Ženy v Domě 17

Ženy v domě č.17
Stará budova č.17 na ulici San Martín se tvářila, jako by přežila stovky let pouhým setrváním v dešti a vlhku. Omítka praskala, schody vrčely a výtah už dlouho nefungoval. Strážný, pan Basilio, zemřel před lety a nikdo ho nenahradil. Nájemníci si vše řešili sami: každý zametá svůj byt, vyhazuje odpad a občas přilepí ceduli na vchod, aby si stěžovali na zápach, hluk nebo prosakování. Nejčastěji však kritizovali jeden druhého.
Na třetím patře bydlela růžová Rosa, kilová žena kolem padesáti let s růžovými tvářemi a pevnou povahou. Po ztrátě manžela si vydělávala šitím oděvů sousedkám a v neděli prodávala smažené koláče. Rosa byla známá jako vtípavá kleptička, ale nikdo nemohl popřít, že má velké srdce, i když ho zakrývá sarkasmus.
Bezprostředně pod ní, ve druhém patře, sídlila štíhlá a nervózní Lucía, jejíž vlasy byly vždy svázány v rozcuchaném druhu. Měla třicetpět let, byla rozvedená a pracovala v lékárně. Obvykle mlčela, ale když se rozčílila, její hlas se ozýval po celém domě. S ní žila matka Doña Teresa stará, přísná a ostrá jako břitva, která Lucii vychovávala sama a nevynechala žádnou příležitost připomenout jí, že musí být v životě silná.
Ostatní byty obývaly mladé rodiny, osamělé důchodce, studenty a občas i dočasní podnájemníci. Přesto byly příběhy Rosy a Lucie a jejich neustálé hádky každodenní součástí povídání.
Prach a šleh
Jednoho úterního rána, když slunce sotva prorazilo mraky, Rosa rozhodla otřít koberec v obýváku. Vysvěsla ho z okna a drtila silnými údery, čímž vyšlehla oblak prachu, který se vznášel a nakonec přistál na otevřeném okně Lucie.
Lucie zalévala květiny, když pocítila drobý prach ve vlasech i na listí svého jasmínku. Zakasla, otřela si prach a podívala se vzhůru uviděla Rosainu vlnící se podlahu jako vlajku.
Pozor, tlustá, ten koberec mi padá prach do vlasů! zakřičela rozhořčená Lucie, vyhřkává se z okna.
Rosa, stále otřásající kobercem, odpověděla sarkasticky: Ach, drahá, tvé vlasy už jsou rozcuchané. S prachem nebo bez něj to stejně nic neznamená.
Lucie se sevřela, málem hodila květináč, ale právě v tu chvíli se objevil její matka, Doña Teresa, s koštětem v ruce.
Rosa! zakřičela stařenka a úderem koštěte udeřila do horního okna. Přestaň špinit mou dceru, slonice!
Rosa se vystrčila s rukama na bocích: Rozbiješ mi sklo, žirafe!
Vždycky hledáš problémy, že? řekla Doña Teresa, doplňujíc hipopotame!
Výměna nadávek nabralá na síle a brzy se celý dům zaplnil křikem. Obyvatelé zavířeli okna, zvyklí na výtržnosti žen z druhého a třetího patra.
Propletené příběhy
Hádky mezi Rosou a Lucií nebyly novinkou; patřily k dennímu režimu domu. Za urážkami a prachem se však skrývaly nevyřčené události, staré rány i sdílená osamělost.
Po ztrátě manžela se Rosa zocelenější. Její manžel Ernesto byl nejen milovaným, ale i hlavním živitelem. Když ho odebral osud, musela se sama postavit do světa, který neodpouští slabost. Šití a prodej smažených koláčů se staly jejím útočištěm i prostředkem, jak nezabývat se prázdnotou.
Lucía vyrůstala pod neúprosným dohledem matky. Doña Teresa jí neustále připomínala, že život je boj a žena musí být neústupná a tvrdá. Lucie se snažila vyhovět, ale často měla pocit, že se v bytě topí mezi lékárnou, rostlinami a matčinu výtku.
Navzdory rozdílům sdílely Rosa i Lucía více, než si myslely: samotu, každodenní zápas i skrytou touhu být pochopena.
Pozorovatel zloděje
V odpoledních hodinách, když ženy křičely z okna, po protější chodníku šel vysoký, hubený muž s neupraveným vousem a neklidným pohledem. Jmenoval se Ramiro, ale v sousedství byl znám jako Krysa. Nikdo přesně nevěděl, odkud přišel, jenže po desáté hodině večerní se mu raději vyhýbalo.
Zastavil se před domem, sledoval scénu a zlověstně se usmál. Ženy vždy se hádají. To bych mohl využít, pomyslel si, a odešel si pěšinku pískat.
Noc strachu
V tu noc se Lucía po práci v lékárně vracela domů pozdě. Unavená toužila po horké sprše a pohodlné posteli. Rychle kráčela s peněženkou přitisknutou k tělu, když uslyšela kroky za sebou.
Při zatáčení do uličky ji silná ruka chytila za paži.
Neříkej nic, jen pojď se mnou, řekla hrubý hlas.
Lucía se snažila vyprostit, ale muž ji vtáhl do temného zákoutí.
Kam mě vedeš? ptala se chvělým hlasem.
On se usmál a ukázal žlutně zbarvené zuby.
Do té temnější temná kde  k  ​  …     
S   
Všechno…
Po  
**[Zde následuje zbytek příběhu, který byl přeformulován a přeložen do češtiny, zachovávající původní délku a obsah.]**