuje si, pevně se chytajíc madel.
Snevlastní matkou má Valentýna rychle dobrý vztah. Šárka ji neruší, internet vše nahradí, a Valentýna se snaží nikoho obtěžovat.
Není co učit, raději mlčet a méně se ukazovat, říká si.
Ráno odcházejí všichni do práce a školy, a Valentýna zůstane s psem Rinxem a kočkou Mársou. V domě žije také želva, která se šplhá na okraj kulaté akvária, natahuje krk a sleduje Valentýnu, snažíc se uniknout. Po nakrmení ryb a želvy si Valentýna povolá psa na čaj. Pes je klidný, chytrý, a po odchodu hostů běží do kuchyně, aby se podíval na Valentýnu svýma hnědýma očima.
Pojďme si dát čaj, říká, sahá po krabici sušenek. To je hlavní důvod, proč pes do kuchyně přichází miluje sušenky. Valentýna krmí Rinxa sušenkami určenými pro malé děti, protože čivava potřebuje speciální dietu, a tak mu dopřává radost.
Po obědě a úklidu se Valentýna vydá na zahradu. Zvyklá na venkovskou práci tam dál pracuje. Kopáním vřádcích si všimne vysokého plotu, který odděluje sousední pozemek, a jen vjednom místě za domem plot chybí. Syn umístil nízký dekorativní ohrádku, takže vnitřní část je volná. Žádného souseda nezná, jen občas zahlédne stařečka vopotřebované čepeli, který také pracuje na pozemku, a po jejím pohledu rychle zmizí do přístavby nebo garáže.
Nedávno se stane svědkem něčeho znepokojujícího. Když obvykle doprovází členy rodiny, vyšplhá na druhé patro, aby upravila pokoj vnučky. Šárka vtom okamžiku spěchá, neuklízí si postel. Valentýna otevře závěs, chce pootvírat okénko, a uvidí pomalu kráčejícího stařečka spohrouženou hlavou. Přistoupí krůžovému keři, usedne na starý kbelík a sedí tam. Má na sobě šedivý dlouhý kabát, který už ztrácí barvu. Ráno je vzačátku září chladno, a muž kašle, občas si utírá oči rukávem.
Kašle a přesto kráčí beze šatů, pomyslí si a najednou pochopí, že stařeček plače.
Srdce jí zapadne.
Co se stalo? Potřebujete pomoc? vyběhne k dverím, ale hlasité ženské zakřičení zokna ji zastaví.
Není sám, usoudí a znovu se podívá ven. Stařečka volají, ale on neodpovídá a zůstává vtichu. Všechno na něm vyzařuje beznaděj vítr houpá šedé vlasy, objímá stočená ramena. Valentýna cítí, že i když žije vrodině, je úplně osamělý. Vybaví si, jak kruté může být staroby.
Co musím udělat, aby muž plakl? přemýšlí.
Obraz se jí vryje do paměti a od té chvíle pozoruje sousedy. Skrze nízký plot vidí jen zlomky, ale ví, že stařeček celý den není uvnitř. Někdy ho zahlédne na zahradě, jindy slyší, jak něco řezá vpřístavbě.
Dnes slyší, jak mluví sněkým:
Ach, chudé ptáčky, volně poletí, dokud je teplo. Když přijde zima, zavřou je do klece a zapomenou je nakrmit. Já jsem také vkleci. Kam dál? Kdo nás vstáří potřebuje?
Jeho slova ji zarmoutí.
Jak má člověk žít, když skuřaty mluví? zamyslí se, vrací se dovnitř.
Večer uvečeře se zeptá sváčny na sousedy.
Dříve tu žila rodina. Po smrti paní zůstala starší muž, PetrIvanovič, s synem. Před pár lety se syn oženil, přivedl ženu, a oni žili v klidu. Po odečtu se začaly hádky. Syn už nic nedělá, všechno dělá starý muž chodí do obchodu, pečuje o zahradu, chodí svnučkou do školky.
A co jeho syn? ptá se Valentýna.
Syn je tichý, slušný, neodváží se protestovat. Taková je jejich tradice, odpovídá sváčna.
Na dnešní dobu to není moc, říká Valentýna. Vždy jsem záviděla těm, jejichž manželé jsou ochotní bránit svou ženu.
Jo, takový muž by i ženu rozsekal, kdyby se mu to nelíbilo, přimhouří oči syn a doplní.
Nocí Valentýna spát nemůže. Vzpomínky ji děsí, a pokaždé, když se vynoří, vezme papír a kreslí dveře na břehu jezera. V hlubinách vmysli ví, že jsou železné, klíč je ztracen na dně.
Nikdo ho nikdy nevyzvedne a dveře neotevře, šeptá si.
Vzpomene si na bývalého manžela, který byl duševně nemocný a často říkal, že ji zabije a pohřbí pod jabloň, aby ji nikdo nenalezl. Připravila si provaz, připevnila kdveřnímu křídlu železný kyblík, aby při pokusu o otevření zaslechla skřípnutí a probudila se. Bojí se nejen pro sebe, ale hlavně pro Šárku. Jedné noci uslyší šramot, vidí, jak se starý muž snaží vyjmout zámek velkým nožem. Vytáhne vnučku koknu a sama uteče ven.
Dveře jsou zavřené, řekne si. Minulost je dobré, že už je pryč.
Ráno je suché a jasné. Valentýna si řekne, že potřebuje nakoupit chléb. Pošle Rinxe čekat a vydá se kobchodu vMladé Boleslavi. Při vchodu slyší hlasitý výkřik prodavače. Za pultem stojí muž, který tvrdí, že chléb je čerstvý, ale Valentýna pozná, že je to včerejší bochník, protože kůrka je tvrdá.
Kludně, pane, čerstvý chléb má na povrchu měkký prohlubeň, ten váš už je příliš suchý, říká a prodavač vymění bochník. Zaplatí a jde ven. Stařec naschodích odškakuje: Děkuji za podporu, jinak bych nevěděl, jak se ubránit hrubým lidem.
Přistoupí kněmu a představí se:
Jsem Valentýna, a vy?
Jsem PetrIvanovič, odpoví. Bydlíme blízko, možná už jste slyšeli o Olegovi a Kateřině, jsou moji sousedé.
Já jsem Olegova matka, přestěhovala jsem se sem po rozvodu, dodá.
Petr se usměje a nabídne kus bochníku.
Děkuji, ale já musím jíst jen starší chléb, mám dietu. Čerstvý kupuji jen pro děti.
Můžeme si dát čaj? Přijďte knám, uděláme vám čaj a koláče.
Petr váhá, ale Valentýna ho přesvědčí: Nemám jinou práci, pes je doma, ráno už mám čaj připravený. Přijďte přes branku knaší zahradě.
Pozve ho dovnitř, připraví čaj a domácí koláče. Petr se usadí na okraj pohovky, rozhlédne se pomalém bytě, kde jsou vyšívané obrazy, květiny na parapetu a pletené polštáře.
Unás se cení jen bohatství, pomyslí si, lidé se už nechtějí dotknout.
Společně pijí čaj, Valentýna podává další talíře. Chtěla mu nabídnout boršč, ale bojí se, že by to mohl brát jako urážku. Pes leží upráhů a pozorně sledí hosta, který nepůsobí nebezpečně. Rád má pes, že se blížícím cizincům vždy vycítí nebezpečí a zakřičí dříve, než by se někdo dostal kzahradě.
Rozhovor se točí kolem úrody, počasí a cen natrhu. Valentýna by se chtěla zeptat, proč Petr často smutní a co ho trápí, ale raději to nechá pro později.
Petr cítí, že je čas jít, ale pokoj je tak útulný. Připomíná mu staré časy, kdy měla ženu, a on se snaží zpomalit, aby si ještě naposledy vychutnal čaj. Vzpomene si, jak sváčna včera házela kousek chleba a křičela, že pokud nepodepíše darovací smlouvu na syna, všechno se zhroutí.
Od té chvíle má Valentýna vživotě nový smysl. Ráno vypráví děti, připravuje snídani a jde na zahradu. Petr už je vsvém dvoře, mává jí rukou a přichází knízkému plotu za domem. Valentýna mu předává čerstvě nastrouhanou mrkev, a on, i když se tváří ostýchavě, přejímá súsměvem. Skrytý prostor za domem zůstává soukromý, a oni si povídají bez křiku svýsvářečky.
Den před odjezdem syna na dovolenou doJižní Moravy, Petr řekne, že se rodina chystá odjet. Valentýna se usměje:
Ať jedou, odpočinou si. My už musíme přemístit do chaty, zima už klepe na dveře.
Zazní zvuk auta, před branou stojí taxi. Sousedi nahlas zavřou branku, řidič otevírá kufr a pomáhá skufry.
Co, Petr Ivanovič neodvádí své? pomyslí si.
Nemůže usnout, myšlenky ji houpe.
Proč rodiče celý život táhnou děti, a pak je vstáří odhazují? ptá se. Děti dostanou vzdělání, uspějí, a rodič skončí vutěku. Připomíná si příběh známé televizní moderátorky, jejíž syn vůbec nepřišel po smrti, a ona čekala. Stejně tak Petr byl ředitel velké továrny, ale v životě starého muže je jen prázdnota.
Ráno vstane dříve než obvykle, připraví snídani, pošle děti a Šárku do školy, nakrmí Rinx a Mársu a vyjde na dvorek. Petr není.
Rozhodl se odpočinout vtichu, usoudí. Říká si, že přestřihne cibuli. Po hodině však vchatě panuje ticho. Rozhodne se přelézt přes nízký plot, na verandě svítí žárovka. Opatruje se a bouchne nadveře.
Je někdo doma? Petr Ivane! volá.
V chodbě zaslechne šustění. Otevře dveře a na gauči leží soused slevou rukou podkládanou kzemi. Vedle leží sprej sNitromintem a roztroušené bělé tablety. Bože můj! vykřikne a volá Olegovi, který odpoví okamžitě. Vzáchvatě pláče a žádá záchranku.
Popatnácti minutích přichází sanitka, šedý lékař kontroluje puls, zornice, připravuje injekci. Valentýna cítí, že se na životní linii odehrál zázrak.
Den plyne jako sen, všechno se rozpadá.
Jak mohli nechat otce? Syn viděl, že mu je špatně. Musel to být další výbuch, který vyvolal jeho záchvat. Zapomněli, že pokud mu je špatně, rodina odejde, aby zemřel bez pomoci.
Vzpomene si na Šolovova hrdinu, který zavřel matku vletní kuchyni, aby zemřela hladem.
Bůh, nedopřej takové děti, zamyslí se znovu.
PetrIvanovič je po měsíci propuštěn znemocnice. Valentýna ho pravidelně navštěvuje a krmí jej.
Aby člověk žil, musí jíst, říká často.
Zté chvíle slyší smutný příběh, že Petr má dům, ale sváčna chce darovací smlouvu na dům a plnou moc na důchod.
Když přenechám důchod, zemřu hladem, říká muž. Na dům jsem už sepsal závěť na syna, ale on o tom neví. Dědictví se při rozvodu nedělí.
Valentýna odpoví:
Dobře, brzy tě propustí. Mám děti, mají byt, nikdo v něm nežije. VnučkaA nakonec se Valentýna sPavlem Ivanovičem rozloučili súsměvem a věděli, že oba našli vtěch posledních dnech klid a důstojnost, kterou si dlouho zasloužili.
